ECLI:CZ:US:2019:3.US.2166.19.2
sp. zn. III. ÚS 2166/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, sídlem Na Slupi 345/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti III. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-604, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-613, a ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha - Šeberov, sídlem K Hrnčířům 160, Praha - Šeberov, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-604, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. února 2018 č. j. 54 Co 27/2017-613, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Adriany Procházkové, MgA. Karolíny Dvořákové a Jana Irvinga, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 3. 7. 2019 se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení III. a IV. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 2. 2018 ve znění doplňujícího rozsudku vydaného dne 28. 2. 2018 podle §166 o. s. ř. z iniciativy soudu. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo porušeno zejména jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a následujícího Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když stěžovatel zdůrazňuje zejména právo na právní pomoc a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 2166/19.
2. Ústavní stížností doručenou dne 10. 7. 2019 se stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona domáhá zrušení III. výroku v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu ze dne 14. 2. 2018 ve znění doplňujícího rozsudku vydaného dne 28. 2. 2018 podle §166 o. s. ř. z iniciativy soudu. Stěžovatelka napadá postup městského soudu při určení nákladů řízení, jímž mělo být porušeno její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. II. ÚS 2253/19.
3. Ústavní soud po zjištění, že napadenými výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 45/2010, v němž stěžovatel vystupoval v pozici žalovaného a stěžovatelka byla vedlejší účastnicí na jeho straně, usnesením ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2166/19, II. ÚS 2253/19 rozhodl o spojení obou věcí ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2166/19.
4. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že vedlejší účastníci [společně s dalšími dvěma žalobci (pozn. tito žalobci v průběhu řízení o ústavní stížnosti oznámili Ústavnímu soudu, že v minulosti informovali městský soud o tom, že účastníky sporu nejsou, tudíž Ústavní soud je nepovažuje za vedlejší účastníky)] uplatnili proti stěžovateli a stěžovatelce majetkový nárok k pozemkům v napadeném rozsudku specifikovaným (nárok odvozený od nápravy křivd z období nesvobody), s nímž byli nakonec po zásahu Nejvyššího soudu převážně úspěšní (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2596/2015). Proto byla stěžovateli uvedenými výroky uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, respektive bylo rozhodnuto, že stěžovatel a stěžovatelka nemají ani proti některým neúspěšným vedlejším účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele a stěžovatelky
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu městský soud měl přiznat alespoň proti některým neúspěšným žalobcům (vedlejším účastníkům) minimálně náhradu nákladů hotových výdajů a náhradu za soudní poplatek. Dále neměl městský soud při ukládání povinnosti k náhradě nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty odvozené od hodnoty pozemků, ale měl vycházet z pomocného kritéria podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Nadto městský soud podle stěžovatele nezohlednil, že polovina jednoho z pozemků, o nějž se v dané věci vedl spor, je mimo jiné omezena spoluvlastnictvím jiného subjektu -
tuto skutečnost měl městský soud při určení tarifní hodnoty zohlednit. Určení tarifní hodnoty, respektive náhrady nákladů řízení, na základě znaleckého posudku, pak bylo pro stěžovatele překvapivým.
6. Stěžovatelka upozorňuje, že předmět sporu se v jeho průběhu měnil a nakonec sporná zůstala jen ideální polovina sporného pozemku a soud rozhodoval jen o této ideální polovině.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem i oprávněnou stěžovatelkou, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel i stěžovatelka jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť oba vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a stěžovatelky, jakož i obsah napadeného rozhodnutí (jeho nákladových výroků), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávný výklad a použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
10. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že náhradou nákladů řízení se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výroky nemají.
11. Je pravda, že městský soud stěžovateli nepřiznal proti některým neúspěšným vedlejším účastníkům v dané fázi řízení ani náhradu za vynaložený soudní poplatek, což není v souladu s judikaturou Ústavního soudu [srov. k tomu přiměřeně například nález ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 405/14 (N 160/74 SbNU 375) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 404/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na druhou stranu Ústavní soud nepřehlédl, že i podle argumentace samotného stěžovatele jde o částky maximálně v řádech tisíců korun (srov. k tomu str. 5 ústavní stížnosti). Takovou částku ale i vzhledem k povaze stěžovatele lze považovat za bagatelní a nedosahující patřičného ústavněprávního rozměru; přitom teprve ten by Ústavní soud opravňoval k eventuálnímu kasačnímu zásahu vůči napadenému rozhodnutí (respektive jeho jednotlivým výrokům). Obdobnou argumentaci - o nedostatečné závažnosti takového event. pochybení - pak lze vztáhnout i na to, že městský soud při určení výše tarifní hodnoty nezvážil i případná omezení plynoucí z rozdělení pozemku na ideální poloviny. Nadto - vztaženo k argumentaci stěžovatelky - nelze přehlížet, že znalecký posudek, který sama stěžovatelka v ústavní stížnosti označila, tedy jeho identifikace ve skutečnosti nevzbuzuje pochybnosti, byl vypracován v roce 2013. Od té doby lze předpokládat, že cena pozemku stoupla. Pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - i vzhledem k povaze sporu (srov. k tomu shora) a k právní povaze žalovaných (nyní stěžovatelů) - to lze považovat za jistý druh kompenzace.
12. Podle Ústavního soudu naopak městský soud postupoval správně, vycházel-li při určení tarifní hodnoty ze znaleckého posudku o hodnotě sporné věci. Opak neplyne ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763) či z nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71), byť zde skutečně Ústavní soud poznamenal, že by mohla být právní úprava v rámci advokátního tarifu přehlednější. Nicméně ani Ústavní soud se v citovaných nálezech od hodnoty (ceny) věci nebo plnění pro určení tarifní hodnoty neodklonil k podpůrným kritériím podle §9 advokátního tarifu a považoval ji za primární.
13. Stěžovatel se pak ve své stížnosti dostává poněkud do argumentační pasti (a plyne to i z dokumentů, jež k ústavní stížnosti přiložil), neboť ve fázi řízení, z něhož vzešlo i nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí, kdy ještě vedlejší účastníci nebyli se svým nárokem zásadně úspěšní (tedy ještě před kasačním zásahem Nejvyššího soudu), byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení plynoucí ze stejné hodnoty a odvozena ze stejného znaleckého posudku. O překvapivosti pro stěžovatele ani pro stěžovatelku tak nemůže být uvažováno.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli a stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byly jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuty jako zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu