ECLI:CZ:US:2019:3.US.1098.19.1
sp. zn. III. ÚS 1098/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Dolmen TATARKOVA, a. s., sídlem Huťská 1557, Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph. D., advokátem, sídlem Národní 365/43, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 23 Cdo 4411/2018-699, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti Hlaváček & partner, s. r. o., sídlem Vokovická 685/14, Praha 6 - Vokovice a 2) obchodní společnosti Hlaváček - architekti, s. r. o., sídlem Vítězné náměstí 577/2, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 42 Cm 55/2010-636 výrokem I. zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejších účastnicích řízení [žalovaných 1) a 2)] zaplacení částky 952 637 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé v důsledku vad realizační projektové dokumentace. Výrokem II. zčásti vyhověl vzájemnému návrhu druhé vedlejší účastnice řízení (druhé žalované) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí částku 226 100 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. zamítl ve zbývající části vzájemný návrh druhé vedlejší účastnice řízení co do částky 82 348 Kč s příslušenstvím. Výroky IV. a V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 Cmo 2/2018-676 potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I., IV. a V. Změnil výrok II. rozsudku městského soudu toliko co do výše částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici řízení (235 050 Kč s příslušenstvím) a výrok III. rozsudku městského soudu tak, že vzájemný návrh druhé vedlejší účastnice řízení se zamítá co do částky 76 398 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud ve shodě s městským soudem dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyl prokázán vznik škody, která měla stěžovatelce vzniknout tím, že prodala byty koncovým uživatelům za nižší cenu, ani odpovědnost vedlejších účastnic řízení, kterou stěžovatelka dovozovala z porušení smluvní povinnosti první vedlejší účastnicí řízení, jako zhotovitelky, vůči objednateli (kterým však nebyla stěžovatelka) vypracovat dokumentaci pro stavební řízení a dokumentaci pro provedení stavby podle dokumentace vypracované ke stavebnímu povolení na základě smlouvy o dílo.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 č. j. 23 Cdo 4411/2018-699 odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka nevymezila přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ke třem nastoleným dovolacím otázkám (v rozhodnutí Nejvyššího soudu blíže rozvedeným) stěžovatelka neuvedla žádnou relevantní judikaturu, od níž by se mělo rozhodnutí vrchního soudu odchylovat. K příčinné souvislosti mezi porušením zákonné povinnosti první vedlejší účastnicí řízení a tvrzeným vznikem škody nejenže stěžovatelka žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl vrchní soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, nevymezila, ale v dovolání neuvedla ani judikaturu, která by na řešení věci, posuzované vrchním soudem, dopadala, když poukazovaná judikatura řešila otázku odpovědnosti za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem, oprávnění zřizovat a provozovat elektrické vedení na dotčených pozemcích žalobců a v posledně uváděné judikatuře se soud zabýval výkladem informační povinnosti smluvních stran. Druhá nastolená otázka byla zcela irelevantní k otázce posuzované vrchním soudem, resp. k otázce, na níž vrchní soud své rozhodnutí založil, tj. posuzování odpovědnosti za škodu podle §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka pominula, že ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že první vedlejší účastnice řízení, jakožto zhotovitelka, neporušila žádnou povinnost, která by zapříčinila vznik škody. Třetí otázkou stěžovatelka mířila ke kritice zjištění skutkového stavu věci, resp. namítala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, tedy vadu řízení. Námitky stěžovatelky týkající se nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, směřující do vad řízení, ovšem nezahrnovaly otázku procesního práva, kterou by řešil vrchní soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Domnívá se, že vyhotoví-li zhotovitel projektu prováděcí dokumentaci v rozporu s dokumentací ke stavebnímu povolení tak, že změní půdorys stavby, jde o porušení povinnosti, která vyplývá ze zákona a pakliže v důsledku takového jednání vznikne třetí osobě újma, je tato osoba oprávněna nárokovat po takovém zhotoviteli náhradu škody, přestože s ním není ve smluvním vztahu. Dále uvádí, že navrhla důkaz znaleckým posudkem, který i když byl městským soudem proveden, byl vyhodnocen jako irelevantní, pročež rozhodnutí soudů všech stupňů trpí skutkovým deficitem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (srov. čl. 83 Ústavy), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť nevymezila řádně předpoklady jeho přípustnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nároky kladené Nejvyšším soudem na náležitosti dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti jsou v judikatuře Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 257/15 nebo usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 1789/15 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] aprobovány a pouze ve zcela výjimečných případech může dojít ke kasaci rozhodnutí, jímž se dovolání účastníka řízení odmítá [srov. např. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/76 SbNU 607)].
10. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je zákonnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Ve vztahu k předpokladům přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. provede dovolatel toto vymezení tak, že uvede, jakým způsobem vyřešil určitou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud, toto řešení zhodnotí z hlediska dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tedy zda je mezi nimi shoda nebo rozpor, případně zda se v určité právní otázce tato rozhodovací praxe rozchází nebo se touto právní otázkou vůbec nezabývá, a nakonec dodá své vlastní hodnocení toho, jak měla být tato právní otázka řešena správně. Smysl této náležitosti spočívá v tom, že se stěžovatel, respektive jeho právní zástupce, seznámí s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ještě před podáním dovolání a s její znalostí zváží účelnost jeho podání [např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)].
11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že posouzení předpokladů přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Ústavní soud v této souvislosti pouze pro doplnění uvádí, že dovolání je podle platné právní úpravy určeno výlučně k řešení právních otázek, ať již jde o otázky hmotného, či procesního práva, a to včetně takové otázky, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)], přičemž právní úprava "vede" dovolatele k tomu, aby se zabývali povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlejí uplatnit, a to především tím, že jim ukládá povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu vůbec neuvádí, v čem by měla spočívat jeho protiústavnost. Nejvyšší soud odmítl její dovolání důvodně. Její ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry, k nimž dospěly městský soud a vrchní soud, které však nenapadá, a postrádá tak ústavněprávní rozměr.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu