ECLI:CZ:US:2019:2.US.3172.19.1
sp. zn. II. ÚS 3172/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 6. 2019, č. j. 70 Co 107/2019-583, a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 12. 2018, č. j. 40 P 69/2011-549, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku (resp. proti jejich označeným výrokovým částem), neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3, čl. 18 dost. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla změna úpravy péče a výživného a nová úprava styku otce s nezletilou N.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Šumperku ("okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o návrhu stěžovatele na změnu úpravy péče a výživného a novou úpravu styku otce s nezletilou tak, že návrh na změnu úpravy péče u nezletilé N. se zamítá (výrok I); dále okresní soud upravil styk otce s nezletilou (výrok II). Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") rozhodl tak, že výrok ohledně změny úpravy péče u nezletilé N. (výrok I rozsudku okresního soudu) potvrdil a v případě úpravy styku otce s nezletilou rozsudek okresního soudu sice změnil, avšak nikoliv zásadním způsobem - zvolil řešení spočívající v tzv. prodloužených blocích (výrok II.).
4. Stěžovatel s uvedenými právními závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá proto výrokové části I. obou rozsudků. Má za to, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho práva na péči a výchovu nezletilé tím, že neodůvodněně ponechaly nezletilou v péči matky, byť v dané věci byly splněny veškeré předpoklady pro realizaci střídavé péče, a to také s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že krajský soud v napadeném rozsudku např. uvádí, že otec sice vykazuje stejnou způsobilost k výchově nezl. N. jako matka, v zájmu nezl. N. však není, aby pouze se zřetelem k této okolnosti byla odňata z výchovného prostředí, v němž vyrůstá řadu let, kde je již adaptována, a aby byla současně vzdálena své polorodé sestře E. Nesouladné nastavení rodičů, jejich nekomunikace a nespolupráce, jak bylo zjištěno v průběhu řízení, prý změnu výchovného prostředí nezletilé zcela vylučuje. Stěžovatel se proto domnívá, že veškerá argumentace obecných soudů ohledně nenaplnění podmínek pro realizace střídavé péče v dané situaci se dotýká výhradně špatné komunikace a spolupráce rodičů. Stěžovatel přitom uvádí, že o nezletilé je schopen s její matkou (zejm. formou telefonátů a SMS zpráv) jednat, což podle něj vyvrací předpoklad souladného nastavení rodičů jako podmínky nařízení střídavé péče. Stěžovatel konečně namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyl proveden důkaz v podobě znaleckého posudku z oboru psychologie a pedopsychologie, jehož provedení v řízení navrhoval.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů vyslovenými v řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy.
7. Úkolem Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou jsou ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
8. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména:"(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče, a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve značné vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
10. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře rovněž zdůrazňuje, že v řízení ve věcech péče o nezletilé mají obecné soudy povinnost zjistit a zohlednit stanovisko, názor či přání nezletilého dítěte (z recentní judikatury srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019). V daném případě z rozsudku krajského soudu plyne (bod 10), že přístup nezletilé se dostal do stavu, kdy "je jí jedno, jak to celé dopadne." Ze zprávy kolizního opatrovníka podané pro účel odvolacího řízení se podává, že nevidí důvod pro změnu úpravy styku N. s otcem a naopak poukazuje na to, že na ni negativně působí vztah mezi rodiči, jejich komunikace a protahování tohoto sporu. Dále uvádí, že rodiče pro zlepšení vzájemného vztahu a komunikace nic neučinili, byť by to bylo v zájmu N. Bylo také zjištěno, že u nezletilé došlo k výraznému zhoršení chování. Pokud za této situace obecné soudy na základě provedeného podrobného dokazování dovodily, že je podle kritéria nejlepšího zájmu dítěte nutno upřednostnit stabilitu prostředí, ve kterém nezletilá vyrůstá a na které je již adaptována, přičemž významným aspektem v tomto směru je rovněž její vztah k polorodé sestře, považuje tyto závěry Ústavní soud za ústavně souladné a konvenující rovněž shora prezentované judikatuře.
12. V projednávané věci stěžovatel uplatňuje námitky rovněž proti vedení důkazního řízení a proti vyhodnocení důkazů, kdy tvrdí, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržený důkaz ve formě znaleckého posudku.
13. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257].
14. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Krajský soud přitom konstatoval, že z rovného postavení účastníků řízení neplyne povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům (konkrétně znaleckým posudkem, jak stěžovatel požadoval), jelikož rozhodnutí o rozsahu dokazování je věcí soudu (bod 8). Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, obecné soudy neshledaly předpoklady pro svěření nezletilé do střídavé péče, se shora uvedenými požadavky na způsob a rozsah dokazování, dle názoru Ústavního soudu korespondují. Ohledně tvrzeného deficitu spočívajícího v neprovedení znaleckého posudku se totiž z obsahu napadených soudních rozhodnutí podává, že nezletilá již byla opakovaně psychologicky vyšetřena (viz závěry z vyšetření ze dne 20. 6. 2018) a výsledky těchto vyšetření obecné soudy dostatečně zohlednily. Rovněž okresní soud provedl pohovor přímo s nezletilou (viz bod 21 napadeného rozsudku), a to ve škole a bez přítomnosti dalších osob, v jehož rámci uvedla, že by preferovala pobyt u otce jednou za 14 dnů od pátku do úterý. Tento názor soudy při svém rozhodování zohlednily. Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
15. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho zájmu a názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektovaly.
16. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení a obnovení střídavé výchovy u nezletilých není do budoucna v žádném případě vyloučena, čehož si je ostatně stěžovatel dobře vědom, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z výše zmiňovaného ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu reálná (zejména přání dítěte, ale rovněž změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči). Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu případně posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) nanejvýš žádoucí.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu