ECLI:CZ:US:2019:2.US.479.19.1
sp. zn. II. ÚS 479/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Real Estate Properties, s. r. o., se sídlem Potočná 610, Trenčín, Slovenská republika, právně zastoupené JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování JUDr. Antonín Blažek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 29 NSČR 150/2018-A-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením v insolvenční věci dlužníka Miroslava Dokoupila rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Olomouci Mgr. Martin Hejda, JUDr. Ivana Wontrobová a JUDr. Vojtěch Brhel nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014, VSOL 1311/2015. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit důvody pro pochybnosti o nepodjatosti výše uvedených soudců. Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že nepřehlédl, že dlužník v následných podáních opětovně namítl podjatost soudců Nejvyššího soudu JUDr. Zdeňka Krčmáře, Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela. K této otázce soud velmi podrobně zrekapituloval vývoj předcházející této uplatněné námitce podjatosti a konkrétně (tj. na příkladu jednotlivých dotčených soudců) poukázal na to, že námitka podjatosti je účastníky zneužívána jako obstrukční postup (procesní obstrukce), která nepožívá právní ochrany. Jedná se o zneužití tohoto procesního institutu, které odporuje §2 o. s. ř. Nejvyšší soud konečně zdůraznil, že neshledal ani důvod pro předložení námitky podjatosti soudců Nejvyššího soudu k rozhodnutí jinému senátu Nejvyššího soudu.
3. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti shrnula dosavadní skutkový a procesní vývoj. Uvedla, že ona sama podala námitku podjatosti proti soudci Mgr. Martinu Hejdovi a následně proti soudcům Nejvyššího soudu Mgr. Milanu Pláškovi a JUDr. Zdeňkovi Krčmářovi. V ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejími námitkami ústavně konformním způsobem.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině totiž sice nepochybně platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro rozhodující soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovatelka, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro ni nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnila později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
7. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 952/18 ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož nic takového stěžovatelka ani netvrdí.
9. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že toto rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
10. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj