ECLI:CZ:US:2019:2.US.3773.18.1
sp. zn. II. ÚS 3773/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Koláře, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2018, č. j. 53 A 5/2017-42, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018-38, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále bylo jednáním soudů porušeno právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, jímž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kterého se měl dopustit tím (zkráceně), že dne 6. 11. 2015 řídil v obci Kamenice na Lipou vozidlo, přičemž v rozporu se zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích nebyl připoután bezpečnostním pásem, čímž se dopustil nedbalostního přestupku.
3. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že s ohledem na uloženou sankci (pokuta ve výši 2.300 Kč, povinnost k úhradě nákladů řízení a bodový postih) se může jevit tato ústavní stížnost jako bagatelní. Její význam však tkví podle stěžovatele v tom, že se správní orgány a následně ani správní soudy správně nevypořádaly s právní otázkou, která je předmětem i této ústavní stížnosti, tzn. účinností novelizace prekluze přestupku podle zákona č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "novela"). Vyřešení této právní otázky je údajně podstatné pro mnoho dalších podobných případů. Správní orgány i správní soudy totiž vycházely z toho, že prodloužení lhůty k projednání přestupku z jednoho na dva roky podle čl. I odst. 6 novely se použije již na přestupky spáchané po 1. 10. 2015 včetně, ačkoliv podle názoru stěžovatele z tohoto zákona i z vůle zákonodárce je zřejmé, že tato novelizace prekluze se má použít teprve na přestupky spáchané po 1. 10. 2016, a tedy by se na nyní projednávaný případ neměla aplikovat. Stěžovatel přestupek spáchal ještě před účinností této novely (dne 6. 11. 2015) a jeho údajný přestupek tak měl být prekludován, neboť právní moc správních rozhodnutí nastala až dne 2. 3. 2017 (tedy více než rok od spáchání přestupku).
4. Stěžovatel poukazuje na čl. II odst. 3 cit. novely a na důvodovou zprávu k tomuto ustanovení, podle níž novelizace prekluze se má použít pouze na přestupky spáchané ode dne "účinnosti tohoto zákona", tj. - jak stěžovatel dovozuje - až ode dne 1. 10. 2016. Pokud novela umožňuje i jiné výklady, ke kterým se mylně přichýlily i orgány ve věci rozhodující, je nutné upřednostnit výklad příznivější pro stěžovatele. Nevyjmutí čl. I odst. 6 novely z výčtu výjimek uvedených v čl. XXVI předmětné novely, kdy čl. XXVI obsahuje výčet ustanovení, která nabydou účinnost na rozdíl od zbytku zákona dříve, a to již 1. 10. 2015, je zjevným pochybením zákonodárce. S ohledem na kautely spravedlivého procesu je naprosto nepřípustné, aby takové opomenutí zákonodárce bylo následně k tíži stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje na rozpor mezi čl. II odst. 3 a čl. XXVI novely ohledně okamžiku, od kterého se má použít novelizace prekluze. V takových případech je však nutné upřednostnit pravidlo speciální, kterým je čl. II odst. 3 novely.
5. Čl. I odst. 6 novely zní: "V §20 se za odstavec 1 vkládají nové odstavce 2 a 3, které znějí: (2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Dosavadní odstavec 2 se označuje jako odstavec 4." Čl. II odst. 3 novely pak zní: "Ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona." Stěžovatel podotýká, že tato novela má dělenou účinnost, kdy ustanovení čl. XXVI obsahuje výčet ustanovení novely, jejichž účinnost nastupuje k 1. 10. 2015, zatímco v tomto článku nevyjmenovaná ustanovení jsou účinná až od 1. 10. 2016 a je tedy pro ně stanovena výrazně delší legisvakační lhůta. Stěžovatel spatřuje opomenutí zákonodárce v tom ohledu, že do výčtu článků v čl. XXVI novely nezahrnul čl. II odst. 3, přestože čl. I odst. 6 zde zahrnut je. V praxi to pak podle výkladu soudů znamená, že účinnost čl. I. odst. 6 nastává již ke dni 1. 10. 2015, zatímco účinnost čl. II odst. 3 nastává s účinností zbytku zákona, tj. ke dni 1. 10. 2016. S tímto výkladem soudů však stěžovatel nesouhlasí, jelikož prý není možné, aby tato dvě vzájemně propojená ustanovení novely měla stanoven počátek účinnosti odlišně. Proto měly soudy přistoupit k výkladu, který by vedl k závěru, že novelizovaný §20 přestupkového zákona nabývá svoji účinnost až ke dni 1. 10. 2016 a na stěžovatelem spáchaný přestupek se proto nevztahuje.
6. Stěžovatel svoji argumentaci podporuje tvrzením, že pokud je v čl. II odst. 3 novely stanoveno, že ustanovení §20 přestupkového zákona o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných "ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona", měly soudy na základě výkladových pravidel určit, že zákonodárce pojmem "ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona" měl na mysli zákon jako celek, nikoliv jen vybraná ustanovení vyjmenovaná v čl. XXVI, jež nabývají účinnosti dříve. Jiný výklad je nutné odmítnout i s ohledem na princip redundance, neboť výklad zastávaný zejména Nejvyšším správním soude vede k tomu, že čl. II odst. 3 je obsoletním ustanovením. Ostatně i čl. XXVI, kterého se dovolávají soudy, také nabyl účinnosti až dne 1. 10. 2016, neboť shodně jako čl. II odst. 3 novely, kterého se dovolává stěžovatel, není obsažen ve výčtu ustanovení XXVI článků, jež nabývají účinnosti již ke dni 1. 10. 2015. Tuto námitku obsaženou však Nejvyšší správní soud naprosto pominul. Stěžovatel uzavírá, že soudy porušily stěžovatelovu dobrou víru, když aplikovaly pro stěžovatele nepředvídatelný výklad zákona, nerespektovaly obecně uznávané výkladové metody a závěry soudů byly ve svém důsledku v rozporu s požadavkem na spravedlivé řízení.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především základních práv a svobod. Naopak jeho úkolem není sjednocování výkladu podústavního práva, což je - v případě správního soudnictví - prioritním úkolem právě Nejvyššího správního soudu.
9. V nyní projednávané věci stěžovatel činí sporným okamžik účinnosti novely č. 204/2015 Sb., resp. otázku, od kdy je účinné ustanovení prodlužující lhůtu k projednání přestupku. Jádrem stěžovatelových námitek (viz shora) je totiž argumentace, podle níž účinnost čl. I odst. 6 ve spojení s čl. II odst. 3 a čl. XXVI novely č. 204/2015 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, nastává až ke dni 1. 10. 2016, nikoliv ke dni 1. 10. 2015, jak dovodily správní soudy. Rozhodné je tedy znění ustanovení §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále "přestupkový zákon") ke dni spáchání přestupku.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění pro stručnost odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým a právním otázkám totiž tato odůvodnění nevykazují logické chyby či extrémní rozpory [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další]. Ústavní soud, který - jak plyne ze shora uvedeného - respektuje skutečnost, že úkol sjednocování judikatury správních soudů náleží Nejvyššímu správnímu soudu a nikoliv soudu zdejšímu, proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl právní argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích, kterou je proveden výklad podústavního práva, jakkoliv zpochybňovat. S předmětnou námitkou směřující do prekluze, resp. do zániku odpovědnosti za přestupek, se totiž krajský soud (viz bod 17 napadeného rozsudku) i Nejvyšší správní (viz podrobné vypořádání v bodech 14-26 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) vypořádaly. V těchto učiněných závěrech přitom Ústavní soud nespatřuje žádné indicie, které by nasvědčovaly jejich protiústavnosti a pro stručnost na ně proto postačuje odkázat.
11. Jak totiž stěžovatel sám správně podotkl v posuzované ústavní stížnosti, předmětná novela má dvojí účinnost, kdy některá její ustanovení nabyla účinnosti již ke dni 1. 10. 2015, zatímco větší část novelizačního zákona byla účinná až od 1. 10. 2016. Sporné tedy je, na která ustanovení dopadala účinnost dřívější a zda se tedy vztahovala i na projednání přestupku, kterého se stěžovatel dopustil.
12. Jestliže stěžovatel kromě dikce novelizačního zákona argumentuje i důvodovou zprávou, ze které by snad mělo vyplývat, že úmyslem zákonodárce bylo uvést novelizované znění ustanovení §20 přestupkového zákona v účinnost až ke dni 1. 10. 2016, podotýká k tomu Ústavní soud pouze to, že z důvodové zprávy nic takového neplyne, naopak se v ní uvádí, že "některé změny provedené v zákoně o přestupcích, které se přímo neváží na evidenci přestupků, nabudou účinnosti dříve." Podle Ústavního soudu se přitom právě o takovou změnu jedná v případě prodloužení lhůty pro zánik odpovědnosti z přestupku, kdy ustanovení §20 přestupkového zákona ve znění novely č. 204/2015 Sb. zní: "(1) Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. (2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky." Z uvedeného vyplývá, že novelizované znění ustanovení §20 přestupkového zákona se nikterak netýká a ani se nezmiňuje o evidenci přestupků v Rejstříku trestů, a proto lze i z ústavněprávního hlediska akceptovat závěr, že úmyslem zákonodárce bylo, aby novelizované znění ustanovení §20 přestupkového zákona bylo účinné již od 1. 10. 2015.
13. Nelze rovněž pominout, že byť je stěžovatel přesvědčen o tom, že vyjasnění účinného znění §20 přestupkového zákona k 1. 10. 2015, resp. k 1. 10. 2016, je třeba vyřešit s ohledem na to, že se jedná o dosud neřešenou právní otázku, která by mohla mít vliv na další přestupková řízení, ve skutečnosti se jedná o otázku, kterou se sám Nejvyšší správní soud v minulosti již zabýval, a to v rozsudku ze dne 21. 12. 2017, č. j. 3 As 278/2016-39 (viz bod 18 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) a rovněž např. v rozsudku ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018-34. V obou těchto rozhodnutích (jakožto srovnatelně i v nyní napadeném rozhodnutí) Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému a řádně odůvodněnému závěru, že ustanovení §20 přestupkového zákona, ve znění zákona č. 204/2015 Sb., část první, čl. I, bod 6. a 7. (o zániku odpovědnosti za přestupek) se aplikuje na přestupky spáchané ode dne 1. 10. 2015, nikoliv ode dne 1. 10. 2016, jak se stěžovatel dovolává. Podle závěrů Nejvyššího správního soudu platí, že: "Čl. XXVI novely upravující účinnost jednotlivých ustanovení stanoví: "Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení." Změna §20 zákona o přestupcích je upravena v čl. I bodu 6 novely. Není tedy pochyb o tom, že samotné novelizované znění §20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015. Údajný rozpor dle stěžovatele způsobuje čl. II bod 3 novely upravující přechodné ustanovení k §20. Stěžovatel však přehlíží, že samotný čl. II bod 3 novely není zahrnut mezi ustanoveními, na která dopadá výjimka z obecné účinnosti novely. To znamená, že zatímco novelizované znění §20 nabylo účinnosti již dne 1. 10. 2015, samotné přechodné ustanovení k §20 nabylo účinnosti o rok později. Jazykový výklad tedy nepotvrzuje názor stěžovatele o rozporu citovaných ustanovení, neboť vede k závěru, že od 1. 10. 2015 byla účinná změna §20 zákona o přestupcích, avšak pro tuto změnu nebyla v právním řádu v období od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2016 upravena přechodná ustanovení" (viz bod 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 87/2018-34). Je tak zřejmé, že Nejvyšší správní soud své roli sjednocovatele judikatury ohledně výkladu nyní aplikovaných zákonných ustanovení plně dostál a Ústavní soud proto nevidí důvod, pro který by měl jím učiněné právní závěry jakkoliv zpochybňovat.
14. S ohledem na výše uvedené lze proto uzavřít, že ze všech výše uvedených důvodů je zcela zřejmé, že pozdější účinnost zákonodárce stanovil pro ustanovení týkající se evidence přestupků a Rejstříku trestů (viz poslední strana důvodové zprávy k novele), kdy tento postup a tedy i zavedení dvojí účinnosti novely je opodstatněno technickou náročností zavedení evidence přestupků Rejstříku trestů, resp. promítnutí evidence přestupků do tohoto Rejstříku. Logicky tedy ta novelizační ustanovení, která nijak s Rejstříkem a evidencí přestupků nesouvisejí, nabývají účinnosti dříve, jednoduše proto, že pro odklad jejich účinnosti nebyl dán racionální důvod a zákonodárce si toho byl vědom. Změna §20 zákona o přestupcích přitom představuje ustanovení, na něž existence či neexistence Rejstříku trestů nemá žádný vliv. Pro tento závěr hovoří rovněž systematika novely (ve znění účinném do 30. 6. 2017), kdy v části první, která se vztahuje právě ke změně zákona o přestupcích, jsou jednotlivé novelizační změny rozčleněny do dvou článků, kdy čl. II rozlišuje jednotlivá přechodná ustanovení. Z tohoto členění změn provedených novelou v přestupkovém zákonu jednoznačně vyplývá záměr zákonodárce posunout účinnost těch ustanovení, která se týkají evidence přestupků Rejstříku trestů.
15. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu správních soudů žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu