ECLI:CZ:US:2019:2.US.3184.19.1
sp. zn. II. ÚS 3184/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VEMITRANS s.r.o., se sídlem Drahobejlova 1019/27, Praha 9, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem se sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 3. 2019, č. j. 18 C 273/2014-307, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 55 Co 181/2019-315, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatelce jakožto žalované ve sporu o zaplacení částky 41.045.790,15 Kč s příslušenstvím a částky 170 681,61 EUR s příslušenstvím vedeném proti ní insolvenčním správcem společnosti VEMITRANS LG, s. r. o. nebyla osvobozena od soudních poplatků (soudní poplatek byl vyčíslen na částku 2.057.899 Kč). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, avšak napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl výrok obvodního soudu potvrzen.
3. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti těmto závěrům obecných soudů s tvrzením, že na její straně byly naplněny podmínky dané ustanovením §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro úplné osvobození od soudních poplatků. Naplnění těchto podmínek stěžovatelka dokládala majetkovým prohlášením právnické osoby, přehledem závazků a daňovými přiznáními. Takto předložené podklady však obvodní soud hodnotil jako nedostatečné, přestože bylo v jeho možnostech ověřit správnost stěžovatelkou tvrzených skutečností. Nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků tak obecné soudy vytvořily situaci, kdy zamezují stěžovatelce v přístupu k soudu a v podání odvolání proti meritornímu rozhodnutí ve věci. Soudy totiž stěžovatelku zatížily takovou poplatkovou povinností (soudní poplatek přesahující částku 2 mil. Kč), jež jí objektivně znemožňuje domáhat se svých ústavních práv. Závěrem uvádí, že obvodní soud doposud nerozhodl o žádosti o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku, jež byla podána současně s žádostí o osvobození, ani o žádosti, aby povinnost uhradit soudní poplatek byla odložena až do právní moci rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tedy měl obvodní soud za to, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, měl rozhodnout o těchto dalších žádostech. V opačném případě hrozí zastavení řízení, kterým by však na straně stěžovatelky došlo k nenavratitelné újmě. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil a předtím aby odložil jejich vykonatelnost.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé, a tedy i přezkoumatelné. Soudy při svém rozhodování vycházely především z toho, že ani po výzvě obvodního soudu stěžovatelka nevyjasnila všechny skutečnosti o svých majetkových poměrech a příjmech. Námitky stěžovatelky před obvodním soudem byly založeny na předpokladu, že soud je fakticky povinen osvobození od soudních poplatků poskytnout za situace, kdy se stěžovatelka nachází v nepříznivé ekonomické situaci. Tak tomu však není, což obecné soudy dostatečně ozřejmily. Lze proto uzavřít, že kritériem pro osvobození od soudních poplatků je objektivní nemožnost účastníka soudní poplatek zaplatit. Soudy však v tomto konkrétním případě neshledaly, že by tato možnost u stěžovatelky nebyla dána, resp. tuto svoji nemožnost uhradit vyměřený soudní poplatek stěžovatelka dostatečně nedoložila.
9. Důkazy a tvrzení, které stěžovatelka předložila k prokázání své nemajetnosti, vyhodnotily soudy jako nedostačující pro úplné osvobození od soudních poplatků. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá zpochybňovat. Ústavní soud totiž již mnohokrát zopakoval, že mu nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Současně nelze přehlédnout, že námitky předkládané v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky se závěry obvodního soudu a souhrnně tak představují námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v odvolacím řízení a které již byly řádně posouzeny. Stěžovatelka dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s porušením ústavně garantovaných práv. Tímto však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak již bylo mnohokrát zdůrazněno, nepřísluší.
10. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
11. Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti a za dané situace o něm nebylo nutné samostatně rozhodovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu