ECLI:CZ:US:2019:2.US.677.19.1
sp. zn. II. ÚS 677/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele B. S., t. č. ve Věznici, P.O.BOX 1, Příbram, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018 7 To 4/2018-1185 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017 č. j. 1 T 8/2017-1153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými podle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017 č. j. 1 T 8/2017-1153 byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen - za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 1 T 87/2015, včetně rozhodnutí navazujících - k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto ohledně náhrady škody.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel uvedeného zločinu dopustil zkráceně tím, že dne 17. 3. 2010 v podvečerních hodinách v prvním patře domu napadl poškozeného přesně nezjištěným násilím velké intenzity, které působilo do oblasti obličeje, hlavy, levé poloviny hrudníku a břicha a způsobil mu tím závažná zranění blíže v rozsudku specifikovaná, kterým poškozený v důsledku nepřivolání lékařské pomoci následujícího dne v dopoledních hodinách podlehl.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2018 č. j. 7 To 4/2018-1185 podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2018 č. j. 7 Tdo 1265/2018-32 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně provedl důkaz znaleckými posudky z odvětví soudního lékařství, jednak posudkem MUDr. Hladíka, který posudek vypracoval v roce 2010, a dále pak posudkem MUDr. Hirta, který posudek vypracoval v roce 2016. Současně soud prvního stupně provedl výslech obou znalců. Přestože oba znalci připustili, že zranění poškozeného mohla být způsobena jeho opakovanými pády, bez cizího zavinění, byl dle soudu prvního stupně tento názor jednoznačně vyvrácen znaleckým posudkem MUDr. Hirta, který však tuto možnost též připouští, byť jako méně pravděpodobnou. Závěr soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, bez ohledu na případnou revizi znaleckých posudků či dalšího doplnění dokazování. S ohledem na všechny skutečnosti, listinné důkazy a výpovědi svědků i stěžovatele je zřejmé, že není pravdou, že byla vina stěžovateli spolehlivě prokázána
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.
7. Ústavní soud v souvislosti s touto ústavní stížností připomíná, že řízení o ústavní stížnosti je zvláštním a úzce specializovaným řízením, jehož předmětem je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přezkum napadených rozhodnutí z pohledu jejich ingerence do ústavně zaručených základních práv a svobod. Řízení o ústavní stížnosti však není pokračováním trestního řízení. Z této skutečnosti vyplývá především to, že se s ohledem na charakter řízení o ústavní stížnosti a postavení Ústavního soudu nelze ústavní stížností úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, přičemž toto pravidlo se vztahuje též na posouzení okolností, za kterých se skutkový děj odehrál, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Zároveň Ústavní soud podotýká, že hodnocení důkazů v trestním řízení je úkolem výhradně obecných soudů, které tak činí na základě zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada vyplývá přímo z principu nezávislosti soudů dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Respektuje-li obecný soud při realizaci zásady volného hodnocení důkazů veškeré podmínky jemu ústavním pořádkem stanovené, ve svém rozhodnutí uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud pravomoc takto provedené hodnocení důkazů znovu posuzovat, neukáže-li se, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo v případě, kdy učiněné právní závěry z provedených důkazů a odůvodnění rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplývají. Takové rozhodnutí by bylo nutné považovat za odporující ústavně zaručenému právu na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení se stěžovatel implicitně dovolává.
8. Stěžovatel však ústavní stížnost zakládá především na námitkách směřujících k nesprávnému hodnocení skutkových zjištění, přičemž tytéž námitky uplatnil již v předchozích řízeních před obecnými soudy, které se s těmito námitkami již náležitě vypořádaly, což ve svém podání stěžovatel nikterak nereflektuje. Stěžovatel setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí městského a vrchního soudu vydána, přičemž obecné soudy udržitelnost těchto tvrzení náležitým provedením hodnocení jednotlivých důkazů samostatně i v jejich vzájemných souvislostech již vyvrátily. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by mezi provedeným hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry byl jakýkoli rozpor.
9. V dané věci Ústavní soud nemůže ani odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, jež bylo rozhodnutím o posledním prostředku, jež k ochraně práva stěžovatele zákon poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S uvedeným usnesením nejsou v ústavní stížnosti spojeny žádné konkrétní námitky a ani v jejím petitu není zmíněno, ačkoli se Nejvyšší soud některými námitkami uplatněnými v dovolání zabýval věcně, o čemž svědčí důvod jeho odmítnutí (§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v dovolání mohl uplatnit pouze "nesprávné právní posouzení skutku", nikoli však skutečnosti vztahující se k hodnocení důkazů. Uvedené však neznamená, že by usnesení Nejvyššího soudu mělo být v argumentaci v ústavní stížnosti zcela pominuto.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina a judikatura Ústavního soudu.
11. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu