ECLI:CZ:US:2019:3.US.165.19.1
sp. zn. III. ÚS 165/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek I. S., B. S. a N. S., všech zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 2421/1, Praha 2 - Nové Město, proti I. a II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 č. j. 30 Cdo 4684/2017-297, I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2017 č. j. 17 Co 249/2016-258 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2016 č. j. 14 C 154/2011-208, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 27. 10. 2011 se právní předchůdce stěžovatelek S. S. jako žalobce (dále jen "žalobce") po vedlejší účastnici jako žalované domáhal zaplacení částky 490 932 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím, jímž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality ze dne 15. 3. 2004 ČTS: OKFK-54/1-2004, přičemž usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2011 č. j. 2 ZT 45/2008-232 bylo zastaveno trestní stíhání s odůvodněním, že posuzované skutky nejsou trestným činem a není důvod k postoupení věci. Městské státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2011 č. j. KZT 433/2011-36 stížnost poškozeného zamítlo jako nedůvodnou. Požadovanou částku žalobce specifikoval jako náhradu nemajetkové újmy v částce 182 500,50 Kč, náklady na obhajobu, včetně daně z přidané hodnoty, v částce 664 182 Kč, ušlý zisk ze závislé činnosti v částce 5 135 758 Kč a ušlý zisk z nevýhodného prodeje akcií v částce 1 297 670 Kč. Po podání žaloby vedlejší účastnice plnila na nemajetkovou újmu částku 55 000 a na náklady obhajoby částku 167 730 Kč a na tuto pohledávku ještě další částku 5 520 Kč během řízení; v rozsahu částky 228 250 Kč vzal proto žalobce žalobu zpět. Nadále tedy žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy v částce 127 500,50 Kč a na nákladech obhajoby částku 490 932 Kč a dále ušlý zisk ze závislé činnosti v částce 5 135 758 Kč a z nevýhodného prodeje akcií v částce 1 297 670 Kč. V průběhu řízení původní žalobce dne 27. 4. 2013 zemřel a obvodní soud usnesením ze dne 30. 7. 2014 č. j. 14 C 154/2011-97 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se stěžovatelkami. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 8. 2014. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2016 č. j. 14 C 154/2011-208 ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 6. 2016 č. j. 14 C 154/2011-243 uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelkám částku ve výši 490 932 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit jim částku ve výši 5 135 758 Kč jako náhradu ušlého zisku ze závislé činnosti (výrok II.) a částku ve výši 1 297 670 Kč jako náhradu ušlého zisku z podhodnoceného prodeje akcií (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu nákladů obhajoby je důvodný. Pokud se týká uplatněného nároku na ušlý zisk ze závislé činnosti, ten soud důvodným neshledal s tím, že usnesení představenstva obchodní společnosti Komerční banka, a. s. (dále jen "banka") ze dne 21. 3. 2000 číslo 612/90, jímž byl původní žalobce odvolán z funkce ředitele s účinky ke dni 22. 3. 2007, v bodě 7, na který žalobce odkazuje, nehovoří o souvislosti s trestním stíháním, ale z tohoto dokumentu vyplývá, že žalobce hrubě porušil vnitřní předpisy banky v souvislosti s obchodním případem B. C. L. Obvodní soud proto uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi odvoláním žalobce z funkce ředitele a jeho trestním stíháním. Pokud jde o ušlý zisk z podhodnoceného prodeje akcií a tvrzení žalobce, že byl nucen je prodat pod cenou, tuto skutečnost nepovažoval obvodní soud za prokázanou. Deklaroval, že bylo na původním žalobci, aby se rozhodl, zdali chce akcie zpeněžit či nikoliv. Kromě toho nešlo o jednání související s trestním stíháním, neboť k postoupení akcií došlo dne 27. 1. 2000, přičemž první trestní stíhání žalobce bylo zahájeno až dne 12. 9. 2001.
3. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelky odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 17 Co 249/2016-258 rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Městský soud dovodil, že námitka stěžovatelek týkající se nesprávného výkladu bodu 7 usnesení představenstva banky ze dne 21. 3. 2000 obvodním soudem, není důvodná, neboť z tohoto usnesení nevyplývá, že by se tak stalo v souvislosti s trestním stíháním žalobce, ale naopak z vyjádření k žádosti žalobce podaného zaměstnanci banky vyplývá, že žalobce byl odvolán jakožto odpovědný za řízení pobočky spojované s obchodním případem B. C. L., v němž podle usnesení došlo u některých zaměstnanců k hrubému porušení vnitřních předpisů banky. Kromě toho původní žalobce byl z funkce ředitele odvolán ke dni 22. 3. 2000, avšak usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno až dne 15. 3. 2004 a žalobce se o něm dozvěděl až dne 29. 3. 2004. Městský soud dovodil, že v březnu 2000 tedy ani původní žalobce, ani vedoucí zaměstnanci banky nemohli tušit, že o čtyři roky později bude zahájeno trestní stíhání žalobce související s bankou. Stejnou argumentaci vztáhl městský soud i k prodeji akcií, k němuž došlo dne 18. 1. 2000. Nejen tedy, že bylo na rozhodnutí původního žalobce, jak správně deklaroval obvodní soud, jak se svými akciemi naloží, ale rovněž se k uvedenému vztahuje táž argumentace týkající se času. V lednu 2000 žalobce nemohl tušit, že proti němu bude dne 15. 3. 2004 zahájeno trestní stíhání, což je nezákonné rozhodnutí, za které žalobce požaduje náhradu škody, když za původní trestní stíhání zahájené v roce 2001, jak žalobkyně (jako právní nástupkyně původního žalobce) samy v odvolacím řízení uvedly, byl již zcela odškodněn. Rovněž tento nárok tedy obvodní soud správně zamítl. Co se týká nároku na náhradu nákladů obhajoby v částce 490 932 Kč, dospěl městský soud k závěru, že nemá dostatek podkladů pro to, aby bylo možné tento nárok přezkoumat.
4. Stěžovatelky podaly proti I. výroku rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 4684/2017-297 dovolání podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelek
5. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nevyřešily ústavně konformně podmínku vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to v příčinné souvislosti mezi trestním stíháním, resp. zahájením trestního procesu a tvrzenou škodou. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je nedostatečné, soudy se řádně nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi. Nedostatečné odůvodnění stěžovatelky spatřují zejména v části rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu, která obsahují nesprávné právní a skutkové posouzení věci, když městský soud téměř rezignoval na odůvodnění svých závěrů týkajících se údajné nemožnosti vzniku škody v podobě ušlého zisku ze závislé činnosti. Obecné soudy nečinily v odůvodnění svých rozhodnutí rozdíl mezi nároky stěžovatelek na náhradu ušlého zisku ze závislé činnosti ve výši 5 135 758 Kč, který byl uplatněn pouze v souvislosti s úsekem trestního řízení, trestním stíháním, které probíhalo od 15. 3. 2004 a z podhodnoceného prodeje akcií dne 27. 1. 2000 ve výši 1 297 670 Kč. Městský soud pak nahlížel na délku a okolnosti trestního řízení formalisticky a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Městský soud dále před vydáním potvrzujícího rozsudku neseznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem od právního názoru obvodního soudu, a tudíž jim neumožnil, aby se k němu vyjádřili, čímž zasáhl do práva stěžovatelek na soudní ochranu a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí.
6. Stěžovatelky upozorňují na zcela rozdílné závěry městského soudu ve skutkově i právně obdobném případu poškozeného spoluobviněného Ing. Reného Kazdy.
7. Stěžovatelky poukazují na to, že navrhovaly důkaz "spisem CTS: OKFK-85/TČ-2008", konkrétně v něm založeným šetřením o majetkových poměrech rodiny S. Obvodní soud neprovedl stěžovatelkami navrhovaný důkaz, provedl pouze důkazy částmi trestního spisu a novinovými články, které předložily stěžovatelky, ale v rozhodnutí se s těmito důkazy nevypořádal. Z protokolu o jednání před městským soudem ze dne 16. 2. 2017 vyplývá, že městský soud zopakoval důkaz usnesením představenstva banky č. 612/90 ze dne 21. 3. 2000, odvoláním proti rozhodnutí představenstva ze dne 31. 3. 2000 a vyjádřením zaměstnanců k žádosti žalobce ze dne 10. 4. 2000, důkaz novinovými články však nezopakoval, trestní spis si nevyžádal a rozhodnutí obvodního soudu zrušil z důvodu neprovedení důkazu trestním spisem toliko v části, která se týkala nároku na náhradu škody představované náklady žalobce, které vynaložil na svou obhajobu.
8. Stěžovatelky dále namítají, že Nejvyšší soud a městský soud se řádně nevypořádaly s jimi vznesenou námitkou, že obvodní soud neprovedl všechny stěžovatelkami navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zejména neprovedl důkaz "příslušným trestním spisem PČR ÚOKFK SKPV sp. zn. OKFK-86-TC-2008", ale i ve vztahu k ušlému zisku z vynuceného a podhodnoceného prodeje akcií v soudním spise založenými důkazy výňatky z výročních zpráv banky za období let 1998 až 2002, výňatky z prezentací hospodářských výsledků banky za období let 2000 až 2002 a přehledem kurzu akcií banky za období od 27. 1. 2000 do 26. 10. 2011.
9. Městský soud pak, aniž by dokazování provedené obvodním soudem dle návrhu stěžovatelek doplnil, rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť jeho skutkové i právní závěry považoval za správné, přestože nemají podle stěžovatelek oporu v již provedeném dokazování (zejména v novinových článcích, sdělení k pracovnímu pohovoru od banky ze dne 10. 5. 2000, prohlášení obchodní společnosti J&T Banka, a. s. ze dne 3. 7. 2008 a svědecké výpovědi JUDr. Spišiaka a účastnickém výslechu první stěžovatelky). Stěžovatelky poukazují na to, že právu účastníka navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy nebo přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. V nyní posuzované věci městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že původní žalobce byl odvolán jako osoba pověřená řízením pobočky z funkce ředitele ke dni 22. 3. 2000, avšak usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 15. 3. 2004 a žalobce se o něm dozvěděl až dne 29. 3. 2004. Z odvolacího dekretu navíc vyplývá, že žalobce hrubě porušil vnitřní předpisy banky v souvislosti s obchodním případem B. C. L. S ohledem na uvedená zjištění je nutno přisvědčit závěru obecných soudů, že zde není dána příčinná souvislost mezi odvoláním žalobce z funkce ředitele a jeho trestním stíháním. Pokud jde o ušlý zisk z podhodnoceného prodeje akcií, obecné soudy shodně dovodily, že bylo na rozhodnutí původního žalobce, jak se svými akciemi naloží, když navíc k postoupení akcií došlo dne 27. 1. 2000, přičemž trestní stíhání žalobce bylo zahájeno až dne 12. 9. 2001, resp. 15. 3. 2004, tedy ani zde není dána příčinná souvislost mezi prodejem akcií a trestním stíháním. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
15. Vzhledem k výše uvedeným závěrům obecných soudů o absenci příčinné souvislosti jako předpokladu vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu je zjevné, že provedení stěžovatelkami navržených důkazů by bylo nadbytečné, avšak soudům je třeba vytknout, že neprovedení stěžovatelkami navržených důkazů blíže ve svých rozhodnutích neodůvodnily a na jejich námitky v tomto směru nereagovaly. Tento nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí však nemá s ohledem na soudy zjištěný skutkový stav věci za následek porušení ústavnosti.
16. Pokud napadeným I. výrokem městský soud potvrdil II. a III. výrok rozsudku obvodního soudu, neboť se se závěry obvodního soudu ztotožnil, nelze se stěžovatelkami souhlasit, že došlo k porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí tím, že by městský soud před vydáním potvrzujícího rozsudku neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru obvodního soudu, a neumožnil jim tak, aby se k němu vyjádřily. Městský soud v posuzované věci odlišný právní názor nezaujal.
17. V ústavní stížnosti stěžovatelky brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto, a namítají, že Nejvyšší soud nevyřešil ústavně konformně podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to v příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a tvrzenou škodou. Ústavní soud z přiloženého dovolání zjistil, že stěžovatelky v něm namítaly, že městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Stěžovatelky jako dovolací důvody uvedly chybné posouzení otázky vzniku škody a příčinné souvislosti, nesprávné právní posouzení fází a kontinuity trestního řízení jako celku, porušení práva na spravedlivé řízení a zásady legitimního očekávání, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí městského soudu, opomenuté důkazy a absenci důvodů neprovedení důkazů. Po přezkoumání obsahu dovolání stěžovatelek Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení posoudil přípustnost jejich dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání v předmětné věci není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
18. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci soudů, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek.
19. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu