ECLI:CZ:US:2019:2.US.3405.19.1
sp. zn. II. ÚS 3405/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2018, č. j. 49 T 3/2017-1555, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2018, č. j. 3 To 90/2018-1722, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, č. j. 11Tdo 772/2019-1928, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Petit ústavní stížnosti sice výslovně nesměřuje proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, nicméně z jejího obsahu (a také z okolnosti, že toto usnesení je připojeno k ústavní stížnosti) je patrno, že stěžovatel poukazuje rovněž na v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož ostatně odvozuje i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1683/16; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu ve spojení s napadeným rozsudkem vrchního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (blíže specifikované ve skutkové větě výroku o vině) byl podle ustanovení §283 odst. 3 ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovateli uložen i trest propadnutí věci, a to motorového vozidla blíže specifikovaného ve výroku o trestu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatel v celém trestním řízení popíral a stále popírá svoji vinu a má za to, že skutkový závěr soudů nikterak nevyplývá z provedených důkazů. Tento extrémní rozpor a z něho plynoucí důkazní nejistotu stran trestné činnosti údajně spáchané stěžovatelem namítal a rozváděl v rámci všech uplatněných opravných prostředků. Tvrdí, že soudy hodnotily provedené důkazy svévolně a bez jakéhokoliv logického základu a závěry o jeho vině založily na úvaze, že se stěžovatel protiprávního jednání dopustil s ohledem ke skutečnosti, že společně s dalším obviněným užívali prostory restauračního a ubytovacího zařízení, ve kterém docházelo k pěstování marihuany a jejímu následnému zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě. Tyto úvahy stěžovatel rozporuje tvrzením, že sice věděl, že spoluobviněný v daných prostorách pěstoval rostliny konopí, avšak to samo o sobě nezakládá jeho vlastní trestní odpovědnost. Dále je také pravdou, že sice dělal spoluobviněnému řidiče, avšak ne proto, aby spolu rozváželi k prodeji připravenou drogu, ale protože spoluobviněný neměl řidičské oprávnění. Z uvedeného je patrné, že jednání stěžovatele mohlo být právně kvalifikována maximálně jako přečin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho vina údajně nevyplývá ani z výpovědí spoluobviněných, případně z dalších provedených důkazů. Stěžovatel konečně vytýká nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost, přičemž odkazuje na nepřesné formulace v samotné skutkové větě výroku o vině.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť provedené důkazy by mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. Ze shora uvedeného se podává, že stěžovatel de facto namítá porušení pravidla in dubio pro reo, neboť má za to, že v důkazním řízení v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. i nadále jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž nezjistil, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, krajský soud a následně pak i vrchní soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
8. K tomu je třeba odkázat zejména na precizní odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, z něhož plyne, že dokazování bylo provedeno řádně a z hodnocení provedených důkazů dospěl nalézací soud k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele (viz zejména odst. 36 napadeného rozsudku krajského soudu). Nalézací soud své závěry o vině stěžovatele opřel jednak o odposlechy stěžovatelova mobilního telefonu, kdy ze zaznamenaných hovorů je patrné, že se stěžovatel orientoval v pěstování konopí a na jeho pěstování, zpracování a následnému prodeji se podíl s dalším spoluobviněným, a jednak o svědecké výpovědi svědka S., K. a svědkyně M., kdy poslední dva jmenovaní potvrdili, že restaurace, v níž bylo konopí pěstováno, nebyla v provozu, což stvrdilo závěry soudu, že všichni obžalovaní pěstovali konopí za účelem prodeje, neboť v rozhodné době ani neměli žádný jiný zdroj příjmů a nepobírali žádné sociální dávky. Lze proto shrnout, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zde neopírají o jediný usvědčující důkaz, ale o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně souvisejí.
9. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině podústavního práva a stěžovatel zřejmě - avšak nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na reálná pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
10. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu