ECLI:CZ:US:2019:3.US.1473.19.1
sp. zn. III. ÚS 1473/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Krejči, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 21, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2019 č. j. 28 Cdo 129/2019-458, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2018 č. j. 26 Co 154/2018-392 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. listopadu 2017 č. j. 7 C 486/2014-219, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Mgr. Ivany Justové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 486/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 11. 2017 č. j. 7 C 486/2014-219 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici částku 153 400 Kč (výrok I.), na náhradě nákladů řízení částku 97 223,70 Kč (výrok II.), a České republice - okresnímu soudu uhradit na náhradě nákladů řízení (spočívajících ve znalečném) částku 1 274 Kč (výrok III.). Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že vedlejší účastnice je vlastnicí pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2, a pozemku parc. č. X3, vše v kat. území Z. Uvedené nemovitosti užíval stěžovatel v období od října 2012 do září 2014 bez právního důvodu, když vedlejší účastnici, která jako jejich vlastník souhlasila s užíváním stěžovatele jen do doby, než zemřeli rodiče účastníků (otec zemřel 11. 12. 2007, matka zemřela 3. 1. 2008), z možnosti užívání těchto nemovitostí zcela vyloučil a ani jí za toto užívání neposkytoval žádnou úhradu. Okresní soud proto z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku odpovídající svou výší obvyklému nájemnému za užívání obdobných nemovitostí v místě a čase, kterou určil na základě zadaného znaleckého posudku.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 7. 2018 č. j. 26 Co 154/2018-392 změnil rozsudek okresního soudu ve II. výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 50 000 Kč, jinak se rozsudek v tomto výroku a ve výrocích I. a III. potvrzuje. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že užíváním předmětných nemovitostí v období od října 2012 do září 2014 došlo ze strany stěžovatele na úkor vedlejší účastnice k bezdůvodnému obohacení [§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2012, ve spojení s §2991 odst. 2 a §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], jehož výše podle ustálené soudní praxe odpovídá výši nájemného za užívání obdobných nemovitostí v místě a čase, přičemž je třeba vzít v potaz skutečnost, že stěžovatel vedlejší účastnici v tomto období zcela z užívání těchto nemovitostí vyloučil. Krajský soud konstatoval, že okresní soud správně vyšel při určení výše bezdůvodného obohacení ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Fejfara, námitky stěžovatele vůči správnosti tohoto znaleckého posudku neshledal krajský soud důvodnými. Stejně tak jako před ním již okresní soud nedospěl krajský soud k závěru, že by okolnosti případu zakládaly rozpor nároku vedlejší účastnice s dobrými mravy (§2 odst. 3 občanského zákoníku).
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 č. j. 28 Cdo 129/2019-458 jako nepřípustné odmítnuto, neboť krajský soud se ve svých závěrech neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se právní otázky plnění bez právního důvodu. Nejvyšší soud uvedl řadu rozhodnutí vztahujících se problematice bezdůvodného obohacení a uvedl, že dopadají i na situaci, kdy je cizí věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem soudů, které vycházely z vlastnického práva vedlejší účastnice formálně zapsaného v katastru nemovitostí, ale dostatečně neposoudily okolnosti, za kterých se vedlejší účastnice měla stát vlastníkem nemovitostí, jež byly pořízeny z finančních prostředků rodičů účastníků a z finančních darů po povodních. Stěžovatel tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie-psychiatrie o zdravotním stavu a způsobilosti k právním úkonům rodičů stěžovatele či navržené svědecké výpovědi), které měly zásadním způsobem podpořit jeho argumentaci a obranu, a to jak ve směru k meritu věci - oprávněnosti uplatňovaného nároku vedlejší účastnicí, ale i co do výše uplatňovaného nároku. Provedly-li by soudy tyto důkazní prostředky, dospěly by dle stěžovatele k závěru, že jeho rodiče nikdy neprojevili vůli, aby se vlastníkem předmětných nemovitostí stala vedlejší účastnice, která proto není aktivně legitimována k podání žaloby. Stěžovatel uvádí, že ačkoli stavěl svou obranu na tvrzení, že vedlejší účastnice uplatnila žalobní návrh v rozporu s dobrými mravy, soudy řádně nezjišťovaly skutkový stav, přičemž při posuzování rozporu s dobrými mravy se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, podle které úsudek soudu o rozporu výkonu práva s dobrými mravy musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel v průběhu řízení brojil nejen vůči přibrání znalce Ing. Jiřího Fejfara, ale především vůči jeho postupu při zpracování znaleckého posudku, aplikaci metod a právních předpisů tímto znalcem, a proti nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti jím zpracovaného znaleckého posudku. Stěžovatel argumentoval tím, že posudek zpracovaný Ing. Jiřím Fejfarem není znaleckým posudkem ve smyslu právních předpisů, když jmenovaný znalec měl zpracovat znalecký posudek dle tzv. porovnávací metody, avšak znalecký posudek a ani jeho doplnění neobsahují relevantní podklady, které by byly přezkoumatelné a přesvědčivé ohledně porovnatelnosti srovnávaných nemovitostí. Krajský soud se však námitkou nesprávnosti, nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku Ing. Fejfara prakticky vůbec nezabýval, což platí i pro stěžovatelem uplatněné námitky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď, v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dopěl k závěru, že okresní soud a krajský soud v napadených rozhodnutích řádně a podrobně objasnily, z jakých důvodů nepovažují námitky stěžovatele za důvodné. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby jejich závěry z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je má za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Zásah do práv, jichž se stěžovatel domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat, jak bylo učiněno výše.
10. Tvrdí-li stěžovatel, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav ohledně okolností, za nichž se měla stát vedlejší účastnice vlastnicí předmětných nemovitostí (zejména způsob získání finančních prostředků na jejich pořízení od rodičů účastníků), a s tím související aktivní legitimace vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy, případně pak jednání vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy, toto tvrzení stěžovatele se však nezakládá na pravdě.
11. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud uvedl, že v řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 6 C 505/2009, kde se vedlejší účastnice domáhala vyklizení stěžovatele z předmětných nemovitostí, bylo prokázáno, že rodinný dům č. p. X2 byl stavěn vedlejší účastnicí s tím, že bude užíván rodiči účastníků, protože dům na adrese Z. na pozemku st. p. č. X4 v k.ú. Z., v němž dříve bydleli, byl po povodních v roce 2002 odstraněn. Kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu v Neratovicích ze dne 16. 2. 2004 č. j. SO-1094/04/Ma bylo prokázáno, že stavebníkem domu na pozemku p. č. X3, z něhož byl oddělen stavební pozemek st. p. č. X1, byla vedlejší účastnice. Na stavbu domu vedlejší účastnice použila finanční prostředky vyplacené otci účastníků jako náhrada za odstraněný dům. Rodiče účastníků užívali dům vedlejší účastnice s jejím souhlasem a umožnili stěžovateli, aby v něm užíval jednu místnost, fakticky však stěžovatel po povodních v roce 2002 bydlel u své družky v garsonce v Č. a do domu dojížděl, staral se o zahradu, sekal dříví, prováděl drobné opravy. Do domu č. p. X2 v Z. se stěžovatel trvale nastěhoval koncem roku 2007, v době, kdy byla matka účastníků v nemocnici. Z čestného prohlášení matky účastníků ze dne 20. 11. 2007, které bylo opatřeno ověřenými podpisy, bylo zjištěno, že prohlásila, že dům č. p. X2 byl dceři - vedlejší účastnici "již připsán". Matka účastníků si tedy v roce 2007 byla vědoma, že rodinný dům je ve vlastnictví vedlejší účastnice a chtěla s ohledem na chování stěžovatele a jeho zdravotní stav vyvážit vztahy k dětem tím, že stěžovatel bude mít pozemky v Z., kde dříve stál jejich (odstraněný, demolovaný) dům. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 12. 11. 2009 č. j. 6 C 505/2009-39, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012 č. j. 20 Co 100/2010-177, rozhodl o vyklizení stěžovatele z rodinného domu č. p. X2, v části obce Z. na st. p. č. X1 a pozemku p. č. X3 v k.ú. Z.
12. Okresní soud závěry soudního řízení učiněné ve věci sp. zn. 6 C 505/2009 vzal za své i pro řízení v nyní posuzované věci a uvedl, že neprovedl žádné další stěžovatelem navrhované důkazy proto, že nemohou závěr soudu jakkoliv zvrátit. Konkrétně okresní soud konstatoval, že neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie-psychiatrie, ohledně zdravotního stavu rodičů účastníků a otázky jejich způsobilosti k právním úkonům v době po uzavření kupní smlouvy ze dne 9. 12. 2002 a po vydání kolaudačního rozhodnutí k užívání domu č. p. X2 v Z., ani další důkazy k prokázání tvrzení stěžovatele, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl otec účastníků, neboť ohledně finančních prostředků získaných otcem účastníků či oběma rodiči po povodních v roce 2002, které vedlejší účastnice použila k výstavbě rodinného domu, měl soud za to, že mezi účastníky není o původu těchto prostředků sporu, stejně jako je nesporné, kdo je získal.
13. Jde-li o stěžovatelem navržený důkaz výslechem svědka Miloslava Bárty k tvrzení stěžovatele, že uvedený svědek neměl v úmyslu prodat pozemek, na němž se nachází dotčený dům, vedlejší účastnici, soud vycházel z obsahu kupní smlouvy ze dne 9. 12. 2002 s úředně ověřenými podpisy, a neshledal v něm žádná ujednání, ze kterých by plynulo, že prodávající měl v úmyslu prodat pozemek nikoli vedlejší účastnici, nýbrž jejímu otci. Stěžovatelem navržený důkaz proto soud neprovedl, neboť pohnutky prodávajícího při existenci písemné kupní smlouvy nemohou mít na vlastnictví nemovitostí vedlejší účastnice vliv.
14. Je tedy zřejmé, že se soudy nedopustily při zjišťování skutkového stavu věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
15. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry ve věci ustanoveného znalce Ing. Jiřího Fejfara, nelze než konstatovat, že soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, ve znaleckém posudku znalec uvedl, že výše nájmu rodinného domu zjištěná porovnáním dostupných informací na realitním trhu v období od října 2012 do září 2016 činí 100 až 130 Kč/m2 za měsíc, v období říjen 2016 až 31. 3. 2017 činí 110 až 140 Kč/m2 za měsíc. Cena obvyklého nájmu rodinného domu stanovená znaleckým posudkem vypracovaným realitní kanceláří Kulhánek Josef Ing. (100 Kč/m obytné plochy za měsíc), který předložila vedlejší účastnice, tak odpovídá dle znalce Ing. Jiřího Fejfara závěrům jeho znaleckého posudku. Stěžovatel se závěry soudem ustanoveného znalce nesouhlasil a podáním ze dne 31. 8. 2017 navrhoval výslech znalce. Podstatný obsah znaleckého posudku byl čten při ústním jednání dne 8. 9. 2017, poté následoval výslech znalce, který k dotazu stěžovatele vysvětlil, že použil pro své závěry metodu srovnávací, když srovnal nabídky z internetu, vyjádření realitní kanceláře a cenové mapy nájmů. Na svých závěrech znalec setrval i v doplnění znaleckého posudku ze dne 9. 10. 2017, ve kterém blíže rozvedl metodu zjištění výše obvyklého nájemného. Není přitom pravdou, že by soudy nezkoumaly správnost vypracovaného znaleckého posudku, jak uvádí stěžovatel. V usnesení ze dne 30. 5. 2018 č. j. 26 Co 153/2018-375 k odvolání stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým bylo znalci přiznáno znalečné, krajský soud konstatoval, že znalec zadání znaleckého posudku splnil, dostatečně přesvědčivým způsobem vysvětlil, jakou metodu při zjišťování obvyklé výše nájemného použil, z jakých podkladů vyšel, a jakým způsobem ke stanovení konkrétní výše obvyklého nájemného v zadaném místě a čase dospěl.
16. Obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly i s námitkou stěžovatele, že měly být zohledněny dobré mravy či princip obecné spravedlnosti ve vztahu k rodinné historii a ke způsobu rozdělení majetku po rodičích účastníků, tj. faktu, kdy z pohledu stěžovatele má vedlejší účastnice z dědictví dům a on nic. Okresní soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že taková námitka měla být stěžovatelem vznesena již v rámci obou dědických řízení. Okresní soud nadto zdůraznil, že stěžovatel užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu a bez jakýchkoli finančních kompenzací již deset let, přičemž více jak pět let je mu známo pravomocné rozhodnutí soudu o jeho povinnosti uvedené nemovitosti vyklidit, přesto dům i pozemek výlučně a v celém rozsahu užívá, s vedlejší účastnicí nekomunikuje, právní stav věci neakceptuje a po celou dobu řízení neprojevil jakoukoli ochotu o věci jednat. Uvedenou námitkou stěžovatele se zabýval i krajský soud, který navíc k závěrům okresního soudu dodal, že stěžovateli bylo poskytnuto dobrodiní ochrany dobrých mravů ve své podstatě již tím, že ve výše zmíněném soudním řízení bylo jeho vyklizení z předmětných nemovitostí vázáno na zajištění bytové náhrady, ke které by jinak nebyl žádný právní důvod. Nejvyšší soud závěr krajského soudu, že nárok vedlejší účastnice na vydání tím vzniklého bezdůvodného obohacení podle §3 odst. 1 a §8 občanského zákoníku dobrým mravům neodporuje, vyhodnotil jako souladný se svou ustálenou rozhodovací praxí, kterou konkrétně specifikoval.
17. Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy žalobě stěžovatele a následnému odvolání a dovolání řádně věnovaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se dostatečně zabývaly také otázkou aktivní legitimace stěžovatelky i tvrzeným rozporem výkonu práva s dobrými mravy. Srozumitelně přitom ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily adekvátní argumentací. Jejich závěr, že stěžovateli nesvědčil žádný právní titul, který by ho opravňoval k bezplatnému užívání nemovitostí, nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť je výsledkem ústavně souladného výkladu právních předpisů, jež není ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, stěžovatel předkládal v průběhu řízení řadu rozsáhlých právní argumentací nepodpořených podání, ve kterých nastiňuje vlastní subjektivní pohled na věc, který jediný považuje za správný. To, že soudy napadenými rozhodnutími nepřisvědčily názoru stěžovatele, však samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu