ECLI:CZ:US:2019:3.US.2176.19.1
sp. zn. III. ÚS 2176/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Č., zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem, sídlem Palackého nám. 354, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 18. dubna 2019 sp. zn. 6 To 123/2019 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín, ze dne 15. března 2019 č. j. KRPZ-102207-138/TČ-2017-150081-TOB, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že ve věci je policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Zlín (dále jen "policejní orgán"), vedeno prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), z jehož spáchání je podezřelá stěžovatelka v souvislosti s neoprávněným užitím finančních prostředků obdržených od A. P. a jejích rodinných příslušníků za účelem zhodnocení těchto finančních prostředků. Stěžovatelka je též prověřovaná pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit v souvislosti s neoprávněnými převody nemovitostí ve vlastnictví A. P. na svou osobu.
3. Usnesením policejního orgánu ze dne 12. 9. 2018 č. j. KRPZ-102207-99/TČ-2017-150581 bylo po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s odkazem na §79a odst. 1 tr. řádu, o zajištění jako náhradní hodnoty věcí, a to nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, označených ve výroku usnesení, s tím, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Stížnost stěžovatelky byla usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 10. 2018 č. j. 0 Nt 6004/2018-63 podle §146a odst. 2 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
4. Napadeným usnesením policejního orgánu byla podle §79f odst. 2 a 3 tr. řádu po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění jako náhradní hodnoty předmětných nemovitostí s tím, že zajištění je nadále třeba.
5. Stížnost stěžovatelky krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že proti napadenému rozhodnutí policejního orgánu podala dne 18. 3. 2019 blanketní stížnost s tím, že ji dodatečně odůvodní. To také podáním ze dne 15. 4. 2019 učinila. Krajský soud však rozhodl usnesením ze dne 18. 4. 2019, aniž by se argumentací v doplnění stížnosti zabýval. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1692/18 (dostupný stejně jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) a na porušení svého práva na soudní ochranu.
7. Stěžovatelka má za to, že vznik a trvání zajištění odporuje hledisku přiměřenosti, čímž bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví. Je přesvědčena, že pro dosažení sledovaného cíle (reparace nároku poškozené) není zajištění konkrétní náhradní hodnoty vhodné, potřebné ani přiměřené, neboť tvrzený nárok má soukromoprávní základ a lze jej dostatečně efektivně řešit prostředky jiných právních odvětví. Upozorňuje na to, že trestní řízení není od toho, aby se jeho prostřednictvím domnělý poškozený pokoušel uspokojit svá subjektivní práva a nejistá majetková práva "čistě" občanskoprávní povahy.
8. Stěžovatelka též upozorňuje na to, že zajištění náhradní hodnoty bylo vydáno kvůli možnému výnosu z údajné trestné činnosti ve výši 2 100 000 Kč. Stěžovatelka navrhla zajištění jiných svých nemovitostí, u kterých jí omezení vlastnického práva nezpůsobí takové škody. V důsledku trvajícího zajištění nedostavěné stavby rodinného domu dochází ke značným škodám v majetkové sféře stěžovatelky a ke zmaření kupní smlouvy. Intenzita zásahu do jejího vlastnického práva přitom s dalším trváním zajištění narůstá. I dlouhodobým prověřováním je významnou měrou zasahováno do jejích základních práv.
9. Stěžovatelka označuje napadené rozhodnutí policejního orgánu za nezákonné a svévolné, je-li v něm argumentováno údajnou blíže nespecifikovanou škodou dosahující 20 027 297 Kč, neboť zajištění bylo zřízeno vůči konkrétně označené majetkové hodnotě 2 100 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů či jiných orgánů veřejné moci, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12).
13. Výhrady stěžovatelky o nesplnění podmínek pro samotné zajištění jejích nemovitostí Ústavní soud neshledal důvodné, neboť policejní orgán i krajský soud vyložily souvislosti, z nichž vyplývá podezření, že stěžovatelka jednala způsobem popsaným v rozhodnutí policejního orgánu. Úvahy a závěry těchto orgánů činných v trestním řízení lze označit za prosté svévole, neboť mají oporu v dosud provedeném šetření. Obsahově totožné námitky stěžovatelky směřující proti zákonnému podkladu pro zajištění věci jako náhradní hodnoty proto obstát nemohou.
14. Z obsahu připojených listin vyplývá, že dne 16. 1. 2018 byly zahájeny úkony ve věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se měla dopustit stěžovatelka v souvislosti s neoprávněnými převody nemovitostí ve vlastnictví A. P. na svoji osobu a dále v souvislosti s neoprávněným užitím finančních prostředků obdržených od rodinných příslušníků A. P. za účelem jejich zhodnocení, v době vydání napadených rozhodnutí se však vedlo prověřování pro podezření, že stěžovatelka mohla spáchat zvlášť závažné zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle zjištění krajského soudu nově dokládaná důkazní i procesní situace původní závěry o důvodnosti zajištění nijak nezpochybňuje, ale naopak zesiluje, a to zejména k širšímu rozsahu prověřované trestné činnosti a tím i možné výši způsobené škody. Shledal-li policejní orgán, že z doposud provedeného šetření se podává, že celková škoda, která měla být způsobena jednáním stěžovatelky, dosahuje již výše 20 027 297 Kč, takže zajištěné nemovitosti v žádném případě nemohou pokrýt výši prozatím vyčíslené škody, nelze dospět k závěru, který činí stěžovatelka, že by zajištění bylo nezákonné a svévolné, když původně bylo provedeno v souvislosti se škodou vyčíslenou na částku 2 100 000 Kč. Za situace, kdy došlo k rozšíření prověřované trestné činnosti i způsobené škody nelze rozsah zajištění považovat za nepřiměřený. Zajištění věcí je přiměřené i z časového hlediska. Krajský soud přitom dostatečně vysvětlil, jaké úkony se v rámci prověřování provádějí a s jakým výsledkem. Nelze proto dospět k závěru, že by policejní orgán zůstal nečinný. V okolnostech tohoto konkrétního případu se věc stěžovatelky zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky trvání zajištění (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v §79a a násl. trestního řádu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)].
15. Namítá-li stěžovatelka, že tvrzený nárok má soukromoprávní základ a lze jej dostatečně efektivně řešit prostředky jiných právních odvětví, postačí odkázat na argumentaci krajského soudu užitou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že z doložených podkladů a důkazů (vyjmenovaných v usnesení) lze konstatovat podezření z možné trestné činnosti spáchané stěžovatelkou, které není ani ve vztahu k předcházejícím rozhodnutím doplněnými důkazy zeslabováno. Existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu, sama o sobě nezakládá nutnost postupu podle této právní normy bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou především prostřednictvím postihu trestných činů, za něž jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku). Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem na primární existenci občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, k níž trestným činem došlo. V posuzované trestní věci nelze, vzhledem ke stádiu řízení, v níž se nachází, učinit jednoznačný závěr o prokázání spáchání trestné činnosti, z níž je stěžovatelka podezřelá, přičemž obhajoba stěžovatelky, kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti, bude nepochybně předmětem dalšího prověřování. Pro zajištění jako náhradní hodnoty předmětných nemovitostí však postačuje existence dostatečného podezření ze spáchání takového trestného jednání naplňujícího znaky zvlášť závažných zločinů podvodu a zpronevěry, což je v případě stěžovatelky doloženo.
16. Jistou opodstatněnost by bylo možno přiznat námitce stěžovatelky, že krajský soud rozhodl o její blanketní stížnosti, aniž by vyčkal jejího odůvodnění, ovšem za předpokladu, že by se stížnostní soud odmítl stížností zabývat. V posuzované věci totiž zřejmě došlo k pochybení v postupu policejního orgánu, který včas nepředložil krajskému soudu odůvodnění stížnosti. Krajský soud tak nemohl přímo reagovat na konkrétní stížnostní námitky. Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15).
17. Okolnosti, pro něž by bylo možné přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že jí rozhodnutím krajského soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. v podobě ztráty osobní svobody), když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní. Z hlediska ústavněprávního je ovšem zásadní, že krajský soud stížnost neodmítl, ale zabýval se jí věcně (jde zde o uplatnění obecného revizního principu, v jehož rámci stížnostní orgán přezkoumává rozhodnutí orgánu nižší instance komplexně). Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatelky takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí krajského soudu pouze z důvodu, že tento stížnostní orgán nemohl přihlédnout k doplnění stížnosti, protože odůvodnění neměl k dispozici, by byla pouhým formalismem bez vlivu na další průběh řízení. To však neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít ke zrušení zajištění. Stěžovatelce zůstává zachována možnost, aby v dalším průběhu řízení za podmínek §79f tr. řádu žádala o zrušení zajištění, přičemž jí nic nebrání v tom, aby v takové žádosti uplatnila i argumentaci, kterou užila v odůvodnění své blanketní stížnosti.
18. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 1692/18, konstatující povinnost soudu ověřit si po uplynutí avizované lhůty k doplnění blanketní stížnosti u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda takové doplnění bylo podáno, je nepřípadný, neboť stěžovatelka v blanketní stížnosti žádnou lhůtu k jejímu doplnění neuvedla. Nadto šlo v nálezem posuzované vazební věci o vydání stěžovatele do Ruské federace, přičemž bylo tvrzeno, že extradice odporuje čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť lze mít důvodnou obavu, že stěžovateli hrozí nespravedlivý proces, na jehož základě bude svévolně zbaven osobní svobody, resp. že během vyšetřování nebo výkonu trestu bude ze strany ruských státních orgánů podroben nelidskému zacházení. Žádnou takovou neodčinitelnou újmu stěžovatelka netvrdí. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, stěžovatelka může i nadále žádat o zrušení zajištění a v nové žádosti uplatnit i námitky z odůvodnění blanketní stížnosti.
19. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o trvání zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti vykládat a používat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny je třeba připomenout, že u institutu zajištění náhradní hodnoty dle §79g tr. řádu jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Nelze mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62). Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí neodůvodněně zasáhla do základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu