ECLI:CZ:US:2019:3.US.1635.19.1
sp. zn. III. ÚS 1635/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Havlíčka, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem, sídlem Nákladní 3002/2, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2019 č. j. 30 Cdo 2489/2018-176 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 55 Co 365/2017-137, spojené s návrhem na zrušení §32 odst. 3 a §35 odst. 1 ve slovech "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 434/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se svou ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení §32 odst. 3 a §35 odst. 1 ve slovech "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 30. 12. 2015 se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 323 616 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedených u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 248/1998 (resp. 12 C 194/2004), 12 C 253/2004 a 29 E 95/2010. Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2017 č. j. 18 C 340/2015-114 žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobou uplatněný nárok je podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. promlčen.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2017 č. j. 55 Co 365/2017-137 rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 2489/2018-176 jako nepřípustné odmítnuto, neboť ve věci jde o otázku, která již byla v judikatuře dovolacího soudu řešena, a postup městského soudu byl s touto judikaturou souladný. Nejvyšší soud zdůraznil, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 téhož zákona po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí lhůty. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se vedlejší účastnice k jeho nároku vyjádří, obzvláště hrozí-li mu promlčení jeho práva, neboť §14 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání jeho stanoviska.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že šestiměsíční promlčecí lhůta, jak je stanovena v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., je nepřiměřeně krátká a ve svém důsledku diskriminační pro osoby, jimž byla nesprávným postupem státních orgánů způsobena nemajetková újma. Dle názoru stěžovatele zde není žádný relevantní důvod, pro který by délka promlčecí lhůty u nároků na náhradu nemajetkové újmy měla být výrazně kratší než v případě nároku na náhradu škody (§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), nebo v případě obecné promlčecí lhůty dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Zatímco přitom překročení šestiměsíční lhůty státem zákon nikterak nepostihuje, poškozenému subjektu hrozí, že bude-li čekat na vydání předběžného stanoviska déle než 6 měsíců, dojde k promlčení jeho nároku. Takovou disproporci na úkor občanů považuje stěžovatel za protiústavní. Stěžovatel se odvolává na závěry nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15, ve kterém se uvádí, že (ne)přiměřenost předmětné promlčecí lhůty se nachází na samé hranici ústavnosti. Ačkoliv v citovaném nálezu Ústavní soud protiústavnost §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nedovodil, navrhuje stěžovatel, aby se touto otázkou Ústavní soud opětovně zabýval i v tomto řízení.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení v jeho případě odporuje dobrým mravům, neboť při uplatňování svého nároku nepostupoval nedbale, naopak u vedlejší účastnice svůj nárok uplatnil po 26 dnech od právní moci posledního rozhodnutí a na soud se obrátil po asi dvou měsících od doručení stanoviska vedlejší účastnice. Výlučným důvodem proč došlo k uplynutí 6 měsíční promlčecí lhůty tak byla skutečnost, že předběžné projednání nároku trvalo vedlejší účastnici téměř 10 měsíců. Za situace, kdy to byly právě průtahy na straně vedlejší účastnice, které vedly k promlčení nároku stěžovatele, považuje stěžovatel jí vznesenou námitku promlčení za nemravnou. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastnici neplyne z právního řádu povinnost vydat stanovisko k uplatněnému nároku v zákonem stanovené lhůtě, a proto nelze včasné nevydání stanoviska zohlednit při posuzování námitky promlčení. Podle §15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Ačkoliv to v citovaném ustanovení není explicitně uvedeno, jeho logickým i jazykovým výkladem je dle názoru stěžovatele nutno dospět k závěru, že příslušný úřad je povinen uplatněný nárok posoudit v šestiměsíční lhůtě. K názoru městského soudu i Nejvyššího soudu, že stěžovateli fakticky nic nebránilo podat žalobu i před doručením stanoviska vedlejší účastnice, stěžovatel uvádí, že je to sice pravda, ovšem stěžovatel byl celý svůj život zvyklý na korespondenci odpovídat, a to samé (dle názoru stěžovatele legitimně) očekává i od státních orgánů. Stěžovatel, který nemá právní vzdělání a při uplatnění svého nároku nebyl právně zastoupen, proto očekával, že když se obrátil se svým nárokem na ministerstvo, toto mu na jeho dopis také odpoví. Podávat žalobu v situaci, kdy mu ještě nebylo známo stanovisko vedlejší účastnice, považoval stěžovatel za předčasné a neslušné. Je-li takové počínání stěžovateli dáváno k tíži, zatímco průtahy vedlejší účastnice při vyřizování žádostí (ať už mají jakékoliv objektivní důvody) jsou aprobovány, považuje stěžovatel takový postup za nespravedlivý a protiústavní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal.
10. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit ústavnost §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jde o otázku, které se již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně věnoval, a ústavnost šestiměsíční lhůty dle citovaného ustanovení aproboval, přičemž konstatoval, že sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Tvrdí-li stěžovatel, že uplatněná námitka promlčení je v jeho věci v hrubém rozporu s dobrými mravy, pak pro toto své tvrzení, vyjma toho, že škoda měla být způsobena právě státním orgánem, žádné další důvody neuvádí a ani Ústavní soud v této věci žádné specifické důvody pro takový závěr nespatřuje. Namítá-li stěžovatel, že vyčkával s podáním žaloby do doby rozhodnutí vedlejší účastnice, nelze než konstatovat, že dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, podmínky vzniku nároku na náhradu škody přitom zakotvuje zákon (viz čl. 36 odst. 4 Listiny), jímž je zákon č. 82/1998 Sb., který v §32 odst. 3 větě prvé stanoví, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.
12. V posuzované věci jde o to, zda soudy podaný výklad a použití zákonných ustanovení upravujících promlčení uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Ve stěžovatelem uváděném nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce, přičemž i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo uplatněno, a s nimi spojené okolnosti, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. V tehdejší věci dospěl Ústavní soud k závěru, že použití korektivu dobrých mravů je v případě stěžovatele (především s ohledem na závažné následky trestního stíhání stěžovatele zasahující do jeho osobních, rodinných i majetkových poměrů) zcela na místě a obecné soudy měly skrze použití §2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, posoudit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou a v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy poskytnout ochranu základním právům stěžovatele, konkrétně jeho právu na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím.
13. Situace obdobného rázu však ve věci stěžovatele nenastala. Jak je patrné z výše uvedeného, obecné soudy se žalobě stěžovatele a následnému odvolání a dovolání řádně věnovaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se dostatečně zabývaly také promlčením nároku stěžovatele i tvrzeným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy. Srozumitelně přitom ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily adekvátní argumentací. Jejich závěr, že chování stěžovatele nemůže požívat právní ochrany v tom smyslu, že by námitka promlčení byla shledána v rozporu s dobrými mravy, neboť to byl sám stěžovatel, který svým jednáním, resp. nekonáním poškodil své vlastní zájmy, nemá Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť je výsledkem ústavně souladného výkladu právních předpisů, jež není ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení napadených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu