ECLI:CZ:US:2019:3.US.1729.19.1
sp. zn. III. ÚS 1729/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Svatopluka Poláška, zastoupeného Mgr. Erikem Juristou, advokátem, sídlem Hořejší nábřeží 786/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2019 č. j. 12 Co 384/2018-1126, a o s ní spojeném návrhu na zrušení čl. V bodu 6. a bodu 13. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, 2) České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, a 3) České republiky - Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip zákonnosti výkonu státní moci zaručený v čl. 2 odst. 2 Listiny a princip ukládaní daní a poplatků jen na základě zákona zaručený v čl. 11 odst. 5 Listiny. Stěžovatel dále navrhl zrušení čl. V bodu 6. a bodu 13. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel včasným odvoláním napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 10. 2017 č. j. 22 C 211/2011-945, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejším účastníkům na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Následně byl usnesením obvodního soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 22 C 211/2011-1012 vyzván k zaplacení poplatku za odvolání ve výši 953 840 Kč. Stěžovatel podáním ze dne 27. 3. 2018 požádal o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je v důchodu a má v péči dva vnuky. K samotnému vyměření soudního poplatku doplnil, že jeho výše je nezákonná, resp. odporující dobrým mravům, a spory o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci nepodléhají poplatkové povinnosti. Usnesením obvodního soudu ze dne 10. 9. 2018 č. j. 22 C 211/2011-1087 nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud v odůvodnění zejména uvedl, že má pochybnosti o úplném doložení majetkové a finanční situace stěžovatele. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž především zdůraznil, že řízení v uvedených věcech jsou od soudních poplatků osvobozena a vyměření v nyní posuzované věci je nezákonné a nemravné.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 1. 2019 č. j. 12 Co 384/2018-1126 bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud v odůvodnění zdůraznil, že v žádosti o osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je žadatel povinen věrohodným způsobem prokázat své poměry, přičemž není povinností soudu bez návrhu zjišťovat naplnění předpokladů osvobození. Základní podmínkou je úplné a pravdivé vylíčení majetkových poměrů. Městský soud tento svůj závěr opřel i o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V nyní posuzované věci stejně jako obvodní soud vyslovil, že stěžovatel nedoložil existenci výjimečných okolností, pro které by bylo možné jeho žádosti vyhovět. Za této situace nelze přenášet poplatkové břemeno na stát.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že žádost o osvobození od soudních poplatků podal v době, kdy ještě nebyl znám přístup Ústavního soudu k vyměřování soudního poplatku za odvolání ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Závěry Ústavního soudu, že přijetí novely zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), provedené zákonem č. 296/2017 Sb. nebylo vedeno zjevným úmyslem zákonodárce zpoplatnit odvolání v uvedených věcech, byly prezentovány až v nálezech ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. US 3283/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel v nyní posuzované věci na argumentaci Ústavního soudu odkazuje a vyjadřuje přesvědčení, že mu soudní poplatek za odvolání vůbec neměl být vyměřen. Nad rámec uvedeného stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry městského soudu o nenaplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků. Vytýká mu zejména nepřezkoumání otázky, zda by v nyní posuzované věci nebylo možné aspoň částečné osvobození od soudních poplatků, resp. absenci výzvy k odstranění vad návrhu na osvobození od soudních poplatků, jestliže dospěl k pochybnostem o správnosti údajů o majetkových a finančních poměrech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k napadení rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu.
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Předmětem ústavní stížnosti, ač je "formálně" zaměřena na usnesení městského soudu potvrzující nepřiznání osvobození od soudních poplatků obvodním soudem, je nesouhlas stěžovatele s vyměřením soudního poplatku za odvolání ve smyslu současné rozhodovací praxe Ústavního soudu. Samotnému nepřiznání osvobození od soudních poplatků jsou věnovány pouze dva body argumentace stěžovatele, a to absence posouzení případného částečného osvobození od soudních poplatků a absence výzvy k odstranění vad návrhu. Z §138 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a to pouze tehdy, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. V nyní posuzované věci se zabýval pouze ústavností postupu a rozhodování o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud i městský soud svá rozhodnutí o nevyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků založily na neúplnosti, resp. nepřesvědčivosti stěžovatelova tvrzení o neschopnosti splnit poplatkovou povinnost. Tento postup je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, kdy zejména Nejvyšší soud dlouhodobě prezentuje závěr, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení toho, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Nejvyšší soud rovněž trvá na povinnosti žadatele prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
9. Argumentací vztahující se k samotnému vyměření soudního poplatku za odvolání se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť dosud nedošlo k tvrzenému porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Důsledkem nezaplacení soudního poplatku v nyní posuzované věci by podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bylo zastavení odvolacího řízení. Jak z ústavní stížnosti, tak ani z informací z aplikace infoSoud nevyplývá, že by řízení o odvolání stěžovatele již bylo zastaveno. Je proto zřejmé, že stěžovatel je dosud oprávněn v probíhajícím řízení před obecnými soudy odkázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu a zamezit porušení práva na soudní ochranu.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení čl. V bodu 6. a bodu 13. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pak podstatnou především okolnost, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již podle své ustálené judikatury zabývat tímto návrhem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu jde totiž o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu