ECLI:CZ:US:2019:3.US.1110.19.1
sp. zn. III. ÚS 1110/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Sýkory, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2019 č. j. 4 Afs 369/2018-22 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2018 č. j. 22 Af 100/2017-32, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 22 Af 100/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne 12. 5. 2015 byla hlídkou mobilního dohledu Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "celní úřad") u skladového areálu nacházejícího se na adrese Třanovice 279 zastavena nákladní souprava reg. zn. XXX a YYY, kterou řídil Luboš Kotúčik. Po zastavení nákladní soupravy se k ní dostavil stěžovatel a předložil hlídce nákladní list a CMR. Při provedení kontroly byla zjištěna přeprava 267 500 krabiček cigaret bez platné tabákové nálepky, tj. celkem 5 350 000 ks cigaret, a 120 000 krabiček cigaret bez platné tabákové nálepky, obsahující celkem 2 400 000 ks cigaret. Dne 13. 5. 2015 stěžovatel na žádost hlídky mobilního dohledu celního úřadu zpřístupnil svými klíči návěs zaparkovaný ve skladovém areálu na pozemku parc. č. 1827 v obci Třanovice, opatřený padělanou registrační značkou české imatrikulace YYY, bez nálepky technické kontroly. Při kontrole zde byly nalezeny tabákové výrobky, konkrétně 108 000 ks krabiček cigaret bez platné tabákové nálepky, které obsahovaly celkem 2 160 000 ks cigaret. Celní úřad uzavřel, že stěžovatel tyto zjištěné cigarety skladoval a dopravoval na daňovém území České republiky bez platné tabákové nálepky, dovodil proto povinnost stěžovatele podle §9 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb."), spotřební daň přiznat a zaplatit. Na základě tohoto závěru vydal celní úřad platební výměr dne 22. 3. 2017 č. j. 40552/2017-570000-32.1 za zdaňovací období měsíce května 2015 ve výši 23 486 700 Kč.
3. Proti citovanému platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 7. 2017 č. j. 28166-2/2017-900000-304.5 změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že se stěžovateli jako plátci daně vyměřuje podle §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních spotřební daň z tabákových výrobků ve výši 23 486 700 Kč. Výše daňové povinnosti stěžovatele zůstala nezměněna, vedlejší účastník však v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že formulace výroku a odůvodnění rozhodnutí celního úřadu může způsobit určitou míru nesrozumitelnosti, proto nahradil výrok rozhodnutí celního úřadu výrokem novým, resp. doplněným.
4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu, který ji rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 22 Af 100/2017-32 zamítl. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že z průběhu řízení je nade vši pochybnost zřejmé, že stěžovateli byla daň vyměřena jako osobě jednak vybrané výrobky dopravující (7 750 000 ks cigaret zjištěných 12. 5. 2015 příslušníky celní správy u skladového areálu v Třanovicích) i jako osobě vybrané výrobky skladující (2 160 000 ks cigaret, zjištěných dne 13. 5. 2015 ve skladovém areálu v Třanovicích). Uvedené vyplývá nejen z odůvodnění samotného platebního výměru, ale též z odůvodnění napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka. Za této situace nelze než dospět k závěru, že formulace výroku napadeného rozhodnutí, která je v odkazech na použité právní předpisy bezchybná, avšak neobsahuje slovo "skladující" ani "dopravující", nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobila. Zvolil-li přitom vedlejší účastník při změně prvostupňového rozhodnutí - platebního výměru - způsob této změny tím, že prvostupňový výrok nahradil výrokem svým, postupoval sice způsobem, který plně neodpovídá dikci §116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), nicméně stěžovateli tímto způsobem rozhodnutí nevznikla žádná újma, neboť z napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, že vedlejší účastník prvostupňové rozhodnutí změnil, a jak. Vedlejší účastník tak nepřekročil svou pravomoc vyplývající mu z §116 odst. 1 daňového řádu. Za nedůvodnou považuje krajský soud rovněž námitku, že vedlejší účastník neoznačil řádně předpis, podle kterého rozhodoval, neboť neuvedl, o jaké znění jde. Za situace, kdy se znění §4 odst. 1 písm. f) a §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb. od 12. 5. 2015, kdy došlo k zjištění skladování a přepravování předmětných cigaret, do vydání napadeného rozhodnutí dne 10. 7. 2017 nijak nezměnilo, krajský soud považuje postup vedlejšího účastníka sice za nepřesný, nicméně nijak nezasahující do práv stěžovatele.
5. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 4 Afs 369/2018-22 zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozhodnutí vedlejšího účastníka má všechny zákonné náležitosti, je srozumitelné a nemůže být označeno za nepřezkoumatelné. Povinnost, kterou vedlejší účastník stěžovateli uložil, i důvody, pro které tak učinil, jsou z rozhodnutí zřejmé, a to i osobě bez právnického vzdělání. Z §102 odst. 1 písm. d) a odst. 3 daňového řádu přitom nevyplývá, že důvody vyměření daně by měly být uvedeny ve výroku. K námitce o nepřípustnosti nahrazení výroku rozhodnutí celního úřadu novým zněním výroku vedlejším účastníkem [rozpor s §116 odst. 1 písm. a) daňového řádu], Nejvyšší správní soud poukázal na svou judikaturu, podle které vzhledem k specifikům daňového řízení, zejména vzhledem k nemožnosti zrušení rozhodnutí a vrácení věci správci daně k dalšímu řízení, není vadou řízení, pokud odvolací orgán změní rozhodnutí správce daně tak, že výrok jeho rozhodnutí nahradí novým zněním. V nyní projednávané věci si navíc Nejvyšší správní soud ze spisu správního orgánu ověřil, že faktická změna rozhodnutí celního úřadu rozhodnutím vedlejšího účastníka spočívala pouze ve formálních korekcích, nikoli v obsahových změnách, a vyměřená daňová povinnost stěžovatele ani její právní důvod vyjádřený ustanovením zákona, jež bylo použito, se nezměnily. Za nedůvodnou měl Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatele, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí vedlejšího účastníka je založena tím, že uvedl ve svém rozhodnutí, že daňová povinnost stěžovatele je založena §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních "ve znění pozdějších předpisů", tj. bez konkretizace, jakými zákony byl zákon o spotřebních daních změněn. Nejvyšší správní soud připouští, že by bylo jistě srozumitelnější, kdyby vedlejší účastník jasně uvedl, které znění zákona o spotřebních daních považoval za rozhodné, avšak v daném případě stěžovatel nemohl být nijak uveden v omyl, neboť o rozhodném znění daného ustanovení nemohlo být jakýchkoli pochyb, protože §4 odst. 1 písm. f) byl za celou dobu platnosti zákona o spotřebních daních měněn pouze jednou, a to zákonem č. 59/2010 Sb., s účinností od 1. 4. 2010. Skutkové okolnosti zakládající daňovou povinnost stěžovatele nastaly v květnu 2015 a rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo vydáno v červenci 2017, stěžovatel by proto stěží mohl předpokládat, že by na jeho případ mělo být aplikováno citované ustanovení ve znění účinném před dubnem 2010. Tvrdil-li stěžovatel, že jeho daňová povinnost nastupuje v případě, že spotřební daň nebyla uhrazena osobou, která tabákové výrobky uvedla do volného oběhu v České republice, Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským soudem, že §9 odst. 1 a 2, resp. §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb. stojí vedle sebe a lze je aplikovat nezávisle na sobě, samotnou povinnost zaplatit daň přitom stěžovateli ukládá §4 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, ze kterého současně vyplývá jistá subsidiarita jeho daňové povinnosti, neboť ta tíží osobu dopravující nebo skladující vybrané výrobky pouze, pokud neprokáže, že jde o výrobky pro její osobní spotřebu, popř. neprokáže, že jsou řádně zdaněnými výrobky. K námitce stěžovatele, že krajský soud rozhodoval v nesprávném složení senátu, neboť senátu měl předsedat Mgr. Jiří Gottwald, Nejvyšší správní soud konstatoval, že složení senátu 22 Af krajského soudu, kterému věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí, bylo zcela v souladu s rozvrhem práce.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá pět okruhů námitek. První se týká nesprávného obsazení senátu v řízení před krajským soudem. Stěžovatel uvádí, že dle rozvrhu práce krajského soudu ke dni podání žaloby, tj. ke dni 4. 9. 2017, byl předsedou senátu Mgr. Jiří Gottwald, následně došlo ke změně rozvrhu práce a ke dni jednání a vydání rozsudku byla předsedkyní senátu JUDr. Monika Javorová. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že byl senát správně obsazen, když fakticky rozhodl ve složení z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudkyň JUDr. Miroslavy Hanušové a JUDr. Zory Šmolkové, a to i o návrzích stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a na přiznání odkladného účinku žalobě, přičemž ani při jednání dne 17. 10. 2018 přítomný zástupce stěžovatele vůči složení senátu ničeho nenamítal. Stěžovatel upozorňuje, že mu nebyl znám původní rozvrh práce, a byl veden vírou ve správnost obsazení senátu, navíc krajským soudem nebyl při jednání jakkoliv na změnu rozvrhu práce upozorněn. Další námitka stěžovatele spočívá v tom, že v rozhodnutí vedlejšího účastníka nebyly uvedeny důvody vyměření daně ve výroku, nýbrž jen v odůvodnění. Stěžovatel zdůrazňuje, že je občanem cizího státu, není právně vzdělán, a jen těžko lze po něm požadovat studium celého odůvodnění o rozsahu šesti stran, jak dovodil v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud. Ve třetí námitce stěžovatel konstatuje, že vedlejší účastník řádně neuvedl ve svém rozhodnutí znění předpisu, podle kterého rozhodoval, a uvedl pouze "v rozhodném znění", popř. "ve znění pozdějších předpisů". Stěžovatel připomíná, že příjemci rozhodnutí jsou zpravidla laikové, bez právního vzdělání a bez schopností a možností studia jednotlivých ustanovení v průběhu času, a zákon č. 353/2003 Sb. byl v období od 12. 5. 2015 do 10. 7. 2017 desetkrát novelizován. Stěžovatel poukazuje na znění §102 odst. 1 písm. d) daňového řádu, jež stanoví, že uvedení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, je nezbytnou náležitostí rozhodnutí. Čtvrtá námitka stěžovatele představuje jeho setrvalé stanovisko, že nemá být plátcem daně, neboť neměl nikdy vůli zacházet s výrobky, skladovat a dopravovat je, a o naložení předmětného zboží nevěděl. Stěžovatel je také přesvědčen, že jeho povinnost zaplatit spotřební daň u jím skladovaných výrobků je subsidiární vůči daňově povinnosti dle §9 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, resp. že jeho daňová povinnost nastupuje v případě, že spotřební daň nebyla uhrazena osobou, která tabákové výrobky uvedla do volného oběhu v České republice, popř. tím, kdo je do země dovezl. V páté námitce stěžovatel tvrdí nezákonnost napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka pro rozpor s §116 odst. 1 písm. a) daňového řádu, který stanoví, že odvolací orgán napadené rozhodnutí buď změní, nebo je zruší a řízení zastaví, anebo odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Dle stěžovatele není možné, aby vedlejší účastník nahradil výrok celního úřadu výrokem svým. Závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, že nahrazení výroku lze jednoznačně podřadit pod jeho změnu, a uvedeným postupem proto vedlejší účastník s ohledem na specifika daňového řízení nepřekročil svou pravomoc vyplývající mu z §116 odst. 1 daňového řádu, dle stěžovatele odráží pouze pohled práva podústavního, nikoli ústavního.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dopěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné, a vysvětlil, jakým způsobem je nutno vyložit dotčená ustanovení daňového řádu [§102 odst. 1 písm. d) a odst. 3 a §116 odst. 1 písm. a)] a zákona č. 353/2003 Sb. [§9 odst. 1 a 2, resp. §9 odst. 3 písm. e)]. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem, a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího správního soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Uvedené platí i pro rozsudek krajského soudu, který Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v žalobě, se krajský soud dostačujícím způsobem vyjádřil, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak bylo učiněno výše.
10. Nelze tedy než konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se soudy učiněným výkladem dotčených ustanovení daňového řádu a zákona č. 353/2003 Sb. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně uznávaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že správní soudy napadeným rozhodnutím nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není. V argumentaci správních soudů Ústavní soud žádný protiústavní exces neshledal, do jejich závěrů mu proto nepřísluší zasahovat.
11. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud rozhodoval v nesprávném složení senátu, neboť mu nepředsedal v souladu s rozvrhem práce JUDr. Jiří Gottwald, z rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2017, ve kterém věc (dne 6. 9. 2017) napadla, vyplývá, že do oddělení 22 Af (předseda senátu Mgr. Jiří Gottwald, zástupce JUDr. Monika Javorová) se věci přidělují do tříčlenných senátů ve složení a) Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., a JUDr. Miroslava Honusová, nebo b) JUDr. Monika Javorová, JUDr. Miroslava Honusová a JUDr. Daniel Spratek, Ph.D. Podle změny č. 3, rozvrhu práce se s účinností ode dne 1. 4. 2017 do oddělení 22 Af zařazuje JUDr. Zora Šmolková - po dobu dočasného přidělení, a to do tříčlenného senátu uvedeného v pravidlech pro přidělování věcí do těchto oddělení na prvním místě. Podle změny č. 4, rozvrhu práce se s účinností ode dne 1. 5. 2017 do oddělení 22 Af věci přidělují do tříčlenných senátů ve složení a) JUDr. Zora Šmolková - po dobu dočasného přidělení, Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., nebo b) JUDr. Monika Javorová, JUDr. Miroslava Honusová a JUDr. Daniel Spratek, Ph.D. Soudci dočasně přidělení se na výkonu soudnictví podílejí tak, že jim předseda soudu přidělí již napadlé věci. Senát v takovém případě tvoří a) u věcí napadlých původně senátu uvedenému na prvním místě Mgr. Jiří Gottwald, JUDr. Daniel Spratek, Ph.D., a soudce dočasně přidělený, a b) u věcí napadlých původně senátu uvedenému na druhém místě JUDr. Monika Javorová, JUDr. Miroslava Honusová a soudce dočasně přidělený. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele, kdy, jak vyplývá z obsahu spisu krajského soudu i z protokolu o jednání před krajským soudem, byla pověřeným členem senátu JUDr. Zora Šmolková. Složení ve věci rozhodujícího senátu (JUDr. Monika Javorová, JUDr. Miroslava Honusová a JUDr. Zora Šmolková) tak zcela odpovídalo rozvrhu práce krajského soudu pro rok 2017 včetně jeho změn a dodatků.
12. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Celní úřad poskytl stěžovateli dostatek prostoru k prokázání jeho tvrzení, že se na skladování a dopravě předmětných výrobků podílela jiná osoba, stěžovatel však důkazní břemeno neunesl. Taktéž správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu