ECLI:CZ:US:2019:3.US.1749.18.1
sp. zn. III. ÚS 1749/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Růženy Paloučkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2018 č. j. 68 Co 34/2018-101, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a družstva Půdní byty Smíchov, družstvo, sídlem Janáčkovo nábřeží 1072/29, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka jako výlučná vlastnice budovy č. p. X1 v katastrálním území Smíchov, obec P., (dále jen "budova") situované na pozemku parc. č. X2 (dále jen "pozemek") domáhala zaplacení uvedené částky s tím, že budova stojí na pozemku, který je od 16. 12. 2013 ve výlučném vlastnictví Radany Paloučkové. V budově jsou umístěny dva byty o souhrnné podlahové ploše 160,6 m2, přičemž celková plocha všech pronajímatelných ploch v budově činí 809,72 m2 a tedy poměr zmíněných dvou bytů k celkové ploše činí 19,83 %. K bytům bylo zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 42/1992 Sb."), zřízeno věcné břemeno podle §151n zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Vlastnice pozemku fakturovala stěžovatelce nájem za užívání pozemku pod budovou za období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2016 ve výši 269 098,44 Kč, kterou stěžovatelka uhradila a poměrnou část odpovídající 20 % přefakturovala vedlejšímu účastníkovi, jenž jako oprávněný z věcného břemene má nést poměrně náklady na zachování a opravy budovy a vyzvala ho k úhradě částky 53 819,62 Kč, ten ji však uhradit odmítl. Při zohlednění přesného poměru podlahových ploch a míry kapitalizace 4,5 % ročně stěžovatelka ponížila částku, kterou po vedlejším účastníkovi požaduje, a to na 48 026 Kč.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 11 C 1/2017-73, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 1. 2018 č. j. 11 C 1/2017-89 uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 48 026 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Podle obvodního soudu je vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovatelce požadovanou částku jako bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající poměru ploch užívaných na základě věcného břemene a všech ploch v budově.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 2. 2018 č. j. 68 Co 34/2018-101 byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba s žádostí o zaplacení 48 026 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.).
5. Městský soud ve shodě s obvodním soudem nebyl toho názoru, že by stěžovatelkou požadovaná částka odpovídající poměrné části nájemného za pozemek, resp. jeho část, která je zastavěná domem, byla podřaditelná pod náklady na zachování a opravu věci, resp. domu. Městský soud poukázal na to, že obvodní soud správně vysvětlil, že věcné břemeno bylo zřízeno pouze k budově, a nikoli k pozemku, přičemž podle §151n odst. 3 občanského zákoníku má vedlejší účastník jako oprávněný z věcného břemene omezujícího stěžovatelku jako vlastníka domu pouze povinnost nést přiměřeně náklady na zachování a opravy budovy, a nikoliv pozemku jako samostatné od budovy odlišné nemovité věci (§3055 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), a to podle míry spoluužívání. Obvodní soud správně použil zákon č. 40/1964 Sb. vzhledem k datu vzniku věcného břemene a z něj plynoucích práv a povinností podle §3028 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého vznik právních poměrů týkajících se věcných práv, jakož práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu však nedospěl k závěru, že by bylo možno na tvrzený nárok stěžovatelky nahlížet jako na nárok z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka podle §2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť vedlejší účastník se na úkor stěžovatelky nijak neobohatil, resp. stěžovatelka neplnila za vedlejšího účastníka nic, co měl vedlejší účastník plnit sám (vlastníkovi pozemku). Stěžovatelka plnila vlastníkovi pozemku z titulu nájemného, když část pozemku je zastavěna domem vlastněným stěžovatelkou bez ohledu na to, zda dům tíží věcné břemeno či nikoliv. Nájemné by stěžovatelka musela vynaložit i v případě, kdyby na domě žádné věcné břemeno vedlejšího účastníka nevázlo, neboť nájemné odpovídá jen tomu, že část pozemku je zastavěna domem ve vlastnictví stěžovatelky. Jelikož vyhovění nároku stěžovatelky chybí jakýkoliv hmotněprávní podklad, městský soud rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že jí nesvědčí nárok podle §1263 občanského zákoníku (dříve podle §151n zákona č. 40/1964 Sb.), neboť věcné břemeno podle §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. bylo zřízeno zákonem pouze k budově, a nikoli též k pozemku. Stěžovatelka poukazuje na to, že z posudku Ing. Ladislava Kubíka č. 4307-47/2017, se podává, že z ekonomického pohledu je náklad na nájemné za pozemek nákladem na zachování budovy. Městský soud se však s uvedeným závěrem neztotožnil. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že důvodnost nákladů na zachování budovy se vztahuje jen na náklad učiněný pouze "do této budovy". Podle stěžovatelky je nerozhodné, zda tento náklad je učiněn "přímo do budovy", relevantní naopak je, že je učiněn v souvislosti se zachováním věci - budovy. Tímto formalistickým přístupem městský soud zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
7. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud v rozporu se závěry obvodního soudu dospěl k závěru, že stěžovatelce nesvědčí ani nárok podle §2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť část pozemku je zastavěna budovou bez ohledu na existenci věcného břemene, a tedy stěžovatelka za vedlejšího účastníka neplnila, co by jinak měl plnit sám. Stěžovatelka je toho názoru, že touto úvahou se městský soud dopustil přepjatého formalismu a zasáhl jejího vlastnického práva.
8. Podle stěžovatelky městský soud zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a do vlastnického práva i tím, že pominul, že stěžovatelce neplyne žádný užitek podle §1284 občanského zákoníku z části budovy postižené věcným břemenem zřízeného zákonem ve prospěch vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník poskytuje pouze platby na zachování věci, které se nedají pod pojem "užitek" řadit. V takovém případě je však vedlejší účastník povinen nést nejen náklady na zachování a opravy budovy podle §1263 občanského zákoníku, ale i náklady jiného druhu spadající pod §1284 občanského zákoníku, které převyšují užitek stěžovatelky. Žádný užitek z této části budovy stěžovatelka nemá, a proto i z tohoto důvodu bylo na místě, aby byl nárok stěžovatelky uspokojen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. V dané věci městský soud posoudil nárok stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Závěr městského soudu, že věcné břemeno bylo zřízeno pouze k budově a nikoli k pozemku, přičemž podle §151n odst. 3 občanského zákoníku má vedlejší účastník jako oprávněný z věcného břemene omezujícího stěžovatelku jako vlastníka domu pouze povinnost nést přiměřeně náklady na zachování a opravy budovy, a nikoliv pozemku jako samostatné od budovy odlišné nemovité věci (§3055 odst. 1 věta první občanského zákoníku) podle míry spoluužívání, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Vedlejšímu účastníkovi žádná hmotněprávní povinnost odpovídající tvrzenému hmotněprávnímu oprávnění stěžovatelky nesvědčí. Závěrům městského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Městský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu