ECLI:CZ:US:2019:3.US.1298.19.1
sp. zn. III. ÚS 1298/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. R., 2) P. K., zastoupených Mgr. Jaroslavem Benešem, advokátem, sídlem Ludvíka Kuby 803, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 6 Tdo 1584/2018-23, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018 sp. zn. 7 To 273/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. května 2018 č. j. 3 T 148/2017-298, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem nadržování podle §366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a každý z nich byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále jim byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie České republiky, městských a obecních policií a v bezpečnostních sborech v trvání tří let. Podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku se stěžovatelé trestného jednání dopustili v podstatě tím, že pod smyšlenými identitami společně s M. L., za finanční odměnu, v úmyslu umožnit odděleně stíhaným M. L. a J. N. (vydávajícímu se při páchání trestné činnosti za osobu T. M.) uniknout trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, vedenému u obvodního soudu pod sp. zn. 2 T 98/2017, vylákali pod záminkou ztotožnění a vypátrání osoby vystupující pod jménem T. M. z poškozené M. J. originály smluv uzavřených mezi ní a J. N. alias T. M., kdy tyto smlouvy byly významným listinným důkazem v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 98/2017, a dále mohly obsahovat stopy vedoucí ke zjištění pravé identity osoby J. N. alias T. M., a následně tyto dokumenty zničili nebo ukryli na nezjištěném místě tak, aby je nebylo možné v trestním řízení použít.
3. Odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatelé napadli rozhodnutí městského soudu dovoláním, opřeným o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jejich námitkami, že použitá právní kvalifikace není přiléhavá a nemá oporu v provedených důkazech, které nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou trestního řízení vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. řádu. Nejvyšší soud neakceptoval ani jejich tvrzení, že z provedených důkazů nevyplývá, že by věděli, že M. J., které chtěli pomoci, spáchala trestný čin. Tvrdí, že tímto postupem byla porušena zásada in dubio pro reo. Nejvyšší soud měl v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) přezkoumat, zda nebyla v předchozích stádiích řízení porušena jejich základní práva. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují v postupu soudů, které vzaly v úvahu pouze jednu verzi skutkového děje, přičemž jejich obhajoba, že naopak pomáhali M. J., která se žádného trestného činu nedopustila, nebyla řádně posouzena. Trestní řízení považují za formalistické s cílem dosáhnout jejich odsouzení bez zohlednění zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Stěžovatelé tvrdí, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zpochybňují výpověď M. L., namítají, že nebyl proveden důkaz obsahem telefonické komunikace s M. L., a že dokazování bylo prováděno jednostranně, a na základě pouhých hypotéz. Odkazují přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu vyslovující se k pravidlům dokazování. Mají za to, že jim uškodila skutečnost, že jednali se smyšlenými identitami, a že byli policisté, současně činní v roli soukromých detektivů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Článek 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatelé dovolávají, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu obvodního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Z obsahu rozsudku obvodního soudu i z potvrzujícího rozhodnutí městského soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obvodní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak odůvodnil v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu a neopomenul se ani vypořádat s obhajobou stěžovatele. Městský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, či že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
10. Podle zjištění soudů se stěžovatelé skutku dopustili tím, že pachatelům trestného činu M. L. a J. N. pomáhali v úmyslu umožnit jim, aby unikli trestnímu stíhání za podvodné jednání vůči poškozené M. J. Poukazují-li stěžovatelé v ústavní stížnosti na to, že nebylo prokázáno, že by věděli, že tato poškozená, které údajně pomáhali, se dopustila trestného činu, pak je toto jejich tvrzení nesmyslné, neboť M. J. nebyla pachatelkou, nýbrž poškozenou jednáním M. L. a J. N. Nelze přitom dospět k závěru, který činí stěžovatelé, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a že by dokazování bylo prováděno jednostranně. Jak se podává z napadených rozhodnutí, stěžovatelé byli usvědčeni především vzájemně si plně odpovídajícími výpověďmi poškozené M. J. a svědka M. L., přičemž s otázkou jejich věrohodnosti se patřičně vypořádal již obvodní soud, a znovu ji řešil městský soud. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že důvěryhodnost svědků vyhodnocuje soud v rámci volného hodnocení důkazů, což obvodní soud náležitě provedl. Z hlediska ústavního je pak relevantní, že skutečnosti prokazované těmito důkazy, byly podpořeny i dalšími provedenými důkazy, čímž byla vyvrácena obhajoba stěžovatelů, že chtěli pomoci poškozené, aby byl vypátrán pachatel podvodu. Z provedených a řádně zhodnocených důkazů vyplynul účel schůzky stěžovatelů (vystupujících pod falešnými jmény) s poškozenou, a to získat od ní dokumenty dokládající podvodné vylákání finančních prostředků v celkové výši 2 700 000 Kč, které mohly jako důkaz posloužit v trestním řízení vedeném proti J. N. a M. L., s cílem učinit tuto dokumentaci nedostupnou orgánům činným v trestním řízení a pomoci tím J. N. a M. L. vyhnout se trestnímu stíhání. Vyplynulo-li současně z výpovědi M. L., že druhý stěžovatel jím byl informován o podvodu spáchaném na poškozené i o účelu jím sjednané schůzky s poškozenou, a že do celé záležitosti byl zasvěcen i první stěžovatel, což nepřímo potvrdila i poškozená, nemůže obstát tvrzení stěžovatelů, že chtěli pomoci poškozené při pátrání po J. N.
11. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však obvodním soudem učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podloženy výpověďmi svědků, o jejichž věrohodnosti nevznikly pochybnosti, a listinnými důkazy, takže není na místě námitka stěžovatelů, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
12. Namítají-li stěžovatelé, že použitá právní kvalifikace není přiléhavá, tuto námitku opřeli o způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Úvahy soudů, že stěžovatelé zjištěným jednáním naplnili všechny znaky přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, včetně zavinění, neboť cíleně vylákali na poškozené předmětnou listinnou dokumentaci vztahující se k trestnému činu podvodu v úmyslu umožnit pachatelům, aby unikli trestní odpovědnosti, tak lze s odkazem na výsledky provedeného dokazování označit za ústavně konformní. Stěžovatelé sice naznačují, že jejich jednání, při němž vystupovali pod smyšlenými identitami, mělo být posouzeno toliko jako kárné provinění, obvodní soud však případně poukázal na skutečnosti, které závažnost jejich jednání zvyšují a pro něž nepostačí uplatnění odpovědnosti mimotrestní. Za tyto skutečnosti lze považovat nejen to, že svým jednáním naplnili všechny znaky trestného činu nadržování, a že jsou příslušníky policie, ale i právě to, že s poškozenou jednali pod falešnými jmény.
13. Zásadu subsidiarity trestní represe nelze chápat jako povinnost vyloučit trestní odpovědnost vždy, existuje-li paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, správněprávní nebo kázeňská [srov. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však vzhledem ke zjištěným okolnostem není možné v posuzované věci dovodit.
14. Vznášejí-li stěžovatelé obdobné námitky i proti rozhodnutí o dovolání, z jeho obsahu je patrné, že Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým zjištěním, které se staly podkladem pro právní kvalifikaci podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Dospěl-li stejně jako obvodní soud a městský soud k závěru, že stěžovatelé zjištěným jednáním naplnili všechny znaky trestného činu nadržování, úvahy soudů nejen zopakoval, ale i dále konkretizoval, a to včetně závěru, že jednání stěžovatelů bylo úmyslné. Ani jeho zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
15. Lze tak uzavřít, že postupem soudů při vydání napadených rozhodnutí nedošlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či dalších tvrzených práv, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu