ECLI:CZ:US:2019:3.US.1085.19.1
sp. zn. III. ÚS 1085/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., zastoupeného Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2019 č. j. 3 As 214/2017-53, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2017 č. j. 5 A 105/2015-117 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 24. dubna 2015 č. j. 444/500/15 13469/ENV/15, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Zároveň podal i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2014 č. j. ČIŽP/10/CIT/SR01/0903340.072/14/RZN Česká inspekce životního prostředí, ředitelství, odbor ochrany přírody, oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a CITES (dále jen "ČIŽP") zabavila podle §34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obchodování s ohroženými druhy"), stěžovateli celkem 20 papoušků z důvodu neprokázání jejich zákonného původu (§24 zákona o obchodování s ohroženými druhy) a uložila mu povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí ČIŽP podal stěžovatel odvolání, které rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015 č. j. 444/500/15 13469/ENV/15 Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") zamítlo a potvrdilo rozhodnutí ČIŽP.
3. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji rozsudkem ze dne 26. 5. 2017 č. j. 5 A 105/2015-117 zamítl. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že původ exemplářů nelze v posuzované věci bez dalšího prokázat pouze registračním listem vydaným dle §23 zákona o obchodování s ohroženými druhy, kdy povinnost registrace exempláře dle tohoto ustanovení a povinnost prokázat původ exempláře dle §24 téhož zákona jsou zcela odlišnými a na sobě nezávislými povinnostmi, přičemž porušení každé z nich je důvodem pro zabavení exempláře dle §34a téhož zákona. V dané věci spadaly veškeré zabavené exempláře do přílohy A nařízení Komise (ES) č. 865/2006, o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97, tj. mezi exempláře zařazené i v příloze I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, vyhlášené pod č. 572/1992 Sb. (dále jen "CITES"), jde tedy o exempláře nejpřísněji chráněné či druhy ohrožené vyhubením. Dle §24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy se původ exemplářů prokazuje dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře, mimo jiné i dokumenty osvědčujícími kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. Stěžovatel u některých exemplářů předložil k prokázání jejich původu právě jeden z dokladů CITES, konkrétně "potvrzení ES". Protože Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") změnil části některých ze stěžovatelem předložených "potvrzení ES" tak, že tím způsobil jejich neplatnost, nelze z nich, pro dané řízení, učinit či dovodit žádná relevantní zjištění týkající původu exemplářů.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. 3 As 214/2017-53 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti obdobně jako v řízení před městským soudem argumentuje pouze procesními pochybeními správních orgánů, nijak však nezpochybňuje důvod, který ČIŽP vedl k vydání rozhodnutí o zabavení výše specifikovaných exemplářů podle §34a odst. 1 zákona o obchodování s ohroženými druhy, tj. neprokázání původu exemplářů podle §24 odst. 1 téhož zákona. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku nezákonnosti zahájení, resp. vedení správního řízení, stejně tak jako námitku nepřípustného užití informací získaných v trestním řízení, kdy využití důkazů získaných v trestním řízení i ve správním řízení již ve svých rozsudcích Nejvyšší správní soud dříve připustil, ani námitku posuzování zákonnosti úkonů v trestním řízení, které náleží pouze státnímu zástupci. Jde-li o postup celního orgánu dle zákona o obchodování s ohroženými druhy (resp. jeho nepostupování v souladu s trestním řádem), Nejvyšší správní soud konstatoval, že celní ředitelství zajistilo exempláře, na něž se vztahuje zvláštní ochranný režim, při nakládání s nimi bylo tedy povinno respektovat úpravu obsaženou v příslušném zákoně obsahujícím ustanovení k zajištění jejich ochrany, tj. v zákoně o obchodování s ohroženými druhy. Nakládal-li tedy celní orgán s exempláři dle speciálního zákona k jejich ochraně, nikoli dle obecné a úpravy obsažené v trestním řádu, postupoval zcela správně a v souladu se zákonem. Na základě protokolu o provedení domovní prohlídky nezjistil Nejvyšší správní soud ani důvodnost námitky, že ČIŽP postupovala v rozporu s Listinou, když v průběhu domovní prohlídky prováděla vlastní zjištění, či že její -zaměstnanec porušil povinnost mlčenlivosti o skutečnostech zjištěných při domovní prohlídce. Nejvyšší soud s konkrétními odkazy na obsah rozsudku městského soudu označil za liché také tvrzení stěžovatele, že se správní orgány či městský soud řádně nezabývaly jeho námitkami, šlo-li o nezohlednění znaleckého posudku MVDr. Lubomíra Beránka, či doporučení Agentury na ochranu přírody a krajiny České republiky (dále jen "Agentura") vztahující se k velikosti kroužků. To platí i pro tvrzení stěžovatele, že se městský soud řádně nezabýval námitkou, že jsou mu kladena k tíži pochybení krajského úřadu způsobující neplatnost předložených dokumentů, a že městský soud bez dalšího odmítl jeho námitky, že mu bylo bráněno v kontrole exemplářů a zajištění vzorků, nebyla mu poskytnuta součinnost při obstarávání důkazů, byly po něm vyžadovány nemožné důkazy a byly vyhledávány důkazy toliko v jeho neprospěch.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti upozorňuje, že se s obdobnou stížností již na Ústavní soud obrátil, jde však o věc doposud nerozhodnutou, a proti rozhodnutí v trestním řízení, nikoli správním, týkající se okolností zabavení osmi exemplářů papoušků. Za zásadní považuje stěžovatel v posuzované věci otázku kladení povinností na chovatele při prokazování původu exemplářů dle §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy a ukládání povinností dle předpisů CITES a navazující právní úpravy. Stěžovatel je přesvědčen, že v tomto směru splnil všechny své povinnosti, když registrační list je jediným povinným dokumentem, který musí chovatel ke každému exempláři vlastnit. Zejména u exemplářů, které stěžovatel nabyl před účinností úmluvy CITES jako dar, nebo u vlastních odchovů, není k dispozici jiný dokument než registrační list a záznamy o chovu. Stěžovatel zdůrazňuje, že tehdejší právní úprava nevyžadovala archivaci dokladů o nabytí exempláře, a na kvalitu a obsah dokladů k takovým exemplářům je třeba hledět se zřetelem na dobu jejich vzniku. Postup ČIŽP, kdy vyžaduje EuroCITES u každého exempláře, je proto v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, tento postup pak nemůže být odůvodněn ani důkazním břemenem tížícím stěžovatele, který má povinnost prokazovat původ exemplářů toliko ze zákona povinnými dokumenty, které ovšem mohl v dané době reálně získat - absenci dokumentů, které nebyly povinné v době získání exempláře, nelze od stěžovatele vyžadovat. Stěžovatel si je vědom rozdílu mezi prokazováním původu a zákonného původu, a je mu známo znění §23 zákona o obchodování s ohroženými druhy, ve kterém se výslovně uvádí, že registrační list není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. Stěžovatel je i tak přesvědčen, že význam registračního listu zvláště pro "předCITESové" exempláře tím ale není nijak oslaben. Postup, kdy by měla být de facto prokazována nevina chovatelem, je v rozporu se základními principy právního státu, a to zvláště za situace, kdy by mu podle stávajícího výkladu nemohly za důkazy postačovat registrační listy (příp. smlouvy o nabytí exempláře), které jediné po něm mohla předchozí právní úprava k prokazování původu vyžadovat.
6. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, podle kterého všichni hodnocení ptáci byli označeni kroužkem na noze, který byl ovšem snímatelný, a tudíž neodpovídal požadavkům značení exemplářů. Stěžovatel namítá, že při kontrolním zjištění provedeném dne 16. 3. 2011 nebylo shledáno porušení zákona, avšak stejní pracovníci ČIŽP v pozici odborných konzultantů při domovní prohlídce dne 26. 6. 2011 prohlásili značení za snímatelné a dokumentaci za nedostatečnou. Stěžovatel tvrdí, že velikost kroužků odpovídala doporučení Agentury, a za normálních podmínek byly nesnímatelné. Stěžovatel tvrdí, že bez vykloubení prstů a použití síly ze strany pracovníků ČIŽP by ani jeden kroužek nebyl sejmut.
7. Závěrem stěžovatel namítá, že umožňuje-li §34 zákona o obchodování s ohroženými druhy zabavení exempláře, je takový postup v přímém rozporu jak s ústavním pořádkem, tak i s nařízením Rady (ES) 338/97, v jehož článku 16 odst. 2 je výslovně uvedeno, že za porušení odst. 1 téhož článku je možné i zabavení exempláře. Článek 16 nařízení Rady (ES) 338/97, o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin je uveden nadpisem "sankce" z čehož je zřejmé, že i možnost propadnutí (zabavení) exempláře je vnímáno jako sankce. Zákon o obchodování s ohroženými druhy však upravuje zabavení exempláře v §34 v návaznosti na §24, ze kterých nevyplývá, že zabavení exempláře je považováno za sankci, dle výkladu správních orgánů jde údajně o ochranné opatření. Stěžovatel konstatuje, že ochranným opatřením lze upravit pouze vztahy během řízení a jen do doby rozhodnutí ve věci samé. Propadnutí (zabavení) exempláře tak není z povahy věci ochranným opatřením, neboť nemá vliv na předcházení vzniku škody, ale je samo o sobě významným zásahem do základních práv a svobod garantovaných Listinou. Je-li zabavení exempláře zásahem do majetkových práv, lze tak učinit jen za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny) nebo jako uložení sankce (čl. 39 Listiny).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace práva na něm založená, v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem, extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
10. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
11. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatelem zmíněná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 8 Tdo 422/2018-56, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. 7 To 92/2017 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 16. 1. 2017 sp. zn. 1 T 105/2013 byla usnesením sp. zn. II. ÚS 4149/18 ze dne 19. 7. 2019 (dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta. Ústavní soud v odůvodnění uvedeného usnesení konstatoval, že část argumentace stěžovatele, která se týká zabavení exemplářů papoušků, resp. tvrzeného nezákonného postupu ČIŽP a s tím souvisejícího tvrzení o protiústavním použití §34 zákona o obchodování s ohroženými druhy (body 87-116 ústavní stížnosti), není z hlediska nyní napadených rozhodnutí jakkoli relevantní, neboť soudy uložily stěžovateli podmíněný trest odnětí svobody, tedy sankci, která je v souladu s čl. 39 Listiny stanovena zákonem, přičemž do majetkových práv stěžovatele nijak napadená rozhodnutí soudů nezasáhla. Rozhodnutí správních soudů o zabavení exemplářů papoušků nejsou předmětem tohoto přezkumu a Ústavní soud se k nim nemůže jakkoli vyjadřovat.
12. Podstatou sporu je, zda stěžovatel v průběhu řízení prokázal původ 20 exemplářů papoušků ve smyslu §24 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel domáhá přehodnocení závěrů správních soudů, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou před nimi již uplatnil, a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu, městského soudu či ČIŽP z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Jak Nejvyšší správní soud, tak městský soud řádně zjistily skutkový stav věci a ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se obsáhle a důkladně vyjádřily.
13. Správní orgány i městský soud přitom vycházely z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 24. 7. 2013 č. j. 4 As 79/2013-43, kde mj. uvedl, že "žalobce jako držitel papoušků podléhajících ochraně dle úmluvy CITES a předpisů Evropské unie, byl povinen na výzvu ČIŽP prokázat zákonný původ konkrétních jím držených exemplářů. Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli. Následkem neunesení tohoto důkazního břemene je zabavení exemplářů chráněných druhů. Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že bylo povinností správních orgánů prokázat, že původ zadržených exemplářů papoušků druhu kakadu palmový nebyl legální. Nepochybně se přitom jedná o zákonné omezení práv vlastníků, na něž jsou kladeny zvýšené nároky ohledně evidence, označování a dokumentace jimi chovaných exemplářů chráněných živočichů. Takové omezení vlastnického práva a zásahy do něj jsou odůvodněny důležitým veřejným zájmem na ochraně před vyhynutím ohrožených druhů živočichů prostřednictvím omezení, respektive zákazu obchodu s těmito chráněnými živočichy, v jehož důsledku jsou decimovány populace chráněných živočichů v jejich přirozeném prostředí (často v rozvojových zemích)." Uvedený rozsudek byl podroben přezkumu Ústavním soudem a usnesením ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3218/13 byl shledán ústavně souladným, včetně výkladu §54 odst. 1 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví povinnost na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat zákonný původ exemplářů (povoleným dovozem, povoleným odebráním z přírody nebo sběrem, pěstováním v kultuře nebo povoleným odchovem z jedinců s původem prokázaným podle tohoto ustanovení a podobně). Šlo přitom taktéž o situaci, kdy ČIŽP zabavila stěžovateli 6 exemplářů kakadu palmových, u nichž stěžovatel neprokázal zákonný původ, byť se stěžovatel domníval, že původ exemplářů byl dostatečně prokázán registračními listy, registračními kroužky i jeho výpovědí.
14. Postup správních soudů, které dospěly k závěru, že stěžovatel, jde-li o prokázání zákonného původu exemplářů, neunesl důkazní břemeno, proto nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Stejně tak nelze shledat neústavním stěžovatelem tvrzené pochybení správních orgánů spočívající v tom, že ČIŽP převzala exempláře vydané stěžovatelem orgánům činným v trestním řízení při domovní prohlídce, nahlížela do trestního spisu, za pomoci osob účastnících se domovní prohlídky v pozici konzultantů vázaných mlčenlivostí si opatřila důkazy pro své řízení a rozhodla o propadnutí exemplářů. Řízení o zabavení exemplářů je řízením sui generis, které je nezávislé na trestním i přestupkovém řízení a pro jeho zahájení a meritorní ukončení je podstatné pouze to, zda stěžovatel prokázal původ předmětných exemplářů či nikoliv. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje, jak učinil již dříve krajský soud, na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "ESD") ze dne 4. 9. 2014 ve věci č. C-532/13, v němž ESD podrobil výkladu čl. 11 odst. 2 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 338/97. ESD v bodě 36 uvedeného rozsudku jednoznačně konstatoval povinnost příslušných orgánů členského státu v případě exemplářů, pro které existuje důvod neplatnosti dovozního povolení podle čl. 11 odst. 2 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, tyto chránit a nařídit jejich zadržení a případně i zabavení. Zákon o obchodování s ohroženými druhy přitom v §24 odst. 3 věta druhá ohledně potvrzení o původu exemplářů přímo odkazuje na dokumenty osvědčující nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy, kterými jsou právě nařízení Rady (ES) č. 338/97 a prováděcí nařízení Komise (ES) č. 865/2006. Je přitom nutno dát za pravdu soudům v tom, že jakkoli krajský úřad neoprávněnými změnami způsobil neplatnost některých dokladů předložených stěžovatelem, předmětem řízení bylo pouze posouzení prokázání původu exemplářů, nikoli posouzení odpovědnosti příslušného správního orgánu za nesprávný úřední postup při vyznačování změn na dokladech.
15. Nejvyšší správní soud i městský soud se taktéž zabývaly námitkou stěžovatele týkající se posouzení důkazů v rozporu se zákazem retroaktivity, kterou vznesl u exemplářů č. 9 a 13, a odmítly tvrzení stěžovatele, že by správní orgány požadovaly za účelem prokázání původu exemplářů toliko "potvrzení ES". Jak bylo zjištěno ze správního spisu, po stěžovateli byly požadovány jakékoli důkazy, jimiž prokáže původ exemplářů dle §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Původ exempláře č. 9 nebyl stěžovatelem prokázán vzhledem ke snímatelnosti kroužku; navíc byl označen čipem, což nebylo ani v registračním listě ani v "potvrzení ES" exempláře zaznamenáno. Stěžovatel další doklady k původu exempláře č. 9 nepředložil, navíc bylo správním orgánům z úřední činnosti známo, že celní správa zajistila u třetí osoby exemplář kakadu palmového se stejným číslem kroužku, avšak bez jakýchkoli dokladů, jehož vlastníkem byl rovněž stěžovatel. Co se týče exempláře č. 13, byla správními orgány opět zjištěna snímatelnost jeho kroužku; neplatnost stěžovatelem doloženého "potvrzení ES" v části, kde byly provedeny neautorizované změny v údajích značení exempláře, proto bez dalších stěžovatelem předložených důkazů nebylo možno pouze na základě registračního listu prokázat původ ani u exempláře č. 13. V důsledku této skutečnosti, tedy s ohledem na nevěrohodnost části listinných důkazů, z nichž by jinak bylo možno zjistit datum narození dotčených exemplářů, nelze učinit žádná relevantní zjištění o datu narození exemplářů a nelze akceptovat námitku stěžovatele, že správní orgány nemají povinnost zkoumat původ exemplářů č. 9 a č. 13 nabytých před účinností CITES.
16. To platí i pro námitku stěžovatele, že ČIŽP nezahájila přestupkové řízení, ale pouze rozhodla o zabavení exemplářů, přestože je neprokázání původu exempláře přestupkem dle §34c odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy, ke které shodně městský soud i Nejvyšší správní soud uvedly, že předmětem soudního přezkumu v dané věci je pouze řízení o zabavení exemplářů podle §34a zákona o obchodování s ohroženými druhy, nikoli přestupkové řízení dle §34c téhož zákona. Jedná se o dvě odlišná řízení a nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že zabavování exempláře na základě §34a uvedeného zákona je nutno považovat za obcházení povinnosti ČIŽP zahájit řízení o přestupku. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
17. Tvrdil-li stěžovatel, že všechny exempláře byly označeny kroužkem na noze, který odpovídal požadavkům značení dle doporučení Agentury, a bez použití síly byly nesejmutelné, soudy se řádně vypořádaly i s touto námitkou, když odkázaly na stranu 13 textu doporučení, kde je mj. výslovně uvedeno, že vnitřní průměry kroužků jsou doporučené, chovatel však vždy musí zohlednit individuální velikost každého jedince a přizpůsobit tomu zvolenou velikost kroužku, s upozorněním, že pokud bude možné kroužek již dospělému jedinci z nohy sejmout, bude tento exemplář považován za neoznačený. Použití hrubé síly zaměstnanců ČIŽP při snímání kroužků u jednotlivých v řízení zabavených exemplářů pak bylo vyvráceno fotodokumentací z domovní prohlídky a videozáznamem snímání kroužků, který byl k důkazu proveden (přehrán) při ústním jednání před městským soudem.
18. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatelem tvrzená protiústavnost dotčené právní úpravy s ohledem na zásah do vlastnictví (omezení vlastnického práva bez náhrady) byla již vyvrácena závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3218/13.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu