ECLI:CZ:US:2019:2.US.3254.19.1
sp. zn. II. ÚS 3254/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 295/2019 ze dne 10. 9. 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 85/2018 ze dne 25. 6. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že mu byl napadenými rozhodnutími za trestné činy pohlavního zneužití dle §187 trestního zákoníku a ohrožování výchovy dítěte dle §201 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody na 14 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roky. Namítá, že jeho vina nebyla prokázána. Stěžovatel uvádí, že se chtěl „odvolat k Nejvyššímu soudu, ale toto odvolání je zpoplatněno 10 000 Kč“, na což stěžovatel podle svých slov nemá dostatečné prostředky, a proto se obrací přímo na Ústavní soud.
2. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) je ústavní stížnost „nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jako práva poskytuje“. V trestních věcech je jedním z prostředků, které je stěžovatel povinen vyčerpat, i dovolání k Nejvyššímu soudu, jak Ústavní soud vyložil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), v němž zdůraznil, že „[k]aždá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání“ (bod 26 citovaného stanoviska pléna).
3. Stěžovatel uvádí, že nepodal dovolání (nepřesně označené jako odvolání) k Nejvyššímu soudu, neboť je podle něj „zpoplatněno 10 000 Kč“. Samotné podání dovolání k Nejvyššímu soudu však poplatkové povinnosti nepodléhá. Pouze v případě, že je dovolání podáno „zcela bezvýsledně“, je dovolatel povinen nahradit státu paušální náhradu nákladů za řízení o tomto dovolání ve výši 10 000 Kč dle §153 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů. Žádný poplatek tak stěžovateli nebrání v podání dovolání.
4. Ústavní sodu nepřehlédl, že ústavní stížnost nesplňuje všechny zákonné náležitosti, stěžovatel totiž mimo jiné není zastoupen advokátem (srov. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a k ústavní stížnosti nepřiložil kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění těchto vad, neboť by to nemohlo nic změnit na výsledku řízení o této ústavní stížnosti. Především však dle tvrzení stěžovatele i dle údajů ve veřejné databázi soudních řízení (http://infosoud.justice.cz) bylo rozhodnutí krajského soudu vydáno dne 10. 9. 2019, a dvouměsíční lhůta k podání dovolání (§265e trestního řádu) tak stále běží. Proto Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti urychleně (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3084/13 ze dne 16. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2195/18 ze dne 24. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 26/18 ze dne 18. 1. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 1576/18 ze dne 11. 6. 2018, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1974/18 ze dne 26. 6. 2018, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
5. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka