ECLI:CZ:US:2019:3.US.103.18.1
sp. zn. III. ÚS 103/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017 č. j. 27 Cdo 3683/2017-94, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 21. 1. 2016 č. j. 29 C 812/2014-37 zamítl žalobu pro zmatečnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku obvodního soudu ze dne 4. 5. 2012 č. j. 52 C 234/2011-82 a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2013 č. j. 35 Co 32/2013-134, přičemž městský soud usnesením ze dne 2. 3. 2017 č. j. 17 Co 337/2016-73 k odvolání stěžovatele usnesení obvodního soudu potvrdil.
3. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť shledal závěr městského soudu, podle kterého nelze dovodit důvodnou pochybnost o nepodjatosti soudkyně JUDr. Renaty Polákové ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 52 C 234/2011 v době vydání žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí, za plně souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho přípustné dovolání, jež mělo veškeré zákonné náležitosti (na důkaz čehož stěžovatel toto své dovolání v ústavní stížnosti v zásadě v plném rozsahu cituje), a bylo tedy podle stěžovatele meritorně projednatelné; pakliže proto Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením toto dovolání odmítl pro nepřípustnost, odepřel stěžovateli přístup k soudu.
5. Ve svém dovolání přitom stěžovatel namítal, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, když v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, tedy důkazy, ze kterých by jasně vyplynul "osobní, negativní (nepřátelský) poměr" JUDr. Renaty Polákové ke stěžovateli, jenž ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu zavdává jednoznačný důvod pro její vyloučení z projednávání a rozhodnutí dané věci; současně stěžovatel v dovolání upozornil na skutečnost, že v obdobných právních věcech byla jmenovaná soudkyně vyloučena, pročež se dovolával §13 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014.
6. Na základě citace dlouhé řady rozhodnutí Ústavního soudu poté stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl projednat jeho dovolání "z ryze povrchních, formálních důvodů", když "chybně zaměnil přípustnost dovolání s jeho důvodností". Stěžovatel je totiž přesvědčen, že řádně v dovolání vymezil otázku procesního práva - otázku výkladu §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") za situace, kdy se soudce neeticky vyjadřuje osobními a nevhodnými výrazy o účastníku řízení, a tím ho dehonestuje; v této souvislosti pak stěžovatel poukázal rovněž na §80 zákona o soudech a soudcích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení; tyto zásady pak vystupují do popředí zvláště v případě ústavní stížnosti proti rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání), vydaném v řízení o mimořádném opravném prostředku (žalobě pro zmatečnost). Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Stěžovatelova ústavní stížnost i přes svůj rozsah obsahuje v zásadě jedinou námitku, podle které neměl Nejvyšší soud odmítnout jeho dovolání jako nepřípustné, nýbrž je měl věcně projednat, neboť splňuje veškeré zákonem požadované obsahové náležitosti.
10. Již v tomto ohledu je zřejmé, že ústavní stížnost nemůže být důvodná, neboť v ní obsažená argumentace zjevně nesměřuje proti právnímu důvodu, na jehož základě Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, a současně zpochybňuje legitimitu odmítacího důvodu, od něhož naopak Nejvyšší soud odmítnutí stěžovatelova dovolání zjevně neodvinul.
11. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti (potenciálně ústavněprávně relevantně) Nejvyššímu soudu vytýká, že zaměnil instituty důvodnosti dovolání na jedné straně a přípustnosti dovolání na straně druhé, sám v ústavní stížnosti via facti používá promiscue termíny "přípustnost dovolání" a "obsahové vady dovolání", když cituje řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých byla z ústavněprávních pozic kritizována konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž byla - nesprávně - odmítána dovolání pro vady, přestože těmito vadami podle mínění Ústavního soudu netrpěla [srov. např. stěžovatelem citované nálezy ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903), ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) a ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511)].
12. Postačí proto připomenout, že samotná skutečnost, že dovolání obsahuje veškeré zákonem požadované obsahové náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), nezakládá stěžovatelovo právo na to, aby Nejvyšší soud projednal toto dovolání meritorně, neboť závěr, zda dovolání je, nebo není přípustné, závisí na uvážení Nejvyššího soudu (srov. §239 o. s. ř.).
13. Za této situace je úkolem Ústavního soudu toliko zjistit, zda závěr Nejvyššího soudu, podle kterého není stěžovatelovo dovolání přípustné, není důsledkem svévole dovolacího soudu; podle názoru Ústavního soudu je přitom z (byť poměrně stručného) odůvodnění napadeného usnesení zřejmé, proč dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud - alespoň z ústavněprávního hlediska - podle názoru Ústavního soudu v napadeném usnesení adekvátně odůvodnil, z jakého důvodu není namístě stěžovatelovo dovolání meritorně posoudit; ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, na jejímž podkladě by bylo možno učinit opačný úsudek.
14. Podle názoru Ústavního soudu tak Nejvyšší soud postupoval při odmítnutí stěžovatelova dovolání způsobem, jemuž není možno z ústavněprávních pozic nic vytknout.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo zasaženo žádné stěžovatelovo základní právo, a nedošlo tak k porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu