ECLI:CZ:US:2019:3.US.202.19.1
sp. zn. III. ÚS 202/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 4 Tdo 1229/2018-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2018 sp. zn. 6 To 89/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. ledna 2018 sp. zn. 3 T 81/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a obchodní společnosti Zentiva, k. s., sídlem U Kabelovny 130, Praha 10 - Dolní Měcholupy, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem, sídlem Vodičkova 793/33, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovateli byl tímto rozsudkem uložen trest v délce dvanácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na dobu čtyř let. Stěžovateli bylo zároveň uloženo, aby poškozené vedlejší účastnici na náhradě škody uhradil částku 7 558 228 Kč.
3. Stěžovatel rozsudek obvodního soudu napadl odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že rozsudek obvodního soudu ve veřejném zasedání podle §258 odst. 1 písm. b) a f) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kterého se stěžovatel dopustil tak, že u výrobní linky výrobního závodu vedlejší účastnice jako operátor pevných lékových forem při plnění léčiv Neurol 0,25 mg a Atram 12,5 mg v úmyslu vážně poškodit vedlejší účastnici zaměnil tyto dva po sobě kompletované léčivé přípravky určené pro polský trh. Tato záměna byla polskými distribučními partnery odhalena, což si vyžádalo znehodnocení a stažení dotčené šarže přípravku Neurol a dalších 58 potenciálně dotčených šarží z trhu, čímž vedlejší účastnici vznikla škoda ve výši 7 558 228 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest ve výši dvou let, jehož výkon byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Stěžovateli bylo rozsudkem městského soudu taktéž uloženo, aby vedlejší účastnici nahradil škodu ve výši 7 558 228 Kč.
4. Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který o něm rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině, k němuž obecné soudy dospěly, je nesprávný, jelikož je založen na nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen, že v trestním řízení před obecnými soudy byly proti němu použity toliko nepřímé důkazy, které však neutvořily souvislý řetězec, na základě něhož by bylo možno stěžovatele odsoudit. Za této situace bylo povinností soudu uplatnit zásadu in dubio pro reo a stěžovatele zprostit obžaloby. Stěžovatel taktéž namítá, že výše uvedeným postupem obecných soudů došlo k porušení principu presumpce neviny.
6. V doplňku k ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že u vedlejší účastnice došlo k záměně léčivých přípravků Citalec 20 mg a Zirid 50 mg, přičemž tato záměna je odůvodňována de facto technickou závadou, resp. závadou v nastaveném postupu balení léčiv. Stěžovatel se domnívá, že tato skutečnost má zásadní vliv na jeho trestní věc, neboť v jeho případě obecné soudy konstatovaly, že technická, resp. na vůli stěžovatele nezávislá závada nemohla způsobit záměnu léčiv tak, jak uváděl ve své obhajobě stěžovatel. Na případu zaměněných přípravků Citalec 20 mg a Zirid 50 mg však lze demonstrovat, že opak je pravdou. Stěžovatel své tvrzení dokládá zprávou společnosti Zentiva, která je datována ke dni 12. 4. 2019, pod názvem Společnost Zentiva stahuje jednu šarži přípravku Citalec 20 mg z českého trhu. V této zprávě je popsána záměna dvou zmiňovaných léčivých přípravků.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice
7. Vedlejší účastnice v posuzované věci svými přípisy ze dne 7. 2. 2019 a ze dne 5. 4. 2019 požádala Ústavní soud o zaslání ústavní stížnosti k vyjádření. Ve svém vyjádření pak vedlejší účastnice, prostřednictvím svého právního zástupce, uvedla, že navrhuje, aby byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta. Vedlejší účastnice odmítá tvrzení stěžovatele, že k záměně léků Neurol a Atram mohlo dojít na základě technické či organizační příčiny ve výrobě, nikoliv tedy zaviněním jednotlivce, zde stěžovatele. Vedlejší účastnice na podporu svých závěrů, které odpovídají skutkovým zjištěním obecných soudů, rekapituluje důkazy provedené soudy.
8. Jelikož vyjádření vedlejší účastnice neobsahuje žádné nové skutečnosti, nepovažoval Ústavní soud za nutné je zasílat stěžovateli na vědomí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek obvodního soudu, který zrušil městský soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán eventuálně tento rozsudek obvodního soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ve své první námitce stěžovatel dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Ústavní soud však této námitce nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy postupovaly velmi pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nelze dovodit. Z provedeného dokazování před obvodním soudem a před městským soudem, zejména pak ze svědeckých výpovědí zaměstnanců vedlejší účastnice, ze šetření vedlejší účastnice, jakož i ze závěrů kontroly Státního ústavu pro kontrolu léčiv, vyplývá, že záměny léčivých přípravků Atram a Neurol se mohl dopustit toliko stěžovatel a že stěžovatelem namítaná technická závada, resp. zavinění jiné osoby než stěžovatele, byly, jako možné příčiny uvedené záměny, vyloučeny. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá především toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
14. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil Ústavnímu soudu nový důkaz, který dle závěrů stěžovatele odůvodňuje jiné rozhodnutí o jeho vině. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Již z tohoto stručného shrnutí podstaty řízení před Ústavním soudem lze dovodit, že provádění důkazů, jež má za cíl dále objasnit skutkový stav, který však byl již dostatečně objasněn v řízení před obecnými soudy, se nelze před Ústavním soudem domáhat. Domnívá-li se stěžovatel, že jde o důkaz nový, obecnému soudu dříve neznámý, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, resp. o trestu stěžovateli uloženému, má stěžovatel možnost podat návrh na povolení obnovy řízení podle §277 a násl. trestního řádu.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu