ECLI:CZ:US:2019:2.US.3683.19.1
sp. zn. II. ÚS 3683/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti AmRest, s. r. o., se sídlem Walterovo náměstí 329/3, Praha 5, zastoupené JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Policie České republiky, Praha 2, ze dne 12. 9. 2019 č. j. KRPA-264350-16/TČ-2019-001210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2019 č. j. 1 Nt 5069/2019-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do jejích základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelce byla dne 23. 7. 2019 doručena výzva policejního orgánu, jíž byla v souladu s §8 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") požádána o vydání kamerového záznamu ze své provozovny ze dne 18. 7. 2019 v určitém časovém rozpětí, v němž v dané provozně došlo ke krádeži mobilního telefonu ve frontě čekající zákaznice. Policejnímu orgánu byly tři dny po obdržení výzvy doručeny 3 ks DVD, na nichž měl být vypálen kamerový záznam za požadované období. Policejní orgán však zjistil, že jedno DVD je prázdné, druhé nelze spustit a třetí obsahuje pouze čtyřminutový záznam. Dne 31. 7. 2019 tak policejní orgán stěžovatelku opětovně vyzval k zajištění a vydání kamerového záznamu, přičemž žádost zdůvodnil nedostatečností zaslaných záznamů. Následně, dne 24. 8. 2019, byla stěžovatelka výzvou k opětovnému zajištění a vydání kamerového záznamu - urgencí upozorněna, že policejní orgán neobdržel od stěžovatelky žádnou odpověď na předchozí výzvy, a byla opětovně vyzvána k zaslání požadovaných záznamů do pěti pracovních dnů, příp. informování policejního orgánu, pokud by kamerový záznam již neměla k dispozici. Zároveň byla poučena o možných následcích nevyhovění výzvě podle §66 odst. 1 trestního řádu, tedy možnému potrestání pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.
3. Policie České republiky napadeným usnesením dne 12. 9. 2019 stěžovatelce uložila pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč. Uložení pokuty podle §66 odst. 1 trestního řádu bylo zdůvodněno tím, že stěžovatelka neodpověděla na výzvu policejního orgánu na vydání kamerového záznamu, i když byla řádně vyzvána, poučena a výzvu (včetně urgence) si prokazatelně převzala.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením dne 18. 10. 2019 zamítl stížnost, kterou stěžovatelka podala proti napadenému usnesení Policie České republiky. Soud shledal, že stížnost není důvodná, neboť "v §66 odst. 1 trestního řádu se říká, že ten, kdo neuposlechne výzvy nebo příkazu, může mu být uložena pořádková pokuta. Každý musí poslechnout výzvu orgánů činných v trestním řízení a vyhovět jejich výzvě, je-li o to požádán. Je proto naprosto nepřípadné, že stěžovatel argumentuje tím, že výzvě vyhověl. Pokud vyhoví tak, že zašle pro policii a její vyšetřování naprosto nedostatečný materiál, nemůže se domnívat, že svoji povinnost vůči orgánům činným v trestním řízení splnil. Pořádková pokuta, která byla uložena, je v podstatě jen velmi mírná a výchovná, rozhodně se nedá hovořit o nepřiměřenosti."
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti označuje uložení pořádkové pokuty za nezákonné a nedůvodné. Má za to, že vyhověla žádosti policejního orgánu o poskytnutí kamerového záznamu, když policejnímu orgánu v reakci na první výzvu zaslala 3 ks DVD. V době druhé výzvy pak již kvůli přemazání kamerového záznamu z důvodu ochrany osobních údajů neměla záznam k dispozici, a nemohla jej tak policejnímu orgánu zaslat. Informaci o neexistenci (přemazání) záznamu navíc sdělila policistovi z místního policejního oddělení, a to při jeho osobní návštěvě předmětné provozovny. Stěžovatelka argumentovala, že tento osobní způsob vyřizování žádostí je mezi ní a policejním orgánem zaužívaný a standardní. Policista však - pokud je stěžovatelce známo - o této návštěvě nepořídil žádný záznam. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nejednala úmyslně, není ani naplněn obligatorní předpoklad pro uložení pořádkové pokuty. Napadená rozhodnutí jsou - v rozporu s právem na spravedlivý proces - nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněná, nezohledňují skutečný stav věci a nevypořádávají se se stěžovatelčinou argumentací. Uložením pořádkové pokuty v případě stěžovatelky dotčené orgány nerespektovaly účel pořádkové pokuty, její fakultativní a subsidiární povahu, a jednaly tak v rozporu se zásadou proporcionality.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Stěžovatelka byla policejním orgánem vyzvána řádně a výzvy si převzala, což ani nikterak nerozporuje. Ke splnění povinnosti uposlechnout výzvu byla navíc policejním orgánem vyzvána opakovaně, přičemž byla zároveň požádána, aby v případě, kdy by již neměla kamerový záznam k dispozici, toto dala v reakci na výzvu policejnímu orgánu na vědomí. Stěžovatelka tak však neučinila, i když byla poučena o možných následcích neuposlechnutí. Uložení pořádkové pokuty za daných okolností není překvapivé ani svévolné, je dostatečně odůvodněné a vychází z aplikace podústavního práva a argumentace, která není nijak excesivní. Stejně tak usnesení obvodního soudu vychází z aplikace podústavního práva, přičemž se nejedná o zmatečné ani nevykonatelné rozhodnutí, neboť je náležitě odůvodněné a reaguje na námitky stěžovatelky. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. V projednávané věci se navíc jedná vesměs o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. K přezkumu z ústavněprávního hlediska lze totiž v případě tzv. bagatelních sporů přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1584/17 ze dne 9. 8. 2017; usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006; usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002]. Ústavní soud však v posuzované věci, jak již bylo výše uvedeno, neshledal postup orgánů veřejné moci svévolný ani nijak excesivní, přičemž se v řízení zároveň nejedná ani o otázku zcela principiálního významu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu