ECLI:CZ:US:2019:3.US.1533.18.1
sp. zn. III. ÚS 1533/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Biem, advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 8 Tdo 1431/2017-41, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2017 sp. zn. 2 To 34/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2016 č. j. 1 T 5/2016-662, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 1 T 5/2016 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku, za nějž byl podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. 1 T 177/2014, který byl obviněnému doručen dne 11. 12. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. 2 To 34/2017 z podnětu odvolání stěžovatele tento rozsudek městského soudu ohledně stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu zrušil. Podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku. Za tento zločin stěžovateli uložil podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. 1 T 277/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl také o náhradě škody.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 8 Tdo 1431/2017-41 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu, a to jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 10. 5. 2015 v 19.24 hodin v pivnici poté, co poškozený nemohl najít finanční hotovost na zaplacení útraty ve výši cca 1 500 Kč, neboť měl u sebe pouze 1.200 Kč, poškozeného vytlačil z pivnice a za ruku ho odtáhl k bankomatu v úmyslu poškozeného přinutit k vybrání dlužné finanční částky z bankomatu a předat ji na úhradu dluhu barmance, k čemuž nedošlo, neboť u bankomatu stěžovatel zjistil, že poškozený nemá platební kartu, a proto ho znovu uchopil za sako a táhl ho zpět k pivnici, přičemž ho po cestě 6x udeřil pravou rukou do obličeje a zatlačil ho na stěnu, v důsledku čehož poškozenému způsobil kontuzi očního bulbu a levého hemitoraxu a exkoriaci krku za levou ušnicí, během cesty zpět k pivnici k nim přistoupil spoluodsouzený M. R. a poškozeného označil jako osobu, která naproti v herně dluží 2 000 Kč, a spolu se stěžovatelem z poškozeného násilím servali jeho oblečení, kromě slipů, kterého se zmocnili a odhodili je do křoví, takže poškozený byl nucen se vrátit do pivnice bez oblečení, v důsledku čehož se u něho po čtrnácti dnech rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala zejména depresemi, poruchami spánku, děsivými sny, vzpomínkami (záblesky minulosti), projevy úzkosti, přičemž byl nucen vyhledat psychiatrickou pomoc, a tyto následky jej omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel není spokojen se skutkovými zjištěními obecných soudů o příčinné souvislosti mezi svým jednáním (které v zásadě nepopírá) a psychickými problémy poškozeného, jakož i o závažnosti těchto problémů. Soudy vyšly ze znaleckého posudku MUDr. Petra Navrátila, nicméně stěžovatel upozorňuje, že poškozený vyhledal zdravotnickou pomoc až 4 měsíce poté, co se měla trestná činnost odehrát. Intenzita návštěv lékaře přitom byla a je toliko jednou za dva měsíce. Při těžké újmě na zdraví srovnatelné s újmami demonstrativně uvedenými v §122 odst. 2 trestního zákoníku bývá ovšem takto krátce od události, která je příčinou těžké újmy, léčba mnohem intenzivnější, což naznačuje, že následky pro poškozeného nejsou tak závažné. Znalec vycházel v zásadní míře z tvrzení poškozeného, ač k určení existence těžké újmy na zdraví nestačí subjektivní pocity poškozeného, ale musí existovat objektivní skutečnosti, které se projevují tak, že dochází k citelné újmě v obvyklém způsobu života [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 775/2002 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968 (Rt) 7 Tz 64/68]. Pokud posudek zmiňuje, že poškozený změnil po události bydliště a práci, není prokázáno, že by se tak stalo v souvislosti s předmětnou událostí. Skutečnost, že soud druhého stupně k námitce stěžovatele v tomto směru uvedl, že při svých úvahách ke změně zaměstnání ani nijak nepřihlížel, nemění nic na tom, že měl být proveden revizní znalecký posudek, neboť k ní přihlížel znalecký posudek výše zmíněný. Stěžovateli se nejeví, že by zásah do života poškozeného mohl být intenzity analogicky závažné takovým zatížením jako je zohyzdění, zmrzačení, ztráta pracovní schopnosti a obdobné poruchy ve smyslu §122 odst. 2 písm. a) až h) trestního zákoníku. Citelnou změnou nemůže být omezení v jeho koníčcích, když poškozený za ně označil poslouchání hudby a sledování televize (str. 14 znaleckého posudku), čemuž se může věnovat i nyní. I pokud poškozený posttraumatickou stresovou poruchou trpí, neznamená to automaticky, že by šlo o těžkou újmu na zdraví.
7. Pochybnosti lze mít v této souvislosti též o naplnění subjektivní stránky, totiž že stěžovatel měl a mohl vědět, jaké následky svým jednáním způsobí. Stěžovatel je přesvědčen, že těžko může osoba s rozumem průměrného člověka vědět, že pouhá přítomnost při svléknutí osoby do spodního prádla může způsobit těžkou újmu na zdraví.
8. Nebylo též přihlédnuto k některým skutečnostem svědčícím v jeho prospěch. Poškozenému se posléze po činu omluvil a oblečení mu vrátil. Motivem jednání přitom nebyl jeho vlastní prospěch, přičemž většina zúčastněných včetně stěžovatele byla pod vlivem alkoholu. Sám se přihlásil na Policii České republiky a spolupracoval s ní. Též má za to, že mu mělo být přičteno k dobru, že až do nástupu výkonu trestu pracoval jako řidič sanitky, tedy vykonával zaměstnání s určitým společensky prospěšným přesahem. A naopak bylo soudy přihlédnuto k tomu, že se již v minulosti dopustil trestné činnosti, ačkoliv nešlo o majetkovou ani násilnou trestnou činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
10. Co se týče rozsudku městského soudu, ten byl ve vztahu ke stěžovateli, tedy v části, proti které zjevně směřuje stěžovatelova ústavní stížnost, již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
11. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy se stěžovatelem vznášeným otázkám věnovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Zabývaly se hodnocením příslušného znaleckého posudku a navazujícího výslechu znalce, a to právě i z hledisek, na která stěžovatel upozorňuje. Znalec tak například vypověděl, že je zcela obvyklé, že pacienti s posttraumatickou poruchou vyhledávají pomoc až s jistým časovým odstupem. Nevyšly pouze mechanicky z existence nějakých obtíží poškozeného, ale hodnotily jejich závažnost a délku na základě provedených důkazů, včetně, avšak nikoliv pouze, předmětného znaleckého posudku. Vrchní soud mimochodem provedl i vlastní doplňující výslech znalce. O libovůli v rozhodování obecných soudů nesvědčí ani jejich úvaha, že z hlediska subjektivní stránky stěžovatel mohl vědět, že jde o tak frustrující, ponižující a potupné jednání, že může způsobit těžké následky v psychickém rozpoložení. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. To přitom platí i o problematice přitěžujících a polehčujících okolností. Pokud tak soudy dospěly k závěru, že přes určité polehčující okolnosti jako je snaha o omluvu poškozenému a spolupráce s Policií České republiky je přesto na místě uložení trestu dané výše, Ústavní soud porušení jeho ústavně zaručených práv neshledává.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu