ECLI:CZ:US:2019:2.US.383.19.2
sp. zn. II. ÚS 383/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele J. H., zastoupeného opatrovníkem Magistrátem města Mostu, Oddělení sociálně právní ochrany dětí, sídlem Radniční 1, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 96 Co 115/2018-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl nezletilým stěžovatelem (rok nar. 2002) doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jelikož stěžovatel nebyl v čase podání ústavní stížnosti právně zastoupen, Ústavní soud mu usnesením ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 383/19 ustanovil opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti. Podáním ze dne 22. 8. 2019 doplnil opatrovník jménem stěžovatele ústavní stížnost, v níž - v souladu s původním podáním stěžovatele k Ústavnímu soudu - namítá, že ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že v původním řízení před obecnými soudy bylo v důsledku rozvodu rodičů rozhodováno mj. o výchovných poměrech stěžovatele a jeho mladší sestry. Na základě obsahu předložených listin lze ve stručnosti konstatovat, že celé řízení před obecnými soudy je poznamenáno dlouhodobě vyostřenými a konfliktními vztahy v rodině stěžovatele, a to nejen mezi stěžovatelem a vybranými rodinnými příslušníky (v současnosti zejm. matkou), nýbrž i mezi těmito rodinnými příslušníky navzájem (v současnosti zejm. matkou a babičkou stěžovatele z matčiny strany). V reakci na tuto situaci podala v listopadu 2017 babička stěžovatele návrh na svěření nezletilého stěžovatele do péče a stanovení výživného; stěžovatel s jejím návrhem vyjádřil souhlas. Okresní soud v Mostě (dále jen okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 10. 4. 2018 č. j. 20 P 31/2012-185, 53 P a Nc 340/2017 tak, že návrh babičky na svěření stěžovatele do její péče zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). O odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění podotkl, že vztahy v rodině - zejm. mezi stěžovatelem a jeho matkou na straně jedné a jeho matkou a babičkou z matčiny strany na straně druhé - jsou i nadále vysoce konfliktní a dochází ke vzájemnému osočování, obviňování a namítání neschopnosti poskytnout stěžovateli vhodné výchovné podmínky. Stěžovatel, ač byl soudním rozhodnutím svěřen do péče matky, odešel pro neshody z matčina domova nejprve k babičce a následně k otci, v jejichž faktické péči se v čase rozhodování krajského soudu nacházel. S ohledem na přetrvávající nebo dokonce prohlubující se konfliktní vztahy v rodině by nebylo vhodné svěřit stěžovatele do péče babičky, která je v jeho výchově značně benevolentní a podporuje u něj negativní vztah k rodičům, resp. k matce. Naopak krajský soud dospěl k závěru, že na rozdíl od babičky jsou oba rodiče s to zabezpečit nezletilému stěžovateli vhodné výchovné prostředí, pročež je v jeho nejlepším zájmu, aby byl svěřen buď do péče otce, nebo i nadále do péče matky. Závěrem apeloval na to, aby stěžovatel pokračoval v terapii ve středisku výchovné péče a aby všechny dotčené osoby přispěly k deeskalaci napětí v rodinných vztazích. Dovolání nebylo přípustné.
3. Stěžovatel prostřednictvím svého opatrovníka namítá, že jeho vztah k oběma rodičům je narušen, necítí se v jejich péči dobře a stabilní prostředí nalézá pouze u babičky. Ve vztahu ke svým rodičům namítá, že jejich jednání a výpovědi před obecnými soudy byly zcela účelové a neodpovídající skutečnosti. Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů namítá, že tuto skutečnost nevzaly v potaz, neprovedly řádné dokazování, stranily rodičům, marginalizovaly jeho nespokojenost s výchovnými poměry u rodičů, nerespektovaly jeho přání, aby byl svěřen do péče babičky, a to i navzdory jeho věku blížícímu se zletilosti a dostatečné rozumové vyspělosti, a jednaly v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu pro rozpor s jeho právem na spravedlivý proces a jeho nejlepším zájmem.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení. V této souvislosti předesílá, že stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu, a Ústavní soud jej považuje za osobu oprávněnou podat proti němu ústavní stížnost. Ačkoli stěžovatel je osobou nezletilou, Ústavní soud dospěl k závěru, že je dostatečně věkově (v době podání ústavní stížnosti mu bylo 16 let) a rozumově vyspělý a je schopen porozumět smyslu a významu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285), bod 30]. Práva stěžovatele jsou v tomto řízení dostatečně zajištěna především tím, že je zastoupen opatrovníkem, jenž mu byl ustanoven usnesením ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 383/19. Dále Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tudíž součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska respektování základních práv stěžovatele a dodržení ústavněprávních principů. V souladu s tím Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do procesu dokazování před obecnými soudy a nahrazovat jejich hodnocení důkazů vlastními úvahami. Do rozhodování obecných soudů zasáhne pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1134/18 ze dne 9. 10. 2018, bod 8; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z http://nalus.usoud.cz].
7. Nyní projednávaná ústavní stížnost se týká otázky svěření nezletilého stěžovatele do péče babičky, přičemž stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí okresního soudu, je v rozporu s jeho nejlepším zájmem a právem na spravedlivý proces. Ústavní soud se ve své judikatuře touto problematikou zabýval již mnohokrát. Jistá odlišnost neboli výjimečnost nyní posuzované ústavní stížnosti však spočívá v tom, že to nejsou rodiče nezletilého dítěte, kteří v rámci tzv. sporu o dítě podali ústavní stížnost, nýbrž samotný nezletilý, jenž prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů, že má i nadále zůstat v péči rodičů, a nikoli v péči babičky, jak by si přál.
8. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že je základní povinností rozhodujícího orgánu sledovat a chránit především nejlepší zájem dítěte, jak stanoví čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nejedná se nicméně o jediné hledisko a je nutno zvažovat i jiné oprávněné zájmy - avšak s tou výhradou, že nejlepšímu zájmu dítěte musí být při vyvažování přikládána značná váha [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529); nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019]. Ústavní soud rovněž ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [přiměřeně srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), body 19 a 21; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017]. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí tudíž musí být zřejmé, že obecné soudy tato kritéria při rozhodování - alespoň implicitně - zvažovaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Soudní rozhodnutí musí obsahovat řádné, logické, srozumitelné a nikoli svévolné odůvodnění.
9. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, příp. z odůvodnění prvostupňového rozsudku plyne, že obecné soudy výše uvedeným kritériím věnovaly náležitou pozornost, byť to nemusí být na první pohled zcela zřejmé. K prvnímu kritériu se obecné soudy výslovně nevyjadřovaly, neboť bylo nesporné, že mezi nezletilým stěžovatelem a dalšími účastníky řízení (jeho babičkou jakožto navrhovatelkou, matkou a otcem) existují rodinné vazby. K druhému kritériu se obecné soudy vyjádřily, když analyzovaly, jaký dopad by mělo svěření nezletilého stěžovatele do péče babičky na jeho vztahy s dalšími členy rodiny. V této souvislosti poukázaly na to, že na základě skutečností, které vyšly najevo v průběhu mnoha let trvajících soudních sporů o výchovné poměry nezletilého stěžovatele, lze dospět k závěru, že vztahy v rodině - především mezi matkou a babičkou z matčiny strany (tj. matkou matky) - jsou vážně narušené, přičemž tento negativní vztah - podobně jako jiné negativní vztahy v rodině - ovlivňuje i postoje stěžovatele. Obecné soudy v této souvislosti vyslovily obavy, že svěření nezletilého do péče babičky by mohl vést k dalšímu narušení vztahů mezi stěžovatelem a jeho rodiči. Aniž by Ústavní soud přehodnocoval skutkové závěry obecných soudů nebo vyjadřoval se k jejich správnosti, uvádí, že s ohledem na výše popsanou genezi řízení před obecnými soudy se závěry obecných soudů nejeví jako svévolné. Ostatně pokud stěžovatel rozporuje výše uvedené závěry obecných soudů a namítá jejich protiústavnost, rozporuje pouze hodnocení toho, kdo je příčinou nefunkčních rodinných vztahů, nikoli skutečnost, že jsou nefunkční. K třetímu kritériu se obecné soudy vyjádřily, když posuzovaly, jaké jsou možnosti babičky, matky a otce zajistit mj. fyzické, vzdělávací a materiální potřeby stěžovatele. Obecné soudy poukázaly na to, že babička stěžovatele pobírá starobní důchod a disponuje nižšími finančními prostředky k zajištění základních fyzických a materiálních potřeb sebe a nezletilého než rodiče. Dále zdůraznily, že výchovné prostředí u babičky nepovažují za vhodné pro harmonický vývoj stěžovatele a zlepšení jeho vztahů s dalšími rodinnými příslušníky, a to především s ohledem na její (údajnou) benevolentnost a podporování stěžovatele v jeho konfliktu s matkou. K čtvrtému kritériu obecné soudy uvedly, že byť stěžovatel vyjádřil jasné přání, aby byl svěřen do péče babičky, považují jej za účelové a v konečném důsledku rozporné s nejlepším zájmem stěžovatele. Zcela bez významu není ani to, že obecné soudy kategoricky neodmítly možnost, že by došlo k úpravě výchovných poměrů stěžovatele, která by se více přibližovala jeho představám (viz předposlední a poslední věta bodu 7 napadeného rozsudku krajského soudu), nýbrž odmítly vyhovět změně výchovných poměrů v takové podobě, jakou navrhovala babička stěžovatele. Jelikož obecné soudy věnovaly náležitou pozornost všem výše uvedeným ústavněprávním kritériím a jejich závěry se nejeví jako svévolné, Ústavní soud neshledal důvod k zásahu do jejich rozhodovací činnosti.
10. Nad rámec uvedeného by Ústavní soud chtěl apelovat na stěžovatele a především jeho rodinné příslušníky, aby se pokusili s otevřenou myslí a bez vzájemného osočování vést diskuzi o tom, jak nejlépe zajistit vstup stěžovatele do světa "dospělých lidí," k němuž ostatně dojde v horizontu několika měsíců. Pokud totiž bude v rodině nezletilého stěžovatele i nadále vedena pomyslná válka všech proti všem, žádné soudní rozhodnutí nezajistí dotčeným osobám klid, mír a spokojený život.
11. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu