ECLI:CZ:US:2019:3.US.1448.19.1
sp. zn. III. ÚS 1448/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. T., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019 č. j. 6 Tdo 1617/2018-41, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2018 č. j. 9 To 94/2018-1112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 2 T 77/2013-1061, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 77/2013 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu u dalších dvou spoluobžalovaných.
3. Odvolání stěžovatele i obžalovaných Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodná.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v podstatě namítá, že městský soud jako soud odvolací nepřiměřeně a nad rámec svých pravomocí zasahoval do rozhodovací úlohy obvodního soudu, když zrušil několik jeho meritorních rozhodnutí a dvakrát přikázal, aby ve věci rozhodoval nový senát. Tím podle něj zasahoval do hodnocení důkazů obvodním soudem, resp. přejímal úlohu soudu prvního stupně a podsouval mu přijetí neprokázaného skutkového stavu a spekulace. Opakovanou výměnu senátu obvodního soudu, kterou městský soud nařídil, hodnotí jako odnětí zákonnému soudci. Má za to, že skutkový děj zjištěný obvodním soudem nebyl spolehlivě a bez pochybností prokázán, a to i s ohledem na několikanásobná opakovaná dokazování, která se odvíjela odlišně. Poukazuje především na rozpornost jednotlivých výpovědí poškozeného a vyjadřuje pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi. Výpovědi poškozeného a svědka J. jsou podle jeho názoru osamoceny a nemají oporu v dalším provedeném dokazování. Tvrdí, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, a že společenská škodlivost jeho jednání nedosáhla takové intenzity, aby mohlo jít o trestný čin.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Skutkově i právně shodnou problematiku již Ústavní soud řešil na základě obsahově totožné ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatele D. L. (zastoupeného rovněž v záhlaví uvedeným advokátem), podané proti stejným rozhodnutím Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1442/19. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 3. 9. 2019 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět.
9. I v nyní posuzované věci stěžovatel založil svou argumentaci na tvrzení, že městský soud nepřípustným způsobem zasahoval do výlučné pravomoci obvodního soudu hodnotit provedené důkazy, a že opakovaným příkazem, aby ve věci rozhodl jiný senát, odňal věc stěžovatele zákonnému soudci.
10. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1442/19 Ústavní soud podrobně rekapituloval celý průběh řízení, kdy napadený rozsudek obvodního soudu je již pátým rozhodnutím tohoto soudu ve věci samé. Nejprve byla věc podle §222 odst. 2 tr. řádu usnesením postoupena Úřadu městské části Praha 8 s tím, že daný skutek není trestným činem, následně po vydání kasačních rozhodnutí městského soudu byla opakovaně postoupena usneseními generálnímu řediteli Vězeňské služby České republiky a po jejich opětovném zrušení městským soudem a přikázání, aby věc obvodní soud projednal v jiném složení senátu, byl napočtvrté vynesen zprošťující rozsudek. Ten však městský soud také zrušil, přičemž opět podle §262 věty první tr. řádu nařídil, aby byla věc projednána v jiném složení senátu. Ústavní soud shledal s odkazem na svou judikaturu, že městský soud ve svém třetím rozhodnutí, tj. v usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 9 To 330/2014, nedával obvodnímu soudu žádné pokyny jak hodnotit jednotlivé důkazy, nýbrž mu vytýkal opakované nedodržení zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu. Poukázal na to, že obvodní soud opomíjel zásadní skutečnosti, které vyplynuly z dokazování, totiž že stěžovatel a další obžalovaní zavlekli poškozeného do zadních prostor provozovny podniku, v nichž se nacházeli, kde s nimi poškozený zůstal sám, přičemž jej násilím donutili se svléknout a vydat věci a peníze, které měl u sebe. Městský soud přitom poukázal na konkrétní důkazy, z nichž tato skutečnost vyplynula, mezi nimiž byly i výpovědi samotných obžalovaných z přípravného řízení, a upozornil na nelogické odůvodnění závěru obvodního soudu, že násilí proti poškozenému nebylo tak intenzivní, jak je popisuje.
11. Ústavní soud dále konstatoval, že ani ve čtvrtém kasačním rozhodnutí ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 9 To 42/2016 městský soud neukládal obvodnímu soudu žádné pokyny, jak má hodnotit důkazy a jak má rozhodnout o vině, ale shledal opětovné nerespektování zásady volného hodnocení důkazů, neboť ani obvodní soud ve složení jiného senátu nekonfrontoval důkazy znovu provedené s těmi, které byly provedeny v přípravném řízení a v původním složení senátu před soudem prvního stupně, a některé důkazy dokonce překrucoval. Z obsahu citovaných usnesení městského soudu tedy Ústavní soud vyvodil zcela opodstatněný pokyn k tomu, aby obvodní soud důsledně respektoval zásadu volného hodnocení důkazů a povinnost náležitě odůvodnit své rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. řádu.
12. Také k námitce, že městský soud stěžovatele opakovaným příkazem, aby věc projednal a rozhodl senát v jiném složení, odňal zákonnému soudci, Ústavní soud připomněl závěry své konstantní judikatury, přičemž konstatoval, že městský soud si byl již při svém prvním rozhodnutí, kterým přikázal, aby věc rozhodl senát v jiném složení, vědom toho, že postup podle §262 tr. řádu je výjimečný, a své rozhodnutí patřičně odůvodnil tím, že obvodní soud opakovaně rezignoval na hodnocení důkazů způsobem, který mu předepisuje trestní řád. Obvodní soud nesplnil ani jeho pokyn, aby se zabýval tím, zda jednání obžalovaných nenaplňuje skutkovou podstatu jiného než žalovaného trestného činu, např. trestného činu vydírání nebo trestného činu omezování osobní svobody. Zdůraznil přitom, že stěžejním prvkem v dané věci je násilné jednání obžalovaných vůči poškozenému, a nikoliv skutečnost, že se obžalovaní domnívali, že poškozený odcizil peněženku. Ve druhém případě, kdy městský soud rozhodl podle §262 tr. řádu, pak zdůraznil, že obvodní soud, navzdory výtkám obsaženým v předešlých třech kasačních rozhodnutích, považoval za podstatu věci zadržení poškozeného při krádeži peněženky, a nikoliv násilné jednání, a správně připomněl, že obvodní soud navzdory předchozím rozhodnutím rozhodl paradoxně tak, že stíhaný skutek nevykazuje znaky žádného deliktu. Rovněž vytkl nedodržení zásady volného hodnocení důkazů.
13. Ústavní soud za daných okolností dospěl k závěru, že v obou případech rozhodl městský soud zcela opodstatněně podle §262 tr. řádu, když za stěžejní důvod označil to, že popsané vady v postupu obvodního soudu se vyskytly opakovaně navzdory předchozím výtkám městského soudu. Neopomenul ani skutečnost, že kvůli vadnému postupu obvodního soudu se trestní řízení již neúměrně protahovalo a hrozila tak kolize se zásadou rychlosti řízení. Je-li argumentace stěžovatele užitá v nyní posuzované ústavní stížnosti naprosto totožná, nezbývá, než plně odkázat na výše uvedené závěry učiněné Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 1442/19.
14. Namítá-li stěžovatel v další části ústavní stížnosti neprůkazné výsledky provedeného dokazování a zejména pak nevěrohodnost výpovědi poškozeného, tyto námitky uplatnil již v průběhu trestního řízení a soudy všech stupňů se s nimi patřičně vypořádaly. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. V posuzované věci Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí nezjistil, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení.
15. Stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1442/19 odkazuje Ústavní soud především na napadené usnesení Nejvyššího soudu, v němž je přehledně shrnuto, na základě jakých důkazů byli všichni obžalovaní, tedy i stěžovatel, uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. Byli přitom usvědčeni nejenom výpovědí poškozeného (s jejíž věrohodností se patřičně vypořádal již obvodní soud), ale i výpověďmi dalších svědků, kamerovými záznamy a také svými vlastními výpověďmi.
16. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1442/19 se Ústavní soud vypořádal i s námitkou, že společenská škodlivost zjištěného jednání nedosáhla takové intenzity, aby mohlo jít o trestný čin. Poukazuje-li stěžovatel na to, že jednal v dobré víře, aby zamezil protiprávnímu jednání poškozeného, nelze s ním souhlasit, neboť zjištěné chování všech spoluobžalovaných naprosto překročilo přípustné meze takového zákroku, který zahrnoval prvky násilí, ponižování i vyhrožování, a to v míře naprosto neadekvátní domnělému protiprávnímu jednání poškozeného.
17. Právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu