ECLI:CZ:US:2019:2.US.3727.18.1
sp. zn. II. ÚS 3727/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CORDIA CZ, a. s., se sídlem Bořivojova 35/878, Praha 3, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2018 č. j. 47 Co 346/2017-298 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2017 č. j. 19 C 203/2008-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím zastavil řízení ve věci stěžovatelčiny žaloby o zaplacení částky 90 006 526 Kč s příslušenství z důvodu neuhrazení soudního poplatku (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 390 297,60 Kč (výrok II.). Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") v záhlaví citovaným usnesením potvrdil výrok I. rozhodnutí nalézacího soudu a výrok o náhradě nákladů řízení změnil na částku 19 239 Kč. Při posouzení výše náhrady nákladů řízení vyšel z nálezu Ústavního soud sp. zn. IV. ÚS 3559/15, podle kterého zrušením tzv. přísudkové vyhlášky, č. 84/2000 Sb., došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků probíhajících řízení a nejeví se spravedlivým, aby se bez dalšího předvídaná maximální výše nákladů zmnohonásobila. Náhradu nákladů řízení tak určil dle přísudkové vyhlášky.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že nevlastní žádný hmotný ani nehmotný majetek a je v exekuci, nebyla proto schopna vyměřený soudní poplatek zaplatit. Její žaloba byla důvodná a měla významnou šanci ve sporu zvítězit. Postupem obecných soudů byl stěžovatelce odepřen přístup k soudu.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Otázka nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016). Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
9. Takový deficit však napadená rozhodnutí nevykazují. V posuzované věci navíc stěžovatelka svou ústavní stížnost směřuje mimo předmět řízení. Napadeným rozhodnutím nalézacího soudu totiž bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Otázka osvobození od soudních poplatků byla obecnými soudy řešena v předchozích rozhodnutích (viz usnesení nalézacího soudu č. j. 19 C 203/2008-119 a č. j. 19 C 203/2008-254 a na ně navazující rozhodnutí o opravných prostředcích), proti kterým se stěžovatelka měla možnost bránit ústavní stížností (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2212/19 či ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 707/19).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu