ECLI:CZ:US:2019:2.US.3197.19.1
sp. zn. II. ÚS 3197/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. O., t. č. ve Vazební věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 691/2019, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 3 To 107/2018, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 2 T 74/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených (resp. vyžádaných) rozhodnutí se podává zejména následující. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a z maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §240 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, jeho odvolání však bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem shora označeným usnesením odmítnuto.
3. Stěžovatel namítá, že orgánům činným v trestním řízení sdělil, že neovládá český jazyk a chce listiny přeložit do jazyka ukrajinského. Tak se ale nestalo a stěžovatel od počátku svého trestního stíhání neměl možnost seznámit se s podstatnými listinami přípravného řízení a výsledky vyšetřování, neboť mu nebyl přidělen tlumočník, a ani nedošlo k jejich překladu do ukrajinštiny. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nerespektování usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2551/14, či usnesení ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚV 993/07. Dále uvádí, že v části přípravného řízení neměl fakticky ustanoveného obhájce, ačkoliv jej podle §36 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") ustanoveného mít měl, což mu pochopitelně znemožnilo vést řádně obhajobu. Následně ustanovený obhájce pak stěžovateli sdělil, že neovládá ukrajinský jazyk a nemůže jej tedy náležitě obhajovat. Tomuto obhájci navíc nebyla poskytnuta dostatečná doba na seznámení se s celým spisovým materiálem. Jestliže pak s ohledem na výše uvedené je stěžovateli obecnými soudy kladeno za vinu, že mařil účely trestního řízení častou změnou svých právních obhájců, je nutné tyto úvahy soudu vyvrátit s poukazem na výkon svého ústavního práva na obhajobu. Stěžovatel konečně rozporuje i způsob vedení důkazního řízení, kdy byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu netvoří ucelený děj. Má tedy za to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje hrubý nepoměr, který ve svém výsledku nemůže obstát.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Předně je třeba uvést, že stěžovatel nyní - bez náležité ústavněprávní reflexe - v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly a na jejich rozhodnutí tak lze přiměřeně odkázat. Z napadených rozhodnutí, zejm. z rozhodnutí nalézacího krajského soudu, je totiž zřejmé, že stěžovateli byla po skončení přípravného řízení opakovaně dána možnost k prostudování spisu za účasti tlumočníka, ovšem stěžovatel této nabízené možnosti nevyužil. O jednotlivých termínech určených pro seznámení ses se spisem byl přitom stěžovatel vždy řádně a včas vyrozuměn. Z napadeného rozsudku krajského soudu je navíc patrné, že s touto námitkou se již muselo vypořádat i Krajské státní zastupitelství v Praze při přezkoumávání postupu policejního orgánu (viz odst. 75 napadeného rozsudku krajského soudu). Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení rekapituluje, že stěžovateli bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání v jeho mateřském jazyce bezprostředně poté (v řádu několika dní), co bylo toto usnesení vyhotoveno v jazyce českém (viz odst. 17 napadeného usnesení vrchního soudu). Za takové situace proto nelze souhlasit se stěžovatelem, že bylo porušeno jeho právo na tlumočníka. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy umožnily stěžovateli řádně se hájit a že nebylo porušeno jeho právo na tlumočníka.
6. Stejně tak je nutné vyvrátit námitku stěžovatel stran nedostatečného zajištění obhajoby. Obviněný byl po celou dobu trestního řízení řádně zastoupen. Dobrovolná změna ustanoveného obhájce za zvoleného obhájce, a tedy využití zákonného práva obviněného ve smyslu §37 odst. 2 tr. ř., nemůže být k tíži orgánů činných v trestním řízení, resp. nemůže zakládat důvod pro revizi rozhodnutí soudů, byť fakticky v důsledku změny obhájců (vyvolané však stěžovatelem z jeho vlastní vůle) zcela logicky došlo ke zkrácení času nového obhájce na seznámení se s potřebnými informacemi a s obsahem spisu (viz. odst. 17 napadeného usnesení vrchního soudu a odst. 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
7. Námitky směřující do důkazního řízení je pak nutné odmítnout s poukazem na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, podle níž není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné porušení ústavních principů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
8. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu