ECLI:CZ:US:2019:3.US.2061.19.1
sp. zn. III. ÚS 2061/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Denisy Ok Kubíčkové, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019 č. j. 21 Cdo 4345/2018-89, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Dufry CE, s. r. o., sídlem Veleslavínská 150/44, Praha 6 - Veleslavín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. 21 Cdo 4345/2018-89 odmítl dovolání stěžovatelky (žalobkyně) proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 5. 2018 č. j. 30 Co 107/2018-70, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 12. 2017 č. j. 14 C 133/2017-30, kterým byla žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vedlejší účastnice řízení (žalované) zamítnuta. Nejvyšší soud konstatoval, že v otázce určitosti výpovědi z pracovního poměru bylo rozhodnutí městského soudu v souladu s jeho ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3316/2014), když závěr městského soudu, že vedlejší účastnice řízení ve výpovědi jednoznačně uvedla, že rozhodla o skončení veškerých svých aktivit a že právě toto je důvodem výpovědi dané stěžovatelce, čímž byl naplněn výpovědní důvod podle §52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá úmyslu (skutečné vůli) vedlejší účastnice řízení, který byl stěžovatelce jako adresátce projevu vůle znám. Stěžovatelka o něm musela vědět, neboť text výpovědi nenechává žádnou pochybnost o tom, že jde o změny spočívající právě v tom, že bude skončena veškerá aktivita vedlejší účastnice řízení v České republice. V otázce odlišení výpovědních důvodů uvedených v §52 písm. a) až c) zákoníku práce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3133/2005. Zpochybňovala-li stěžovatelka skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu, když nesouhlasila s tím, že organizační změny u vedlejší účastnice řízení měly spočívat v ukončení jejích veškerých aktivit v České republice, a namítala-li, že nebyla řádně tvrzena a prokázána existence jakéhokoliv konkrétního rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách, že existují dokonce dvě rozhodnutí vedlejší účastnice řízení o organizačních změnách s rozdílným obsahem, která byla učiněna v rozdílné dny, avšak městský soud dospěl k závěru, že mělo jít toliko o jediné rozhodnutí, uplatnila tím jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stejně jako v průběhu celého řízení nesouhlasí se závěrem o tom, že byla vedlejší účastnicí řízení podána výpověď podle §52 písm. a) zákoníku práce. S poukazem na znění výpovědi dovozuje, že nemohlo jít o výpověď podle §52 písm. a) zákoníku práce, nýbrž o výpověď podle §52 písm. c) zákoníku práce (pro nadbytečnost), popř. dokonce o neplatnou výpověď z důvodu její neurčitosti (§50 odst. 4 zákoníku práce). Sporný je podle stěžovatelky výklad projevu vůle vedlejší účastnice řízení, který i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu nelze vykládat způsobem, jakým tak učinily obecné soudy. Při výkladu projevu vůle (§240 odst. 3 zákoníku práce) nelze vycházet z doslovného významu použitých výrazů, nýbrž je třeba přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn. Má se přitom použít takový výklad, který je pro zaměstnance nejpříznivější (§18 zákoníku práce). Z pohledu stěžovatelky tak šlo o výpověď podle §52 písm. c) zákoníku práce z důvodu nadbytečnosti. Soudy však přiznaly vyšší relevanci skutkovému vylíčení vedlejší účastnice řízení ohledně ukončení její činnosti v České republice. Konečně nesouhlasí s tím, že by v dovolání zpochybňovala skutková zjištění soudů, když naopak napadala provádění a hodnocení dokazování, což jsou námitky právní, procesního charakteru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelka sice stížnostním petitem brojí pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, avšak svojí argumentací míří z podstatné části proti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, když polemizuje s výkladem a hodnocením projevu vůle vedlejší účastnice řízení vyjádřeného ve výpovědi z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka učinila předmětem ústavněprávního přezkumu toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl se však Ústavní soud zabývat pouze tímto rozhodnutím.
7. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [v právním závěru, že podle skutkového vymezení byla stěžovatelce dána výpověď podle §52 písm. a) zákoníku práce] a ve zbytku se její dovolací námitky míjely se způsobilým dovolacím důvodem. Namítá-li stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti vycházejíc z textu výpovědi, že šlo o výpověď podle §52 písm. c) zákoníku práce, popř. o zcela neplatnou výpověď z důvodu její neurčitosti (§50 odst. 4 zákoníku práce), jde z její strany opět o polemiku se skutkovými zjištěními. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladů projevu vůle, jde opravdu o skutkové zjištění, a nikoliv o právní posouzení věci. Jiný názor stěžovatelky na skutkové závěry tak nejenže nepředstavuje způsobilý dovolací důvod podle §237 o. s. ř., ale ani nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Stěžovatelka zjevně přehlíží, že způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a námitky týkající se skutkových zjištění nejsou v dovolacím řízení uplatnitelné.
8. Nejvyšší soud tedy musel vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení. Postup Nejvyššího soudu, který na základě skutkových zjištění městského soudu, podle nichž text výpovědi nenechal žádnou pochybnost o tom, že důvodem výpovědi bylo ukončení aktivity vedlejší účastnice řízení v České republice, a nikoliv, jak se stěžovatelka snaží prezentovat, organizační změny a v jejich důsledku nadbytečnost pracovního místa stěžovatelky, dospěl k závěru o správnosti právního závěru městského soudu ohledně uplatnění výpovědního důvodu podle §52 písm. a) zákoníku práce, tak nelze považovat za ústavně nesouladný. Zbývá dodat, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
9. Už jen jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že stěžovatelce lze dát v obecné rovině za pravdu v tom, že při výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích je třeba použít výklad pro zaměstnance nejpříznivější (srov. §18 zákoníku práce). V nyní posuzované věci se však toto interpretační pravidlo vůbec nemuselo aktivovat, neboť soudy považovaly projev vůle vedlejší účastnice řízení učiněný ve výpovědi za jasný a srozumitelný a i s ohledem na další v průběhu řízení zjištěné a prokázané okolnosti (např. ukončení platnosti nájemních smluv jako faktická překážka pro další podnikání vedlejší účastnice řízení, jakož i další kroky vedoucí k ukončení její obchodní činnosti) dospěly k jednoznačnému závěru o důvodu výpovědi podle §52 písm. a) zákoníku práce.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu