ECLI:CZ:US:2019:2.US.3220.19.1
sp. zn. II. ÚS 3220/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. Lubošem Rábem, advokátem se sídlem Radyňská 479/5, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 50 T 15/2018, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 50 T 15/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 3/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 738/2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na obhajobu garantované mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 29. 11. 2018 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání (blíže specifikované ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku obvodního soudu) byl podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Současně byla stěžovateli podle §228 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost zaplatit poškozené nezletilé na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 30 000 Kč.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu (v pořadí již druhému) podal stěžovatel odvolání, které však bylo podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnuto. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
4. Stěžovatel v celém trestním řízení popíral a stále popírá svoji vinu a má za to, že skutkový závěr soudů nikterak nevyplývá z provedených důkazů. Tento rozpor a z něho plynoucí důkazní nejistotu stran trestné činnosti údajně spáchané stěžovatelem namítal a rozváděl v rámci všech uplatněných opravných prostředků. Nepřesvědčivému důkaznímu stavu přisvědčil ostatně již dříve městský soud, když k odvolání stěžovatele z uvedených důvodů zrušil první meritorní rozhodnutí obvodního soudu ze dne 11. 4. 2018 (ústavní stížností rovněž napadené) a celou věc mu vrátil s pokynem doplnit skutková zjištění a provést další důkazy. Jakkoliv se tímto závazným názorem obvodní soud řídil, ani po provedení dalšího dokazování nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině, přesto tak nalézací soud v nyní ústavní stížností napadeném rozsudku učinil a napodruhé již městský soud těmto závěrům přisvědčil. Od počátku trestního řízení namítá, že se mu za vinu kladeného trestného činu nedopustil, což dokládají i znalecké posudky ve věci vypracované. V řízení před soudy opakovaně rozporoval závěry znaleckého posudku vypracovaného ve vztahu k poškozené nezletilé dr. Soukupovou. V tomto znaleckém posudku znalkyně označila poškozenou a její výpověď za věrohodnou, ale zcela pominula, že ze základní školy, kterou poškozená navštěvovala, přicházely rodičům stížnosti ohledně lhavosti poškozené. Na druhou stranu však byly provedeny i znalecké posudky na osobu stěžovatele a z nich vyplynulo, že rovněž stěžovatel působí věrohodně, nadto bylo znaleckým zkoumáním ověřeno, že stěžovatel netrpí žádnou duševní poruchou ve smyslu psychózy, sexuální deviace, či tendence ke konfabulacím. V této důkazní situaci se proto stěžovatel domáhal vypracování dalších revizních znaleckých posudků, avšak tentokrát vypracovaných znaleckým ústavem. Tento důkazní návrh však byl nalézacím soudem zamítnut. V tomto postupu nalézacího soudu stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na obhajobu, a proto se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
7. Stěžovatel nepřímo namítá porušení pravidla in dubio pro reo, neboť má za to, že v důkazním řízení v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. i nadále jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obvodní soud a následně pak i městský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
9. To samozřejmě platí pouze za podmínky, jestliže soud v odůvodnění svého rozhodnutí patřičně rozvede důvody, které jej vedly k odmítnutí provedení dalších důkazů navržených obhajobou. K tomu je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu ze dne 29. 11. 2018, ve kterém je konstatováno, že dokazování provedené před nalézacím soudem bylo provedeno řádně a z hodnocení provedených důkazů dospěl nalézací soud k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele (viz odst. 96 napadeného rozsudku obvodního soudu ze dne 29. 11. 2018). Nalézací soud rovněž dostatečně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku týkajícího se posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené (viz odst. 95 napadeného rozsudku obvodního soudu ze dne 29. 11. 2018).
10. Nalézací soud své závěry o vině stěžovatele opřel jednak o výpověď poškozené, ale rovněž o výpověď její mladší sestry, o znalecké posudky vypracované jak na poškozenou, tak i na osobu stěžovatele, o výpovědi dalších nepřímých svědků, kteří se vyjadřovali zejm. k poměrům stěžovatele a k jeho vztahu s neteřemi, o lékařské zprávy a zprávy z Dětského krizového centra, kam s poškozenou docházela její matka. Lze proto shrnout, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zde neopírají o jediný usvědčující důkaz, ale o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně souvisejí. Stejně tak se nalézací soud podrobně zabýval věrohodností poškozené i otázkou toho, zda poškozená jen neinterpretuje přenesenou zkušenost z předchozího sexuálního zneužívání jiným mužem. Je proto možné uzavřít, že obecné soudy přistupovaly k výpovědi poškozené i v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu obezřetně, nezjistily však žádný motiv, který by snad mohl vést poškozenou k uvádění nepravdivých skutečností.
11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
12. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
13. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel ústavní stížností napadá (v jejím úvodu, nikoliv v závěrečném petitu) i ve věci první meritorní rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 4. 2018, když tento byl následně odvolacím soudem zrušen a teprve na základě tohoto kasačního zásahu městského soudu došlo k následnému novému projednání věci a k novému meritornímu rozhodnutí ve věci. Teprve toto další rozhodnutí ve věci je formálně způsobilé být předmětem ústavní stížnosti. V té části, v níž ústavní stížnost směřuje proti již zrušenému rozhodnutí obvodního soudu ze dne 11. 4. 2018, se jedná o návrh, o kterém Ústavní soud není příslušný rozhodnout, neboť se jedná o již zrušené rozhodnutí.
14. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl a v rozsahu, v němž stěžovatel napadal rozhodnutí nalézacího soudu, které bylo následně odvolacím soudem zrušené, Ústavní soud návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl pro nepřípustnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu