ECLI:CZ:US:2019:2.US.3318.19.1
sp. zn. II. ÚS 3318/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1294/18, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, č. j. 5 Tdo 1435/2018-115, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 6 To 77/2017, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 37 T 6/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákazu opakovaného trestání za stejné jednání podle čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel shledán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za toto jednání a za sbíhající se skutek z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, právně kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb.), byl stěžovateli uložen podle ustanovení §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití ustanovení §43 odst. 2 a §45 odst. 1 trestního zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, přičemž pro výkon trestu byl stěžovatel podle ustanovení §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle ustanovení §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání - nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej - na dobu osmi let a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 1 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 24. 3. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo v záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítnuto jako nedůvodné podle ustanovení §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho shora uváděná základní práva. Stěžovatel namítá, že pro skutek, pro který byl odsouzen v nyní posuzovaném řízení (tj. v řízení ve věci 37 T 6/2010), byl již odsouzen, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, z čehož dovozuje, že řízení ve věci 37 T 6/2010 mělo být zastaveno. Zdůrazňuje, že tuto námitku předkládal v průběhu celého předchozího řízení, nicméně "jak krajský soud, tak rovněž vrchní soud [který dle stěžovatelova tvrzení v době rozhodování o odvolání ani neměl k dispozici spis ve věci 31 T 4/2008] se jí zabývaly velmi stručně, způsobem, který je z hlediska řádného odůvodnění rozhodnutí naprosto nedostatečný a nepřijatelný." Namítá, že škoda z rozsudku ve věci 31 T 4/2008 zahrnuje také období z rozsudku 37 T 6/2010. Stěžovatel dále uvádí, že meritorně byla jeho argumentace posouzena až Nejvyšším soudem, čímž ovšem dle jeho názoru došlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestní řízení, přičemž "v tomto konkrétním případě se krajský soud ani vrchní soud obhajobou stěžovatele vůbec nezabývaly."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud připomíná, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu přísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci jen došlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
9. Základní námitkou stěžovatele je, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu ne bis in idem, jež v souvislosti s trestním řízením znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání za týž čin. V procesních předpisech má zpravidla povahu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Smyslem této zásady tedy je, aby nikdo nemohl být nejen odsouzen, ale ani trestně stíhán dvakrát pro totéž. Jakmile je jednou zahájeno stíhání pro skutek, který již byl dříve pravomocně posouzen, dochází k porušení tohoto práva, ledaže by orgány činné v trestním řízení toto stíhání zastavily ihned, jakmile by se dozvěděly o předchozím stíhání pro tutéž věc, a aniž by samotným druhým stíháním vznikla obviněnému škoda [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/16 (N 67/81 SbNU 167) ze dne 14. 4. 2016; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Strukturální význam této zásady je zdrojem tlaku na kvalitu popisu skutku, za nějž je osoba stíhána (srov. Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 821).
10. Jak se ovšem podává z obsahu napadených rozhodnutí, naznačenému tlaku na kvalitu popisu skutku obecné soudy "odolaly", neboť přehledně a přesvědčivě vysvětlily, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k opakovanému trestnímu stíhání či potrestání za jeden a tentýž čin. Obecné soudy podrobně odůvodnily, proč, jak a v čem se skutek, jenž byl základem trestního stíhání ve věci vedené pod sp. zn. 31 T 4/2008, liší od skutku v nyní projednávané trestní věci. Tyto závěry obecných soudů nehodlá zdejší soud jakkoliv přehodnocovat, nenachází v nich totiž cokoliv, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
11. Ústavní soud se neztotožnil rovněž s názorem stěžovatele, že se krajský a vrchní soud nezabývaly jeho obhajobou, resp. že námitku vztahující se k tvrzenému porušení zásady ne bis in idem posuzoval meritorně až Nejvyšší soud, čímž mělo dojít k porušení dvojinstančnosti trestního řízení. Jak totiž vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, k předmětné námitce se vyjádřil nejen Nejvyšší soud, ale rovněž soud nalézací a odvolací. Krajský soud dospěl po prostudování spisu v trestní věci 31 T 4/2008 k závěru, že v nyní projednávané věci vedené pod sp. zn. 37 T 6/2010 není stěžovatel souzen za něco, za co již byl jednou odsouzen, neboť v nynější věci je mu kladeno za vinu jednání spadající až do roku 2003, zatímco v řízení předchozím byl stíhán pro jednání, jež bylo vymezeno dobou spáchání do prosince 2002 (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, bod 51). Odvolací soud k této námitce stěžovatele uvedl, že je uplatňována opakovaně a odkázal na správnou argumentaci nalézacího soudu, který se s ní vypořádal (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, bod 51). Takovému postupu ovšem nelze cokoliv vytknout. Toliko na okraj lze uvést, že námitka, dle níž vrchní soud údajně rozhodoval bez znalosti spisu 31 T 4/2008, má spíše jen spekulativní povahu a zdejší soud jí proto nepřikládá význam.
12. Následně se věcí podrobně zabýval Nejvyšší soud (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, body 52-55), jenž dospěl k závěru, že "popsané jednání [stěžovatele] v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 6 To 37/2012, nezahrnovalo jeho jednání z období roku 2003, a tedy jednání, pro které na něj byla podána obžaloba ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 KZV 16/2009, a posléze byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 37 T 6/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 6 To 77/2017, není tedy dána totožnost skutků ani překážka ne bis in idem, a proto není naplněn ani dovolací důvod v smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř." Ústavní soud odkazuje na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (body 52-55), neboť je toho názoru, že opakovat, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, by bylo nadbytečné.
13. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stejnou námitku obviněný uplatnil již v rámci řízení pod sp. zn. 31 T 4/2008, kde Krajský soud v Ostravě ve svém rozsudku ze dne 7. 10. 2011, sp. zn. 31 T 4/2008, uvedl, že totožnost skutku není dána, neboť prostým porovnáním obžalob, či přesněji skutků v nich uvedených, dospěl k závěru, že tyto jsou odlišné. Obdobně jako ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu dospěl krajský soud k závěru, že podstata protiprávního jednání byla sice podobná, ale zatímco skutek ve věci 31 T 4/2008 byl vymezen dobou spáchání do prosince 2002, ve věci pod sp. zn. 37 T 6/2010 jsou řešeny obchody, které započaly až 15. ledna roku 2003 (srov. napadené usnesení Nejvyššího soudu, bod 50).
14. Lze tak uzavřít, že dotčené trestní řízení bylo jako celek spravedlivé a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu