ECLI:CZ:US:2019:2.US.4335.18.1
sp. zn. II. ÚS 4335/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Kamilem Andreem, advokátem, se sídlem Dolní náměstí 22/43, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 175/2018-115 ze dne 11. 10. 2018 a usnesení Okresního soudu v Prostějově č. j. 35 EXE 1019/2016-77 ze dne 23. 1. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl jednak návrh stěžovatele ze dne 21. 12. 2016, kterým se domáhal zastavení exekuce zahájené proti němu dne 11. 10. 2016, a dále návrh stěžovatele, kterým se domáhal odkladu provedení téže exekuce. Ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč nepřihlédl k většině listin, které stěžovatel ke svému návrhu připojil. Krajský soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Obecné soudy svá rozhodnutí vysvětlily tak, že institut zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) dle příslušného zákonného ustanovení nepředstavuje svým účelem obranu povinného proti na něj vedené exekuci (výkonu rozhodnutí) a ani nemůže suplovat institut oddlužení dle insolvenčního zákona. Naopak musí vždy platit, že soud při zvažování možného postupu dle uvedeného ustanovení nemůže jednostranně zohledňovat výhradně samotnou "účelnost" dalšího provádění exekuce v daném konkrétním okamžiku, ale musí současně brát do úvahy zákonem preferovaný zájem oprávněného na uspokojení jeho práv přiznaných exekučním titulem. Exekuce dle exekučního řádu v tomto ohledu oprávněnému výrazně "odbřemeňuje" a současně mu dává prostor, aby prostřednictvím soudního exekutora byly hledány všechny možné zákonné cesty směřující k tomu, aby se svých, exekučním titulem přiznaných práv domohl. Proto je také nutno zcela přirozeně připustit, že v konkrétních případech budou soudním exekutorem v průběhu doby činěny opakované pokusy o zjištění postižitelného majetku povinného, a tedy i to, že exekuce v tom kterém případě potrvá po delší dobu.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že jeho návrh na zastavení výkonu rozhodnutí soud prvního stupně zamítl, a to aniž by si opatřil zprávu o stavu majetku stěžovatele, o stavu vymoženého plnění, a dalších povinnostech s tím spojených. Stěžovatel očekával, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, k čemuž nedošlo. Namítá i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudu, které považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že v jeho případě došlo ze strany soudu k tzv. opomenutí důkazů, neboť soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, a odchýlily se od svých ustálených rozhodnutí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Obecné soudy sice kuse, ale přesvědčivě vypořádaly argumenty, proč nepřihlédly k jím předloženým podkladům a proč bude nadále v exekuci proti němu postupováno.
8. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu. Rovněž v případě stěžovatele nedošlo ani k ústavně nepřijatelnému opomenutí důkazů. Podstata rozhodnutí pak spočívá v interpretaci a aplikaci podústavního práva a skutkového posouzení věci obecnými soudy, do této jejich pravomoci nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat a jejich závěry přezkoumávat.
9. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu