ECLI:CZ:US:2019:3.US.2164.19.1
sp. zn. III. ÚS 2164/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Book sanatorium, s. r. o., sídlem Vojtěšská 211/6, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019 č. j. 3 Cmo 40/2019-70 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 2 Nc 1106/2018-22, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SANATORIUMS.COM, s. r. o., sídlem Libušina 2127/19, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 13. 12. 2018 č. j. 2 Nc 1106/2018-22 vyhověl návrhu vedlejší účastnice řízení na nařízení předběžného opatření a stěžovatelce uložil povinnost zdržet se při vlastní propagaci anebo propagaci své domény (www.sanatorium.com) odkazu na doménu www.sanatoriums.com a odkazu na firmu vedlejší účastnice řízení, jakož i dalších činností v tomto předběžném opatření blíže specifikovaných, a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost podat žalobu do třiceti dnů od nařízení předběžného opatření.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 3. 4. 2019 č. j. 3 Cmo 40/2019-70 rozhodnutí městského soudu potvrdil. Vrchní soud se vyslovil k jednotlivým odvolacím námitkám stěžovatelky. Předně uvedl, že stěžovatelka byla v návrhu řádně v souladu s obchodním rejstříkem označena, přičemž nesprávnost v označení způsobenou písařskou chybou odstranil postupem podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále nesouhlasil s námitkou nedostatku pravomoci soudů a námitkou existence překážky věci rozhodnuté. Zdůraznil, že v nyní posuzované věci nejde o spor o domény (jejich vlastnictví či držbu) podle pravidel registrace doménových jmen ".com" [§15 dohody Uniform Dispute Resolution Policy and Rules (dále jen "UDRP"), §9 CAC's Supplemental Rules (Supplemental Rules)], který by jinak zakládal pravomoc Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud"), nýbrž vycházel z tvrzení vedlejší účastnice řízení, že jednání stěžovatelky je nekalosoutěžním jednáním, jakož i z jejích požadavků na zdržení se závadného jednání spočívajícího v držbě domény a na zákaz převodu domény. Tento způsob uplatnění nároku (jde-li o spor mající základ v užívání sporného označení, které je zároveň doménou) je podle vrchního soudu běžným typem nároku. Vrchní soud nadto ověřil, že předmětem řízení u rozhodčího soudu (viz rozhodnutí ze dne 5. 12. 2018 č. 102204) mezi týmiž účastníky řízení byl spor o doménu, avšak nikoliv o nároky, které stěžovatelka uplatnila návrhem na vydání předběžného opatření, a proto ani není dána překážka věci rozsouzené podle §159a odst. 4 o. s. ř. K samotnému právnímu posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření pak uvedl, že vedlejší účastnice řízení osvědčila, že účastníci řízení jsou soutěžitelé a jednání stěžovatelky je způsobilé přivodit jí újmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že nebyla dána překážka věci rozsouzené. Poukazuje přitom na rozhodnutí rozhodčího soudu (rozhodnutí č. 102204) řešící mezi týmiž účastníky řízení stejné nároky. Podle stěžovatelky je lhostejné, zda je spor řazen mezi spory z nekalosoutěžního jednání, podstatný je základ sporu, a tím je oprávněnost či neoprávněnost užívání domény. Soudy tak překročily pravomocné rozhodnutí rozhodčího soudu, když ignorovaly jeho jednoznačné závěry, že doména stěžovatelky je v souladu se zákony a stěžovatelka nikterak nezasahuje do práv vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatelka uzavírá, že je dána totožnost věci, když je splněna podmínka totožnosti subjektů, skutkového základu i totožnosti uplatněného nároku (nepoužívat doménu), třebaže je tento nárok účelově podřazen nekalosoutěžnímu právu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i pro postup a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud se tedy zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
8. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit si, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. Podstatou stěžovatelčiných námitek je nesouhlas se závěrem vrchního soudu o absenci překážky v rozhodování v podobě existence věci rozsouzené. K této námitce zaujal stanovisko vrchní soud, když dovodil, že nejde o totožnou věc, neboť vedlejší účastnicí řízení byl uplatněn svojí povahou jiný nárok, než o jaký šlo v řízení před rozhodčím soudem. Proti tomuto jeho názoru nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. Předně nelze přehlédnout, že účelem předběžného opatření je toliko prozatímní úprava poměrů mezi účastníky řízení. Předběžné opatření tak není ani schopno vyvolat následky, které jsou spojovány s tím, že o totožné věci již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Důležitým faktorem v tomto ohledu je zjištění, zda skutečně jde o totožnou věc. Totožnost věci je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Při vymezení předmětu řízení se vychází z pojmu procesního nároku, jenž je tvořen dvěma složkami: jednak základem procesního nároku, tj. žalobcem tvrzenými skutkovými okolnostmi a jednak předmětem procesního nároku, jímž je v žalobě uvedený petit (žalobní návrh, žádost). Závěr o totožnosti věci tak vychází ze závěru, že v obou (několika) řízeních jsou tvrzeny shodné skutkové okolnosti, že je zde shodný žalobní petit a že v řízeních vystupují shodní účastníci. K takovému závěru vrchní soud nedospěl, neboť tvrzení vedlejší účastnice řízení, jimiž odůvodňovala svůj návrh na vydání předběžného opatření, byla podřaditelná pod nároky vyplývající z práva nekalé soutěže. Ostatně obdobně konstatoval rozhodčí soud ve výše uvedeném rozhodnutí č. 102204, že je zřejmé, že spor mezi stranami není výhradně sporem o doménové jméno, nýbrž mnohem širším obchodním sporem, který zahrnuje porušení obchodního tajemství, zneužití osobních údajů nebo nekalou soutěž, které nelze vyřešit v omezeném rozsahu působnosti dohody UDRP, která je určena pro jasné případy zneužití registrace a použití doménového jména.
11. Vrchní soud dále poznamenal, že objasnění sporné otázky mezi účastníky řízení, které si vyžádá rozsáhlé dokazování, bude vyhrazeno řízení ve věci samé, nikoliv však řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření, kde se tvrzený stav pouze osvědčuje. V této souvislosti Ústavní soud dále podotýká, že k tomu, zda v řízení nenastala překážka věci rozsouzené, přihlíží soud podle §103 o. s. ř. kdykoliv za řízení. Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté. Naopak, existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Došlo-li by i přes výše uvedené skutečně k tomu, že by o totožném nároku mezi totožnými účastníky řízení a za totožného skutkového stavu bylo rozhodnuto vícekrát, byla by tato procesní vada odstranitelná žalobou pro zmatečnost.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu