ECLI:CZ:US:2019:3.US.1810.19.1
sp. zn. III. ÚS 1810/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti MOROUDON INVESTMENTS LIMITED, se sídlem 3rd floor, Office 301, 59-61, Akropolis, 2012, Strovolos Nicosia, Kyperská republika, právně zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, a usnesení vyhlášeném pod bodem 3. (volba věřitelského orgánu) na schůzi věřitelů konané dne 3. 4. 2019 ve věci sp. zn. KSPH 62 INS 18526/2018, a o návrhu na odložení vykonatelnosti výroků I., III., VI. a VII. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 3. 6. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS 18526/2018, který je veřejně dostupný na http://isir.justice.cz, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2019, č. j. KSPH 62 INS 18526/2019-A-18, rozhodl mj. o úpadku společnosti ČKD Kutná Hora, a. s. (dále jen "dlužník"). Stěžovatelka jako věřitelka dlužníka následně v předmětném insolvenčním řízení uplatnila přihláškou své pohledávky za dlužníkem v celkové výši 88 758 712,29 Kč.
4. Dne 3. 4. 2019 se konalo přezkumné jednání, na němž insolvenční správkyně a dlužník popřeli pohledávku stěžovatelky (pohledávka P13) za dlužníkem z důvodu její pravosti a pořadí. Tentýž den, ihned po skončení přezkumného jednání, se konala první schůze věřitelů, na níž se mj. rozhodovalo o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla na přezkumném jednání popřena nebo nebyla jinak zjištěna (bod 2), proběhla volba věřitelského orgánu (bod 3), hlasovalo se o způsobu řešení dlužníkova úpadku, příp. o osobě znalce, bude-li způsobem řešení úpadku dlužníka reorganizace (bod 4). Schůze věřitelů hlasovala přítomnými věřiteli o hlasovacím právu mj. stěžovatelky tak, že jí toto právo nepřiznala (90 % přítomných věřitelů hlasovalo proti přiznání hlasovacích práv, 5,59 % věřitelů se zdrželo). Následně Krajský soud v Praze vyhlásil usnesení, kterým věřiteli č. 13 (stěžovatelka) nepřiznal hlasovací právo pro tuto schůzi věřitelů. Z protokolu o jednání schůze věřitelů sp. zn. KSPH 62 INS 18526/2018 je zřejmé, že vyhlášené usnesení obsahuje odůvodnění, jakož i poučení o odvolání, které není přípustné. Schůze věřitelů následně zvolila věřitelský výbor, jehož volbu krajský soud potvrdil. Poté bylo schůzí věřitelů hlasováno o formě řešení úpadku dlužníka, přičemž byla jako způsob řešení úpadku dlužníka přijata reorganizace, což následně usnesením potvrdil krajský soud. Dne 12. 4. 2019 Krajský soud v Praze přijal usnesení č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, kterým mj. povolil reorganizaci dlužníka (I.).
5. Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
6. Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, a usnesení téhož soudu přijatým na schůzi věřitelů konané dne 3. 4. 2019 pod bodem 3, kterým bylo rozhodnuto ve věci volby věřitelského orgánu.
7. Po obsáhlém popisu skutkových okolností projednávaného případu stěžovatelka vymezuje skutečnosti, kterými bylo zasaženo do jejích základních práv. Tento zásah spočíval v neoprávněném odepření hlasovacích práv k pohledávce i přesto, že pohledávka vůči dlužníkovi existuje, a následně pak vyloučení stěžovatelky z účasti na hlasování o zásadních rozhodnutích v insolvenčním řízení.
8. K porušení pravidla na rovné postavení účastníků řízení a rovnosti jejich zbraní došlo rozdílným přístupem Krajského soudu v Praze ke stěžovateli a dlužníkovi, resp. ke stěžovateli a ostatním věřitelům s popřenými pohledávkami. Krajskému soudu rovněž vytýká, že při rozhodování o hlasovacích právech postupoval vůči ní diskriminačně, svévolně a v rozporu s §5 insolvenčního zákona, když uplatnil vůči ní v rámci skupiny popřených věřitelů selektivní výkon práva, neboť u ostatních popřených věřitelů insolvenční soud přihlédl k tomu, zda dlužník nebo insolvenční správce rozporují faktické poskytnutí plnění či nikoliv, a přiznal jim tak hlasovací práva s odkazem na to, že není rozhodná právní kvalifikace jejich pohledávek, ale právě faktické poskytnutí plnění. V případě stěžovatelky tento postup neaplikoval. Insolvenčnímu soudu dále vytýká, že napadená rozhodnutí řádně nezdůvodnil. Porušen měl být i princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení cituje nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2610/2011, nálezy sp. zn. II. ÚS 1667/12, II. ÚS 387/18, III. ÚS 1162/17, II. ÚS 529/13, II. ÚS 387/18. Stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti výroků I., III., VI. a VIII. napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, a rovněž o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
III.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §30 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu tento rovněž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015).
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
12. V posuzované věci Ústavní soud, po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
13. Nejprve je třeba uvést, že Ústavní soud se pod sp. zn. II. ÚS 1511/19 zabýval ústavní stížností společnosti, která je rovněž věřitelem dlužníka ČKD Kutná Hora, a. s., a které rovněž ze stejných důvodů nebyla přiznána schůzí věřitelů hlasovací práva, což bylo následně potvrzeno i usnesením Krajského soudu v Praze. Ústavní stížnost tohoto věřitele směřovala proti totožným rozhodnutím Krajského soudu v Praze, jako v nyní projednávané věci. Ústavní soud v uvedené věci rozhodl usnesením ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1511/19, kterým ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Závěry Ústavního soudu obsažené v tomto usnesení lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
14. Ústavní soud přezkoumal postup insolvenčního soudu ve věci nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelky, vedoucí k přijetí usnesení o potvrzení volby členů a náhradníků věřitelského výboru, které by mohlo mít za následek porušení základního práva věřitele, a neshledal v postupu insolvenčního soudu žádné pochybení. Krajský soud postupoval v souladu s právními předpisy, usnesení, kterým nepřiznává stěžovatelce hlasovací právo pro konkrétní schůzi věřitelů, je odůvodněno dostačujícím způsobem, zejména odkazem na propojení bývalého předsedy představenstva dlužníka se stěžovatelkou. Nesouhlas stěžovatelky představuje pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, nedosahujícím ústavněprávní roviny. Je vhodné též podotknout, že rozhodnutí krajského soudu nepředstavuje ojedinělý, samostatně stojící odlišný právní závěr, nýbrž navazuje na předchozí konání schůze věřitelů, na níž tato nepřiznala popřeným věřitelům (tedy i stěžovatelce) hlasovací právo. To se ostatně týká i samotného rozhodnutí o druhu řešení úpadku dlužníka, o němž bylo hlasováno věřiteli na schůzi věřitelů konané dne 3. 4. 2019, když pro řešení úpadku reorganizací hlasovalo 100 % zajištěných věřitelů a 85,50 % nezajištěných věřitelů. Stěžovatelkou napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019, č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, které povolilo reorganizaci dlužníka (výrok I.), navazuje na vůli věřitelů vyjádřenou hlasováním na schůzi věřitelů, kde rovněž byla projednávána vhodnost navrženého způsobu řešení úpadku reorganizací a kde byla ze strany insolvenční správkyně podána zpráva ohledně vhodnosti navrženého způsobu řešení úpadku, tedy o vhodnosti reorganizace. Námitkám stěžovatelky, týkajícím se absence odůvodnění napadených rozhodnutí, tak Ústavní soud nemohl přisvědčit.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že i ve stadiu řízení od povolení reorganizace (§328 insolvenčního zákona) do schválení reorganizačního plánu (§348 insolvenčního zákona) je insolvenční soud oprávněn i bez návrhu rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs podle §363 insolvenčního zákona, vyjde-li v něm najevo dlužníkův nepoctivý záměr ve smyslu §326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Ze stejných důvodů nevyhověl ani návrhu na odklad vykonatelnosti, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu