ECLI:CZ:US:2019:3.US.207.19.1
sp. zn. III. ÚS 207/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Jampílka, zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem, sídlem Jandova 208/8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 30 Cdo 3278/2018-382 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018 č. j. 22 Co 13/2018-332, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České televize, sídlem Na hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 121/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se u obvodního soudu domáhal ochrany své osobnosti, do které mělo být neoprávněně zasaženo v pořadu vedlejší účastnice "Nedej se plus", jeho třikrát odvysílaným dílem s názvem "Štěrkopísky - rozkol v Čavyni" (poprvé dne 8. 6. 2014), který je nadále ke zhlédnutí na jejích internetových stránkách. Stěžovatel uvedl, že je podnikající fyzickou osobou především v oblasti těžby štěrkopísku a namítá, že v pořadu zazněla nepravdivá tvrzení, která se dotýkají jeho osobnostních práv, proto požaduje omluvu, odstranění pořadu z internetových stránek vedlejší účastnice, odstranění textu upoutávky na tento pořad, a aby vedlejší účastnice uveřejnila jeho odpověď.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2015 č. j. 16 C 121/2014-139 zamítl žalobu v celém rozsahu, tedy co do požadované omluvy (výrok I.), odstranění pořadu a upoutávky (výrok II.) a uveřejnění odpovědi (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Obvodní soud dospěl k závěru, že žádný z požadavků stěžovatele není důvodný, neboť se vedlejší účastnice nedopustila tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, když v pořadu dostaly prostor k vyjádření všechny strany, šlo o kritiku osoby veřejného zájmu, přičemž tato kritika nebyla zjevně nepřiměřená ani nevyvážená.
4. Městský soud v Praze (dále také "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 2016 č. j. 22 Co 49/2016-188 k odvolání stěžovatele I. výrokem připustil změnu žaloby tak, že se stěžovatel nadále domáhá omluvy v upřesněném znění, II. výrokem rozsudek obvodního soudu zrušil ve výrocích I., II. a IV., a III. výrokem rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. V případě stěžovatelem požadované omluvy městský soud shledal odůvodnění rozsudku obvodního soudu za nepřezkoumatelné s odůvodněním, že se obvodní soud nezabýval oprávněností uvedené kritiky a pravdivostí jednotlivých soudů, když jde o výroky, které by mohly zasáhnout do cti a dobré pověsti stěžovatele. Městský soud dále poukázal na to, že stěžovatelem požadovaná odpověď směřuje ke sdělením, která jsou citacemi výroků třetích osob, a tudíž za tyto výroky není vedlejší účastnice povinna jakoukoliv odpověď uveřejnit. Městský soud proto rozsudek obvodního soudu v tomto rozsahu potvrdil.
5. Rozsudek městského soudu napadla vedlejší účastnice dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4936/2016-215 odmítl jako nepřípustné.
6. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 4. 1. 2018 č. j. 16 C 121/2014-289 v I. výroku určil, že vedlejší účastnice je povinna zaslat stěžovateli omluvu tohoto znění: Česká televize se tímto omlouvá panu Františkovi Jampílkovi za část obsahu pořadu "Nedej se plus", a to za část jeho dílu "Štěrkopísky - rozkol v Čavyni", ve kterém byla zveřejněna některá nepravdivá tvrzení: o neseznámení obyvatel Čavyně se záměrem těžby v této pískovně; že občané na různých dalších místech v republice, kde mají s těžebními firmami Františka Jampílka v posledních letech zkušenosti, si rozhodně nemyslí, že pan František Jampílek je slušný člověk plnící své sliby; že bude ukázáno, jak si těžař zaplatí i občanské sdružení. Soud určil, že tuto omluvu je vedlejší účastnice povinna rovněž uveřejnit v nejbližším vysílaném pořadu "Nedej se plus". Obvodní soud II. výrokem zamítl žalobu ohledně omluvy vedlejší účastnice stěžovateli za část obsahu "Nedej se plus", za část jeho dílu "Štěrkopísky - rozkol v Čavyni", ve kterém byla zveřejněna tvrzení o hluku z pískovny Čavyně, a za text upoutávky na tento pořad na internetových stránkách vedlejší účastnice. Dále soud III. výrokem zamítl žalobu ohledně zveřejnění omluvy vedlejší účastnice stěžovateli po dobu tří měsíců na internetových stránkách www.ceskatelevize.cz. a IV. výrokem uložil vedlejší účastnici povinnost odstranit z internetových stránek pořad "Nedej se plus", konkrétně jeho díl "Štěrkopísky - rozkol v Čavyni", a stejně tak text upoutávky na tento pořad. Obvodní soud se zabýval jednotlivými skutkovými tvrzeními uveřejněnými v pořadu "Nedej se plus" vedlejší účastnicí, posoudil pravdivost těchto tvrzení a vyhověl nároku stěžovatele na omluvu za zveřejnění konkrétních skutkových tvrzení vedlejší účastnicí. Pravdivost tvrzení naopak neposuzoval u hodnotícího soudu, že "těžební firma Františka Jampílka je známá tím, že se snaží zajistit si právo těžby kontroverzními smlouvami s obcemi", neboť takovéto smlouvy si může každý hodnotit podle svého.
7. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2018 č. j. 22 Co 13/2018-332 k odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice I. výrokem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že žaloba, aby byla vedlejší účastnice povinna zaslat stěžovateli v písemném vyhotovení omluvu výše uvedeného znění a aby tuto omluvu rovněž uveřejnila v pořadu "Nedej se plus", se zamítá, dále II. výrokem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích II. a III., a III. výrokem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. tak, že žaloba, aby byla vedlejší účastnice povinna odstranit pořad ze svých internetových stránek, jakož i text upoutávky na tento pořad, se zamítá. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že podstatné je, který z namítaných výroků týkajících se stěžovatele, je skutkovým tvrzením a který hodnotícím soudem, dále zda jsou skutkové výroky zasahující do osobnosti stěžovatele pravdivé a zda kritické hodnotící soudy mají reálný základ. Ohledně výroku, který hodnotí obsah smluv uzavíraných mezi stěžovatelem a obcemi za účelem zajištění práva těžby, se městský soud neztotožnil se závěry obvodního soudu, podle něhož není podstatné, zda si stěžovatel zajišťuje podnikatelskou činnost smlouvami kontroverzními či nekontroverzními. V těchto smlouvách je rovněž ujednání o darech nemalé hodnoty, které je příčinou kontroverzí a ke kritickému hodnotícímu soudu je tak dán reálný základ. Podle názoru městského soudu se pořad zabývá záležitostí veřejného zájmu a stěžovatel je tudíž povinen strpět informování veřejnosti o svých těžařských aktivitách, byť kritické, pokud jde o kritiku mající reálný základ a nevybočující z mezí slušnosti. Uzavřel, že meze kritiky u osob veřejného zájmu jsou širší než u osob soukromých a pořadem nebylo vybočeno z mezí svobody slova a práva na poskytování informací, neboť obsahuje pravdivá skutková tvrzení a oprávněné kritické soudy.
8. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 3278/2018-382 odmítl jako nepřípustné. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu měl Nejvyšší soud za zřejmé, že soud vzal v úvahu jednotlivá tvrzení i okolnosti daného případu a z tohoto vyvodil, že v reportáži odvysílaný výrok vedlejší účastnice je pravdivý a tudíž oprávněný. Ani otázka míry přípustnosti zjednodušení v rámci zpravodajství veřejnoprávní televize nemůže dle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání, když stěžovatel přehlíží skutečnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí městský soud správně konstatoval, totiž že pokud nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele, není to pro posouzení věci podstatné, nehledě k tomu, že porušení veřejnoprávních povinností a etiky vedlejší účastnicí se z ničeho nejeví. K otázce, zda je podnikatel v těžbě nerostů osobou veřejného zájmu, Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena, neboť její zodpovězení dle Nejvyššího soudu závisí na konkrétních okolnostech projednávaného případu.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že skutkové tvrzení, že "občané na různých dalších místech v republice, kde mají s těžebními firmami Františka Jampílka v posledních letech zkušenosti, si rozhodně nemyslí, že pan František Jampílek je slušný člověk plnící své sliby", je pravdivé, neboť v jiných místech republiky mají občané se stěžovatelem spory a mají na něj negativní názor. Tento obecný a nepřezkoumatelný závěr jednak nemá dle stěžovatele oporu v provedeném dokazování, především však není v souladu s právní teorií i praxí vyžadovaným důkazem pravdy. Stěžovatel má za to, že bylo na vedlejší účastnici, aby prokázala, že všude tam, kde mají se stěžovatelem v posledních letech zkušenosti, si občané rozhodně nemyslí, že je stěžovatel slušný člověk, který plní své sliby. I kdyby se však vedlejší účastnici podařilo prokázat, že se stěžovatelem někde mají občané spory a mají na něj negativní názor, není to důkaz pravdy sporného skutkového tvrzení, neboť mít na někoho negativní názor je něco zcela jiného, než si o někom rozhodně myslet, že není slušný člověk plnící sliby. Stěžovatel upozorňuje, že před obvodním soudem bylo k důkazu čteno dvanáct vysoce kladných hodnocení vzájemné spolupráce se stěžovatelem od mnoha různých měst a obcí, jejichž existence a obsah má značný význam při hodnocení výše uvedeného tvrzení vedlejší účastnice. Tyto pro rozhodnutí podstatné důkazy však městský soud při svém rozhodnutí vůbec nevzal v potaz, přestože na ně stěžovatel v řízení opakovaně odkazoval.
10. Rozsudkem obvodního soudu byla vedlejší účastnici uložena povinnost omluvy též za tvrzení v upoutávce, že bude ukázáno, jak si těžař zaplatí i občanské sdružení. Stěžovatel je přesvědčen, že toto tvrzení je nečestné, matoucí a difamující, neboť tím bylo veřejnosti (dopředu) sdělováno, že si stěžovatel uplácí občanské sdružení, tedy si kupuje přízeň veřejnosti, nepáchá-li i něco horšího. Městský soud však uvedl, že inicioval-li stěžovatel vznik občanského sdružení, aby mu mohl částku 2 000 000 Kč poskytnout, a ve svém úsilí o těžbu si vypomáhá též poskytováním darů, pak jde o konstatování výstižné, kterému nelze nic vytknout. Stěžovatel zdůrazňuje, že spolu se svým společníkem poskytli 2 000 000 Kč místnímu občanskému sdružení 7 a 8 let po uzavření smlouvy s městem o spolupráci při povolení těžby, a především pak 3 a 4 roky po povolení a zahájení těžby. Názor městského soudu, že si stěžovatel ve svém úsilí o těžbu vypomáhá též poskytováním darů, tak nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel totiž tento dar místním občanům poskytl v době, kdy si jím nepotřeboval jakkoliv vypomáhat, nýbrž šlo jen o projev jeho slušného a čestného jednání.
11. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, který označil stěžovatele za "osobu veřejného zájmu", která je povinna strpět informování o svých těžařských aktivitách. Stěžovatel namítá, že posouzeno optikou městského soudu by takovou osobou, s menší mírou ochrany svých práv, byl značný počet podnikatelů, neboť velká část (ne-li výrazná většina) podnikání se odehrává v oblasti, o kterou se veřejnost zajímá. Uvedený názor považuje stěžovatel za ničím nepodložený a chybný, zejména je-li opřen o judikaturu [nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605)] týkající se skutečných osob veřejného života, kterými nejsou běžní podnikatelé, ale především politici, veřejní činitelé či mediální hvězdy apod.
12. Stěžovatel ústavní stížností napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že Nejvyšší soud nepostupoval správně, přešel-li uvedená pochybení městského soudu toliko konstatováním, že stěžovatelem uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž proti skutkovému zjištění soudu, případně se týkají hodnocení důkazů odvolacím soudem, které v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout. Stěžovatel je proto přesvědčen, že Nejvyšší soud pochybil, když odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu, že hrubé porušení hmotného i procesního práva odvolacím soudem, rozporné s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v dovolání poukazoval, přestavuje pouze skutkové závěry, a tedy nepřípustné napadání hodnocení provedených důkazů, eventuálně nemá potřebný přesah kauzy stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které nesprávné právní posouzení může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi zastáván, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
15. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly, ostatně nevypořádání se s argumentací stěžovatele soudy bylo základní námitkou ústavní stížnosti. Ústavní soud však dospěl k opačnému závěru, totiž že soudy v napadených rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důvodů nepovažují námitky stěžovatele za důvodné.
16. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že obvodní soud správně vyšel z toho, že výrok, že si občané na různých dalších místech v republice nemyslí, že stěžovatel je slušný člověk plnící své sliby, je skutkovým tvrzením, jehož pravdivost prokazuje vedlejší účastnice. Zatímco však obvodní soud argumentoval, že vedlejší účastnice prohlásila, že stěžovatel není slušný člověk a neplní své sliby, městský soud má za to, že vedlejší účastnice toliko reagovala na výrok respondenta o tom, že stěžovatel je slušný člověk, který vždycky udělal, co slíbí, a to slovy, že si to rozhodně nemyslí občané na různých dalších místech v republice, kde mají s těžebními firmami stěžovatele zkušenosti. Městský soud tedy dovodil, že vedlejší účastnice sama nepředkládá svůj úsudek o slušnosti či neslušnosti stěžovatele, avšak upozorňuje, že v jiných místech v republice mají občané se stěžovatelem spory, že na něj mají názor negativní. Tento výrok vedlejší účastnice pokládá městský soud za pravdivý a tudíž oprávněný, a nebylo jím tudíž vybočeno z mezí svobody slova a výkonu práva na poskytování informací. Tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Není přitom pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že městský soud nepřihlédl ke kladným hodnocením vzájemné spolupráce se stěžovatelem od mnoha různých měst a obcí. Městský soud konstatoval, že ze skutkových zjištění vyplývá, že na adresu stěžovatele existují pochvalná vyjádření obyvatel, i jeho kritika z důvodu zásahů těžby do životního prostředí.
17. Stejně tak měl městský soud za prokázané, že stěžovatel poskytl v souvislosti s prosazovanou těžbou štěrkopísku značné peněžní prostředky (v řádu milionů) Občanskému sdružení v Čavyni (sídlem Čavyně 7, Vodňany). Městský soud z této skutečnosti dovodil, že stěžovatel usiluje o těžbu, která minimálně některé občany obtěžuje a podle některých ničí životní prostředí, přičemž si ve svém úsilí vypomáhá též poskytováním darů v podobě významných peněžních částek dotčeným obcím nebo občanskému sdružení. Jak městský soud uvedl, proti těmto skutkovým zjištěním stěžovatel nic v řízení před obecnými soudy nenamítal, ani na nich nic nemění jeho tvrzení, že poskytl předmětné dary až po zahájení těžby. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel se částku 2 000 000 Kč původně zavázal poskytnout městu Vodňany při jednání o povolení těžby dle smlouvy s městem z r. 2006 se splatností po povolení těžby. Po povolení těžby a započetí realizace s těžbou v r. 2010 stěžovatel tuto částku městu Vodňany skutečně poskytl, na základě soudního smíru z března 2013 město Vodňany tyto 2 000 000 Kč stěžovateli vrátilo, stěžovatel a jeho společník poté čtyřmi darovacími smlouvami z října 2013 a března 2014 poskytli Občanskému sdružení Čavyně celkem 2 000 000 Kč účelově určených na stavbu čističky odpadních vod, kanalizace a vodovodu v místní části Čavyně. Z uvedené časové posloupnosti je zřejmé, že uvedené darování bylo původně vázané na schvalovací proces povolení těžby, ostatně i kdyby tomu tak nebylo, tak závěry městského soudu vycházející ze souvislosti mezi darováním částky 2 000 000 Kč Občanskému sdružení Čavyně, jehož vznik stěžovatel sám inicioval, aby mu mohl předmětnou částku poskytnout, a těžbou ve městě Vodňany, nelze považovat za svévolné a tudíž vybočující z mezí ústavnosti.
18. To platí i pro závěry městského soudu, že předmětný pořad se zabývá záležitostí veřejného zájmu prima facie (těžba nerostů a její vliv na prostředí a život lidí, vztahy mezi těžařem, obcemi a obyvateli v místech, kde těžba probíhá nebo je plánována), byť lze stěžovateli přisvědčit v tom, že ho, i když podniká v oblasti těžby nerostů, která se nepochybně veřejnosti významným způsobem dotýká, nelze považovat za subjekt spadající do kategorie osob činných v oblasti veřejného života (politici nebo osobnosti veřejně známé), jak o nich hovoří nález sp. zn. I. ÚS 367/03. Na druhou stranu nelze přehlédnout obecnými soudy konstatovaný status informace a naléhavost poskytnutých tvrzení veřejnosti ze strany veřejnoprávního média, neboť stěžovatel je podnikatelským subjektem činným v poměrně velkém rozsahu na území celé České republiky, který má významné postavení v těžbě štěrkopísku jako důležitého stavebního materiálu.
19. Ústavní soud již v minulosti uvedl [viz nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325) a nález sp. zn. I. ÚS 2617/15 ze dne 5. 9. 2016 (N 162/82 SbNU 539)], že při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda jde o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůraznil, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
20. Jak vyplývá z výše uvedeného, popsaným způsobem obecné soudy postupovaly. Obvodní soud přitom zdůraznil, že předmětný pořad nebyl bulvárního charakteru, nýbrž publicisticko-zpravodajský pořad veřejnoprávního média, který se věnuje podnikatelské činnosti stěžovatele a je k ní kritický, což je v obecné rovině v pořádku. Vedlejší účastnice přitom nevycházela z nahodilých zdrojů bez jakéhokoliv ověřování, dala prostor i stěžovateli, ten svého práva vyjádřit se k věci sám nevyužil, avšak jeho stanovisko zaznělo v pořadu prostřednictvím jím pověřené osoby. Městský soud pak konstatoval, že případná drobná zjednodušení či zkreslení lze tolerovat, neboť celkové vyznění informací v pořadu odpovídá pravdě.
21. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Nepostačí proto pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání (včetně např. i odkazů na judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit), nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 o. s. ř. posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, rozhodne o přípustném dovolání věcně. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
22. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání ve věci samé není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť stěžovatelem uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že sice předkládá otázky, při jejichž řešení se měl městský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uvádí výčet rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se měl soud odchýlit, uvedená rozhodnutí však ve skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadají do zjištěného skutkového rámce posuzované věci. Nejvyšší soud se taktéž dle odůvodnění svého napadeného usnesení nemohl zabývat vadami řízení spočívajícími v opominutí či nesprávném hodnocení důkazů, neboť vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, protože jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
23. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, stěžovatel položil v úvodu dovolání, které je jinak v podstatě svým obsahem doslova shodné s textem ústavní stížnosti, několik otázek týkajících se způsobu zjišťování skutkového stavu věci, zásahu difamující byť pravdivé informace do práva na ochranu osobnosti, provádění důkazů či toho, zda je podnikatel v oblasti těžby nerostů osobou veřejného zájmu.
24. Nejprve je nutno konstatovat, že podle platné právní úpravy přípustným dovolacím důvodem nejsou ani nesprávné skutkové závěry, ani vady řízení s nimi spojené, jak je vymezovala předchozí úprava dovolání [srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Aby se určitou procesní vadou mohl/měl za povinnost dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z §242 odst. 3 o. s. ř., případně by taková vada sama musela představovat otázku procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo (srov. §237 o. s. ř.). Samotná skutečnost, zda taková vada byla v dovolání namítána či nikoliv, z hlediska §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. podstatná není; dovolací soud se touto otázkou bude - ať už k námitce dovolatele, anebo z moci úřední - zabývat, bude-li dovolání (jinak) shledáno přípustným.
25. Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, podle které je (jakákoliv) námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, uplatitelná jako dovolací důvod, nelze mu bez dalšího přisvědčit. Uvedený názor je nutno chápat jako požadavek, aby dovolací soud v souladu s čl. 4 Ústavy příslušná ustanovení občanského soudního řádu interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby stěžovatel vyčerpal i dovolání jako podmínku přípustnosti jeho ústavní stížnosti. Poskytování ochrany základním právům a svobodám však musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny). Neznamená to tedy, že by v takovém případě dovolání bylo "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v §241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. Na uvedeném nic nemění ani závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), podle něhož §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu uvedl, že je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva, v posuzované věci však dovolatelem předložené otázky nejsou podřaditelné pod zjištěný skutkový stav. Ústavní soud přitom v citovaném stanovisku pléna uvedl, že občanský soudní řád v §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, a není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
26. Je tomu tak mimo jiné proto, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže.
27. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho dovolacími námitkami. Nejvyšší soud se nejen vypořádal se stěžovatelem v dovolání položenými otázkami a vyložil, proč nemohou založit přípustnost dovolání, ale nad rámec věci také dodal, že při posuzování, zda je určité tvrzení difamující, je nutno podle jeho ustálené judikatury vycházet nikoliv jen z použitých výrazů a formulací, ale z celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo, což městský soud učinil.
28. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již dříve v průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s napadenými rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich použitím právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
29. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu