ECLI:CZ:US:2019:2.US.358.19.1
sp. zn. II. ÚS 358/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Zdeňka Skály, právně zastoupeného Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem Jugoslávská 292, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 22 Cdo 3296/2018-433 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2017 č. j. 58 Co 205/2015-374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 1. 2015 č. j. 48 C 258/2011-186 zrušil spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a id. 1/2 předmětných nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného - stěžovatele (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 500 000 Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 58 Co 205/2015-248 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, ve výroku II. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 10 625 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
3. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2016 č. j. 22 Cdo 1114/2016-300 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 58 Co 205/2015-374 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce s tím, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 10 580 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které považoval za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce protiprávnosti jednání žalovaného ve vztahu k okolnostem jeho bydlení v domě a s tím související otázce účelného využití předmětných nemovitostí, v otázce schopnosti žalovaného uhradit "vypořádací podíl" a v otázce, jak se jednotliví účastníci o předmětné nemovitosti zasloužili. Dovolací soud však na rozdíl od stěžovatele dovodil, že "odvolací soud v poměrech dané věci nepostupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěry jsou přiměřené, napadené rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí. Dovolatel se snaží v dovolání zpochybnit význam jednotlivých kritérií v poměrech souzené věci z hlediska opodstatněnosti, kterou těmto hlediskům přisoudil odvolací soud. Ve svém souhrnu však dovolací soud neshledal nic, co by zakládalo přípustnost dovolání z důvodu případné zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu".
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud napadeným rozhodnutím porušil jeho právo na soudní ochranu, když na konkrétně stěžovatelem vymezené právní otázky, které dle jeho názoru byly v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, odpovídajícím způsobem nereagoval. Navíc jsou závěry dovolacího soudu nelogické, nepřesvědčivé. Napadené usnesení postrádá náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s tvrzením stěžovatele, v důsledku toho bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel namítá zejména nedostatky ve skutkových zjištěních tohoto soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
9. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Žádnou z položených otázek nepovažoval dovolací soud za naplňující důvod přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., což také řádně a jasně odůvodnil. Rovněž tak v rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat porušení stěžovatelových práv. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou totiž záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Lze tedy uzavřít, že v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu