ECLI:CZ:US:2019:3.US.130.19.1
sp. zn. III. ÚS 130/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleny Kaláškové, zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem sídlem Čeňka Růžičky 767/8, Brno, proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 2. května 2018 č. j. 88 T 52/2018-392, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Stěžovatelka je věřitelkou vedlejší účastnice, která byla shora označeným trestním příkazem Městského soudu v Brně shledána vinou přečinem podvodu.
Vedlejší účastnice svým podvodným jednáním získala dva pozemky, včetně stavby nacházející se na jednom z nich (dále jen "předmětné nemovitosti"). Vedlejší účastnici byl mj. uložen trest propadnutí věci, a to předmětných pozemků.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným trestním příkazem bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že nebyla účastna na trestním řízení vedeném proti vedlejší účastnici, které vyústilo do napadeného rozhodnutí, tudíž nemohla dané rozhodnutí napadnout ani opravným prostředkem.
Stěžovatelka dovozuje své právo z toho, že je věřitelkou vedlejší účastnice, přičemž na předmětných nemovitostech bylo zřízeno exekutorské zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí. Orgány činné v trestním řízení však stěžovatelku neuvědomily o řízení vedeném proti vedlejší účastnici, ačkoli hrozilo, že při uložení trestu propadnutí věci zástavní právo svědčící stěžovatelce zanikne podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetku České republiky").
Stěžovatelka tvrdí, že jí mělo být v trestním řízení přiznáno právo zúčastněné osoby, aby mohla důsledně hájit svá majetková práva. Tím, že jí dané postavení nebylo přiznáno, došlo k porušení shora namítaných práv.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Stěžovatelka sice nebyla účastnicí řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, protiústavnost však stěžovatelka spatřuje právě v tom, že nepřiznáním postavení zúčastněné osoby došlo k porušení jejích ústavních práv. Stěžovatelka tak fakticky napadá postup orgánů činných v trestním řízení jakožto jiný zásah orgánu veřejné moci, přičemž tento zásah měl spočívat v tom, že nebylo stěžovatelce přiznáno konkrétní procesní postavení, a tím jí nebylo umožněno hájit svá práva v trestním řízení vedeném proti vedlejší účastnici.
Ústavní soud se tak musel zabývat tím, zda měla mít stěžovatelka postavení zúčastněné osoby podle trestního řádu a zda ze strany Městského soudu v Brně nedošlo v tomto ohledu k pochybení.
Postavení zúčastněné osoby trestní řád přiznává tomu, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo má být zabrána (§42 trestního řádu), tudíž se vztahuje k institutu zabrání věci jakožto k ochrannému opatření (§98 odst. 1 trestního zákoníku). V nyní posuzované věci však došlo k uložení trestu propadnutí věci (§70 trestního zákoníku), přičemž tento trest je možno uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli (§70 odst. 3 trestního zákoníku). Stěžovatelka však nebyla pachatelkou trestného činu a nemovitosti, kterých se trest týkal, jí nenáležely.
Orgány činné v trestním řízení tak nepochybily, pokud nepřiznaly stěžovatelce postavení zúčastněné osoby, neboť tuto povinnost dle trestního řádu nemají. Při uložení trestu propadnutí věci je sankce směřována výlučně vůči věcem ve vlastnictví pachatele trestného činu (zde vedlejší účastnice). Uložení trestu se nijak netýkalo věcí ve vlastnictví stěžovatelky. Trestní řád osobám, které nejsou vlastníky věcí, jichž se trest propadnutí majetku týká, postavení zúčastněné osoby nepřiznává. Na uvedeném nic nemění ani existence možných práv váznoucích na věci, např. zástavní právo stěžovatelky, neboť nejde o vlastnictví či spoluvlastnictví věci.
Uložení trestu propadnutí věci nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelka zůstává nadále věřitelkou vedlejší účastnice, přičemž se může v řízení před civilními soudy svého nároku domáhat. Zánik zástavního práva je předvídatelným důsledkem uložení trestu propadnutí věci dle §41 odst. 1 zákona o majetku České republiky, podle něhož zástavní právo k nemovitostem zaniklo s přechodem vlastnického práva na stát.
Skutečnost, že propadnutím věci zanikne zástavní právo na věci váznoucí, nijak nebrání tomu, aby trestní soud trest propadnutí věci uložil, přičemž jeho postup nelze považovat za problematický či dokonce protiprávní. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1617/2009 ze dne 1. 11. 2011 "stát neodpovídá za škodu vzniklou zástavnímu věřiteli z toho důvodu, že rozsudkem trestního soudu dojde k propadnutí věci státu. Takovýto nárok nemůže být proti státu po právu uplatněn, neboť zde absentují předpoklady plynoucí z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Výkon práva státu v oblasti práva veřejného jmenovitě v oblasti trestního práva představovaný plněním úkolů trestního soudnictví a spočívající ve vyslovení propadnutí věci státu, nemůže být pojmově považován za protiprávnost".
Uvedený závěr nijak nezpochybnil ani Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 292/12 ze dne 21. 2. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/14 ze dne 28. 5. 2015).
Ústavní soud tudíž uzavírá, že postupem Městského soudu v Brně ústícího do shora označeného trestního příkazu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu