ECLI:CZ:US:2019:2.US.3146.19.1
sp. zn. II. ÚS 3146/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Janou Řezáčovou, advokátkou, se sídlem nám. Kpt. Otmara Chlupa 9, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 648/2019-396 ze dne 12. 6. 2019, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 445/2018-356 ze dne 22. 1. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 17 T 81/2018-332 ze dne 17. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též ve své ústavní stížnosti připomněl princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 10. 2018 č. j. 17 T 81/2018-332 byl stěžovatel shledán vinným přečinem zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
3. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil uvedeného přečinu tím, že na Městském úřadu ve Znojmě jako předseda představenstva poškozené společnosti A. provedl bez jakékoli protihodnoty přepis osobního automobilu zn. Mercedes-Benz ML 280, byť sám věděl, že osobně řádně nenabyl k automobilu vlastnického práva a bylo reálné jeho odvolání z pozice předsedy představenstva. Automobil, který z titulu svého postavení ve společnosti užíval, převedl takto na svoji manželku, přičemž nepravdivě nahlásil ztrátu velkého technického průkazu a nechal vyhotovit nový technický průkaz, následně pak společně s manželkou toto vozidlo užíval ke svým potřebám až do jeho zajištění policejními orgány, přičemž odmítal jeho vydání a vrácení s tvrzením, že vlastníkem vozidla je jeho manželka, ač si byl vědom skutečností vylučujících řádné nabytí jejího vlastnického práva, čímž způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 325 000 Kč. Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 To 445/2018-356 zamítl jak odvolání stěžovatele, tak i státního zástupce.
4. Nejvyšší soud pak odmítl napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání a vysvětlil, že trestný čin zpronevěry podle §206 trestního zákoníku je spáchán i pokud pachatel jako statutární orgán obchodní společnosti v rozporu se zájmy této společnosti odčerpá část jejího majetku pro své soukromé účely (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8 Tdo 222/2006, uveřejněné pod č. 5/2007 Sb. rozh. tr.). Stěžovatel pak s věcí, která pro něj byla cizí a kterou měl toliko svěřenou, naložil tak, že zmařil její svěření a jejím svémocným převodem na třetí osobu trvale vyloučil oprávněného vlastníka z možnosti dispozice s věcí. Takové jednání naplňuje všechny znaky přečinu, což podle Nejvyššího soudu značí, že právní posouzení jednání obviněného bylo soudy činnými dříve ve věci provedeno správně a bez vad.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval argumenty z řízení před obecnými soudy. Skutečnost, že přepsal osobní automobil na svoji manželku, nepředstavovala dle stěžovatele protiprávní jednání a poškozené společnosti A, žádná škoda nevznikla, neboť fakticky nebyla skutečným vlastníkem vozidla. Stěžovatel uvádí, že se dohodl s D. K., majoritním akcionářem A, že bude statutárním orgánem společnosti, neboť D. K. byl z takové možnosti vyloučen v důsledku svého trestního odsouzení. Stěžovatel opakovaně v trestním řízení uvedl, že neměl o aktivitách a činnosti A žádnou vědomost. Informace a pokyny dostával od D. K., který jako majoritní akcionář o činnosti společnosti rozhodoval a tuto řídil. Od D. K. také dovolatel získal informace o existenci předmětného vozidla, D. S. mu pak byl k vozidlu předán velký technický průkaz, náhradní klíč a souhlas k manipulaci s vozidlem. Od předání vozidla měl stěžovatel předmětné vozidlo nepřetržitě ve svém držení a měl oprávnění s ním jakkoli disponovat. Pokud by mu takové oprávnění nenáleželo, nemohl by stěžovatel mít vozidlo ve své dispozici a toto zaregistrovat z právnické osoby B na společnost A a následně provést registraci na svoji manželku. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že v trestním řízení nebyla vyřešena jako předběžná otázka vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Otázkou, zda stěžovatel měl právo s předmětným vozidlem disponovat, se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal ani odvolací soud, který se omezil na konstatování, že není oprávněn hodnotit důkazy, jejichž hodnocení již provedl soud prvního stupně. Nejvyšší soud pak konstatoval, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudu, a činí tak zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Závěr o vině stěžovatele, tedy o jeho úmyslném jednání pak podle něj nelze dovodit z toho, že předmětné vozidlo převedl na svoji manželku, aniž byl vypořádán titul, na základě kterého mohl v roce 2010 převést vozidlo z B na A a jaký titul takovému převodu vůbec svědčil. Zda byl na straně stěžovatele takový titul, který mu takový převod, ať již zákonný nebo nezákonný, umožňoval.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
9. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces či na zásadu presumpce neviny, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a reaguje na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu