ECLI:CZ:US:2019:3.US.2127.18.1
sp. zn. III. ÚS 2127/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kurky, zastoupeného JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 6082/2017-140, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. srpna 2017 č. j. 56 Co 182/2017-111 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 27. března 2017 č. j. 11 C 3/2016-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Václava Kurky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v posuzované věci, vedené u Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 C 141/2009, bylo předmětem řízení zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků, a to včetně pozemku parc. č. X, v katastrálním území K. (dále též jako "předmětný pozemek"). Řízení bylo ukončeno soudním smírem, přičemž účastníci při sjednávání výše vypořádacího podílu přihlédli k ceně předmětného pozemku zjištěné ve znaleckém posudku. Tento pozemek byl znalcem oceněn jako orná půda, ačkoli šlo ve skutečnosti o dobývací prostor.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. 11 C 3/2016-76 zamítl návrh stěžovatele jako žalobce, aby soud zrušil usnesení okresního soudu ze dne 26. 3. 2015 č. j. 7 C 141/2009-241, kterým byl schválen smír účastníků (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud se se stěžovatelem uvedenými důvody, pro které by měl být uzavřený smír neplatný, neztotožnil. Nepřistoupil mj. ani na důvod, pro který měl být podle stěžovatele smír neplatný, a to, že stěžovatel jednal v omylu, když vycházel ze znaleckého posudku znalce Hlávky. Okresní soud poukázal na to, že podle §583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), může být právní jednání považováno za neplatné, jedná-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl v tento omyl uveden druhou stranou. Stěžovatel však neprokázal, že by byl při uzavírání smíru uveden v omyl vedlejším účastníkem.
4. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 15. 8. 2017 č. j. 56 Co 182/2017- 111 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil. Ve shodě s okresním soudem krajský soud dovodil, že jednání stěžovatele, při němž byla uzavřena dohoda ve formě smíru, nebylo jednáním, které by činil v omylu.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. V něm namítal, že soudem schválený smír je v rozporu s hmotným právem, neboť uzavřený smír vycházel ze znaleckého posudku, kterým byla nesprávně určena cena nemovitosti. Stěžovatel dále uváděl, že jednal v omylu, neboť nepochyboval o správnosti znaleckého posudku. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 6082/2017-140 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jde-li o námitku, že stěžovatel byl uveden v omyl obsahem znaleckého posudku, nepředložil stěžovatel Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku, jejíž řešení by mohlo mít vliv na správnost závěrů napadeného rozhodnutí krajského soudu, když podle §585 občanského zákoníku omyl vyvolaný třetí osobou nezpůsobuje neplatnost právního jednání. Pokud jde o otázku přiměřenosti ceny zjištěné ve znaleckém posudku na základě chybného účelového určení pozemku, Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatel v této části dovolání řádně nevymezil dovolací důvod. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání stěžovatele trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že znalecký posudek soudního znalce Mg. Karla Hlávky, který byl podkladem pro uzavření soudního smíru, neocenil předmětný pozemek v souladu s realitou. V důsledku toho nebyla dodržena zásada, že přiměřená náhrada se určí podle ceny věci v době vypořádání a stěžovatel tak byl uzavřením smíru značně poškozen. Obecné soudy, které ve věci rozhodovaly, zcela pominuly skutečnost, že takto uzavřený smír byl v rozporu s hmotným právem, a pouze formalisticky konstatovaly, že stěžovatel znalecký posudek v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 141/2009 nenapadl. Stěžovatel má za to, že nemůže jít k jeho tíži, že důvěřoval závěrům znaleckého posudku a na jeho základě smír uzavřel. Stěžovatel podotýká, že chyba znaleckého posudku nespočívá v chybách ve výpočtech, nýbrž v tom, že znalec zpracoval znalecký posudek výhradně podle údajů z katastru nemovitostí, aniž by si předmětné nemovitosti řádně prohlédl. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že dohoda dvou stran je projevem jejich vůle, avšak má za to, že vychází-li jeho vůle z nesprávného znaleckého posudku, v důsledku toho je poškozen o částku přesahující 300 000 Kč, jde o omyl, a bylo spravedlivé takový soudem schválený smír zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. V předmětné věci podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 56 Co 182/2017-111 dovolání jako poslední prostředek k ochraně svého práva. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel uvedený procesní prostředek neuplatnil řádně a svým zaviněním tak způsobil, že dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 56 Co 182/2017-111 a rozsudku okresního soudu ze dne 27. 3. 2017 č. j. 11 C 3/2016-76 je proto nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení v části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona zákon o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu a s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele je vadné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatele trpí vadami. Závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti postup Nejvyššího soudu při posuzování obsahu jeho dovolání nezpochybnil.
17. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu