ECLI:CZ:US:2019:2.US.782.19.1
sp. zn. II. ÚS 782/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 790/2018-172 ze dne 31. 12. 2018 a proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 2 Pp 158/2018-163 ze dne 27. 11. 2018, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Příbrami napadeným usnesením 27. listopadu 2018 zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění, přičemž stěžovatel proti tomuto usnesení podal na místě stížnost do protokolu. Písemné vyhotovení napadeného usnesení bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno 10. 12. 2018, přičemž stěžovatel ani jeho obhájce na toto nijak nereagovali ve třídenní lhůtě od jeho oznámení. Krajský soud v Praze 31. 12. 2018 napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost proti napadenému usnesení okresního soudu. Oba soudy svá rozhodnutí založily na nenaplnění požadavku očekávání vedení řádného života, přičemž k tomuto závěru došly primárně na základě stěžovatelovy předchozí trestní minulosti. Stěžovatel byl opakovaně odsuzován za podvodná jednání v jeho kvalifikovaných podobách k dlouhým trestům odnětí svobody, přičemž se obdobného trestného činu dopustil i po svém předchozím podmíněném propuštění v roce 2010 ve zkušební době tohoto podmíněného propuštění. Oba soudy ve svých rozhodnutích poukázaly na skutečnost, že stěžovatel měl v době spáchání dřívější trestné činnosti zajištěné bydlení i zaměstnání, a proto nepřihlédly k dokumentům dokládajícím jejich zajištění v předmětné žádosti jako k podstatným argumentům odůvodňujícím očekávání vedení řádného života, když v minulosti k takovému závěru nevedly. Soudy v napadených usneseních dále při odůvodnění zamítavých usnesení zmínily, že Probační a mediační služba ČR vydala negativní stanovisko k žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění a že stěžovatel nahradil pouze nepatrnou část způsobené škody.
3. Stěžovatel své námitky dělí na hmotněprávní a procesněprávní. Hmotněprávní námitka se vztahuje k přílišnému lpění na trestní minulosti stěžovatele; podle stěžovatele obecné soudy zcela formalisticky zkonstatovaly hrozící vysokou míru recidivy bez důkladného zhodnocení veškerých relevantních skutečností. Procesněprávní námitka se týká nedostatečného času na podání opravného prostředku. Stěžovatel namítá, že pokud bylo napadené usnesení okresního soudu doručeno 10. 12. 2018, ale krajský soud rozhodl již 31. 12. 2018, tak neměl dostatek času poradit se se svým advokátem o dalším postupu ve věci a adekvátně reagovat na zamítavé usnesení, zejména s ohledem na období vánočních svátků. Stěžovatel odůvodnění stížnosti totiž zaslal 7. 1. 2019, ale krajský soud na toto podání již nereagoval vzhledem k dříve učiněnému zamítavému napadenému usnesení.
4. K ústavní stížnosti se vyjádřil krajský i okresní soud. Krajský soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že byly dodrženy všechny zákonné lhůty, a pokud stěžovatel plánoval svoji stížnost písemně odůvodnit, tak takovou skutečnost měl soudu sdělit včetně lhůty, do kdy tak učiní. Dále krajský soud uvedl, že trestní minulost stěžovatele byla vyhodnocována komplexně a že zohlednění dřívější trestní minulosti neporušuje zásadu zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem). Okresní soud ve svém vyjádření zdůraznil, že ani odsouzený, ani jeho obhájce nepožádali o poskytnutí případné lhůty k písemnému odůvodnění stížnosti a obhájce podal odůvodnění stížnosti až 8. 1. 2019, tedy více než 30 dní po vyhlášení zamítavého usnesení.
5. Na vyjádření obecných soudů reagoval stěžovatel tak, že spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces minimálně ve skutečnosti, že okresní soud zaslal spisový materiál k rozhodnutí nadřízenému soudu již po třech dnech poté, co bylo stěžovatelovi a jeho obhájci doručeno písemné vyhotovení usnesení; dle stěžovatele nic nebránilo soudu tento postup avizovat obhájci, aby na něj mohl ve spolupráci s klientem adekvátně reagovat. Dále stěžovatel namítá, že pokud byly spěšné postupy obecných soudů vedeny snahou o rychlé rozhodnutí, pak je zvláštní, že jim vyhotovení napadených usnesení trvalo 13, resp. 22 dní, ačkoli se jednalo o stručná usnesení.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, spisového materiálu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že zamítavé usnesení o podmíněném propuštění nelze založit pouze na formalisticky pojatém hodnocení trestní minulosti odsouzeného [nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), zejména body 30-37, nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018, body 36-51]. Obecné soudy však v napadených usneseních nezaložily své úvahy čistě na počtu dřívějších odsouzení či na skutečnosti, že se stěžovatel reálně neosvědčil při dřívějším podmíněném propuštění. Naopak, vysvětlily, že se pachatel soustavně dopouští stejné trestné činnosti, ve které mu nezabránily ani okolnosti, které by jej jinak mohly vést k vedení řádného života (bydlení a zaměstnání) a vzhledem k opakovanému charakteru takového jednání nelze důvodně očekávat, že by stěžovatel po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život, ale že je naopak pravděpodobné, že by pokračoval v páchání stejné trestné činnosti. Ústavní soud neshledal, za současného odkazu na zamítavé stanovisko Probační a mediační služby ČR a dalších zmíněných skutečností, že by došlo k porušení stěžovatelových práv skrze čistě formalistické hodnocení jeho trestní minulosti: Obecné soudy totiž jasně vysvětlily, jak se konkrétně (a nikoli pouze formálně či mechanicky) vztahuje trestní minulost stěžovatele k hodnocení očekávání vedení řádného života.
11. Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelově námitce týkající se neposkytnutí dostatečného času na odůvodnění stížnosti. Stěžovateli byly sděleny důvody pro zamítnutí jeho žádosti jak ústně 27. 11. 2018, tak písemně v usnesení doručeném 10. 12. 2018. Poučení tohoto usnesení v souladu se zákonem znělo, že stížnost proti tomuto usnesení je přípustná ve lhůtě tří dnů od jeho oznámení. Stěžovatel tedy musel předpokládat, že po uplynutí této lhůty může krajský soud kdykoli rozhodnout. Pokud stěžovatel podal při veřejném zasedání blanketní stížnost do protokolu, ale ve lhůtě tří dnů od doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení nedoplnil blanketní stížnost důvody, ani nepožádal soud, zda by mohl důvody doplnit v delší než třídenní lhůtě, pak krajský soud neměl jakýkoli důvod posečkávat se svým rozhodnutím. Okresní soud také neměl povinnost informovat stěžovatele či jeho obhájce o tom, že odeslal spisový materiál stížnostnímu soudu. Stěžovateli byla naopak dána zákonná třídenní lhůta pro plné uplatnění jeho práv - pokud v tomto období stěžovatel nijak nereagoval, nelze shledat, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu