ECLI:CZ:US:2019:2.US.366.18.1
sp. zn. II. ÚS 366/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vlasty Smutné, zastoupené Mgr. Michalem Roubíkem, advokátem se sídlem třída Legií 413, Pelhřimov, a 2) Zdeňka Smutného, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 9. 2017, č.j. 5 C 32/2013-416, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 10. 2017, č.j. 15 Co 487/2017-430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se na Ústavní soud nejprve obrátili s ústavní stížností, kterou sepsali sami. Vzhledem k tomu, že tato ústavní stížnost nesplňovala náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, byli oba stěžovatelé vyzvání k odstranění vad svého návrhu. Na tuto výzvu reagovala pouze stěžovatelka. Ústavnímu soudu byla následně doručena ústavní stížnost splňující formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zpracovaná advokátem Mgr. Michalem Roubíkem. Takto ústavní stížnost podala pouze stěžovatelka, která daného advokáta k podání ústavní stížnosti zmocnila.
2. Okresní soud v Pelhřimově (dále také jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 9. 2017, č.j. 5 C 32/2013-416, zamítl návrh stěžovatelů, jakožto žalobců, na přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 4. 2016, č.j. 15 Co 195/2016-260. Současně v téže věci zamítl žádost stěžovatelů o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále také jen "odvolací soud"), ze dne 31. 10. 2017, č.j. 15 Co 487/2017-430, bylo usnesení okresního soudu potvrzeno.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ke kterému mělo dojít tím, že okresní soud sám rozhodoval o její žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (což bylo následně potvrzeno také odvolacím soudem), aniž by věc postoupil k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, přičemž takový postup byl dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu shledán jako nesprávný. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, č.j. 25 Cdo 5715, 5716/2015-315, resp. na usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015.
4. Tím, že Okresní soud v Pelhřimově (ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu) nezhodnotil správně aktuální majetkové poměry stěžovatelky a vycházel z neaktuálních a již dříve předložených skutečností, mělo být podle stěžovatelky významným způsobem porušeno také její právo na spravedlivý proces.
II.
5. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Obecně lze uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že její ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k druhému stěžovateli pak musela být ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstraněné vady návrhu (viz body 22. a 23. tohoto usnesení).
III.
8. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 9. 2017, č.j. 5 C 32/2013-416, usnesením okresního soudu ze dne 16. 2. 2016, č.j. 5 C 32/2013-245, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby jim pro řízení o jejich žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů. Rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 4. 2016, č.j. 15 Co 195/2016-260. Dne 27. 6. 2016 proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání se žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků a žádostí o přiznání zástupce z řad advokátů.
9. Při posuzování této žádosti okresní soud poukázal na to, že stěžovatelé svůj návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků odůvodňují skutečnostmi, které uváděli již v řadě jiných řízeních, a odkázal také na usnesení z 15. 12. 2015, čj. 33 Cdo 4354/2013-212, v rámci kterého dospěl Nejvyšší soud k závěru, že (po ověření tehdejší situace) nelze mít za to, že by u stěžovatelky byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce. Následně okresní soud uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že oba stěžovatelé pobírají starobní důchod a jsou výlučnými vlastníky nebo spoluvlastníky nemovitého majetku. Stěžovatelka od roku 1994 podniká, přičemž z daňového přiznání bylo zjištěno, že za rok 2016 vykázala v rámci podnikatelské činnosti po odečtení ztráty základ daně 62.817 Kč. Dále soud z obsahu spisu zjistil, že v roce 2016 přijala stěžovatelka na dotacích částku 283.616,45 Kč a v prvních čtyřech měsících roku 2017 pak přijala další částku 229.499,47 Kč. V rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pak stěžovatelka obdržela od insolvenčního správce částku 486.066,- Kč. Soud proto v případě stěžovatelů neshledal zvlášť závažné důvody pro to, aby jim přiznal osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o.s.ř. Jelikož u stěžovatelů nebyl naplněn předpoklad osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, okresní soud nevyhověl ani jejich žádosti na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (§30 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.).
10. Jak uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 31. 10. 2017, č.j. 15 Co 487/2017-430, vzhledem k závěru, že poměry stěžovatelů osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, neměl okresní soud důvod zabývat se otázkou, zda z jejich strany nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že stěžovatelé nesplňují ani tuto podmínku. Vysvětlil, že aktuální návrh na osvobození od soudních poplatků se týkal řízení o dovolání stěžovatelů proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2016, č.j. 15 Co 195/2016-260, jímž odvolací soud potvrdil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o jejich žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost. Řízení o těchto žalobách však již bylo pravomocně zastaveno usnesením okresního soudu ze dne 31. 5. 2016, č.j. 5 C 32/2013-289, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 7. 2016, č.j. 15 Co 379/2016-330, přičemž ze spisu vyplývá, že dovolání proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu stěžovatelé v zákonné lhůtě nepodali. Za této situace považoval odvolací soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2016, č.j. 15 Co 195/2016-260, za bezpředmětné, neboť i kdyby mu dovolací soud vyhověl, nezměnilo by se nic na tom, že řízení, pro které bylo osvobození od poplatků a ustanovení zástupce původně požadováno, bylo již zastaveno. Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatelům nelze přiznat požadované osvobození od poplatků už proto, že své právo uplatňují zřejmě bezúspěšně, a nesplňují-li předpoklady §138 odst. 1 o.s.ř., není jim možné ani ustanovit zástupce podle §30 o.s.ř. Napadené usnesení okresního soudu proto odvolací soud jako věcně správné potvrdil.
IV.
11. Stěžovatelka ústavní stížností předně brojí proti porušení práva na zákonného soudce, ke kterému mělo dojít tím, že o její žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení rozhodoval okresní a krajský soud, a nikoliv přímo Nejvyšší soud, kterému podle přesvědčení stěžovatelky měla být věc správně postoupena k rozhodnutí.
12. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015, dle kterých, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Tato rozhodnutí vychází z premisy, že postup, jímž by tuto otázku znovu hodnotil soud prvního stupně, by vedl k neukončenému řetězci rozhodnutí o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení, jež by ústila jen v potřebu rozhodovat o dalších žádostech o ustanovení zástupce.
13. Odkaz stěžovatelky na výše citovaná rozhodnutí je však nepřípadný. Z těchto rozhodnutí totiž vyplývá, že posouzení splnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání Nejvyšším soudem je namístě (až) tehdy, směřuje-li dovolání účastníka proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, zatímco v případě stěžovatelky směřovalo dovolání (teprve) proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl žádosti stěžovatelů o ustanovení zástupce (a osvobození od soudních poplatků) pro řízení o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost, a tedy nikoliv proti usnesení, jímž odvolací soud následně nevyhověl žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o tomto dovolání.
14. Ostatně i ve stěžovatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, č.j. 25 Cdo 5715, 5716/2015-315 (týkajícím se jiné její věci), rozhodoval Nejvyšší soud o tom, že stěžovatelce se zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení neustanovuje až v situaci, kdy dovolání s opětovnou žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů směřovalo proti usnesení krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů právě pro dovolací řízení.
15. Jinak řečeno - k "neukončenému řetězci rozhodnutí o (ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení" by v případě stěžovatelky došlo až tehdy, pokud by dovoláním bylo napadeno rozhodnutí, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti stěžovatelů o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost.
16. K tomu však v daném případě dojít nemohlo, protože proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 10. 2017, č.j. 15 Co 487/2017-430, není dovolání přípustné, o čemž byla stěžovatelka poučena (a ostatně také proto nyní napadá dané rozhodnutí ústavní stížností).
17. V důsledku novelizace §238 o.s.ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb., totiž s účinností od 30. 9. 2017 není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné (mimo jiné) také proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce [srov. §238 odst. 1 písm. i) a j) o.s.ř. v nynějším znění].
18. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy nepochybily, pakliže za dané situace o návrhu stěžovatelů na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 12. 4. 2016, č.j. 15 Co 195/2016-260, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16. 2. 2016, č.j. 5 C 32/2013-245, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby jim pro řízení o jejich žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů, rozhodoval Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 11. 9. 2017, č.j. 5 C 32/2013-416, a následně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 31. 10. 2017, č.j. 15 Co 487/2017-430. Na základě výše uvedeného je proto možné konstatovat, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na zákonného soudce tudíž nedošlo.
19. Stěžovatelka se dále domnívá, že obecné soudy nesprávně zhodnotily její aktuální majetkové poměry, čímž mělo dojít také k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Jak již bylo nastíněno, problematika rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je primárně svěřena obecným soudům, přičemž důvody, pro které by bylo nezbytné přehodnocovat v tomto směru učiněné závěry, Ústavní soud v daném případě nezjistil.
20. Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzením otázky, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, řádně zabývaly, aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, uvedly základní důvody, z nichž při svém rozhodnutí vycházely a konkrétní přijaté závěry srozumitelně objasnily, přičemž tak učinily způsobem, který z ústavněprávních limitů nevybočuje.
21. Domáhala-li se stěžovatelka toho, aby se posouzením jejích poměrů zabýval přímo Nejvyšší soud, lze pro úplnost doplnit, že i Nejvyšší soud dospěl v minulosti k závěru, že u stěžovatelky předpoklady pro ustanovení zástupce dány nejsou - viz okresním soudem citované usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2015, č.j. 33 Cdo 4354/2013-212, které se této otázce věnuje velmi podrobně, a taktéž samotnou stěžovatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, č.j. 25 Cdo 5715, 5716/2015-315 (ústavní stížností napadenými rozhodnutími přitom obecné soudy rozhodovaly o žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 27. 6. 2016, tedy s relativně krátkým časovým odstupem od posledně zmíněného rozhodnutí). Pokud pak jde o argumentaci odvolacího soudu, že ze strany stěžovatelů šlo navíc o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, té stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nikterak relevantně neoponuje.
22. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rámci kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost stěžovatelky byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
23. Vzhledem k tomu, že druhý stěžovatel na výzvu Ústavního soudu k odstranění vad podání nereagoval a (ač byl poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti) vytýkané vady ve stanovené lhůtě (ani do dnešního dne) neodstranil, musela být jeho ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu