ECLI:CZ:US:2019:3.US.224.18.1
sp. zn. III. ÚS 224/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské náměstí 312/1, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 2236/2017-153 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017 č. j. 21 Co 486/2016-126, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 125/2016 a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se jako žalobce proti vedlejší účastnici jako žalované domáhal dvou nároků. Jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 3. 10. 2007 pro trestný čin zpronevěry a podvodu, a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou téhož řízení následně vedeného u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 24/2008 (dále jen "posuzované řízení"). Posuzované řízení probíhalo celkem 7 let a 8 měsíců, celkem třikrát rozhodoval soud prvního stupně a třikrát odvolací soud. Během řízení se prováděly výslechy velkého množství svědků, a to i ze zahraničí. Dne 27. 2. 2015 okresní soud vyhlásil zprošťující rozsudek, který dne 2. 7. 2015 nabyl právní moci. Trestní stíhání stěžovatele hluboce poznamenalo po stránce psychické i zdravotní, došlo k útlumu v jeho podnikání. Stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice nárok na odčinění nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení požadoval odčinění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč za každý rok řízení. Vedlejší účastnice uplatněné nároky odmítla a uvedla, že v daném případě nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 15 C 125/2016-90 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 140 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud považoval částku 50 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí za částku přiměřenou a dále stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy za celkovou nepřiměřenou délku řízení ve výši 100 000 Kč.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a II. změněn tak, že byla zamítnuta žaloba o dalších 100 000 Kč s příslušenstvím, jinak byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).
5. Městský soud při úvaze o výši finančního odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) se zabýval povahou trestní věci, kdy nešlo v zásadě o závažnější trestný čin s vysokou trestní sazbou odnětí svobody nad 8 let, zohlednil i jeho délku (téměř 8 let), přihlédl i k důvodům, pro které byl stěžovatel obžaloby zproštěn (v projednávané věci s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo) a k následkům způsobeným v osobnostní sféře stěžovatele, morálnímu narušení osobnosti (integrity) poškozeného, jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života. S výhradou (ne)prokázání konkrétního vzniku nemajetkové újmy stěžovatele v řízení, ve spojení se závěry Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773) se městský soud ztotožnil s výší finančního odškodnění stěžovatele za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, přiznanou obvodním soudem ve výši 50 000 Kč. Městský soud se však neztotožnil s právními závěry obvodního soudu ohledně nemajetkové újmy, která měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou řízení. Městský soud dospěl k závěru, že z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 1 T 24/2008 se podává, že trestní řízení proti stěžovateli lze považovat až na jednu výjimku za plynulé a bezprůtahové, když nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud prvního stupně i soud odvolací ve věci rozhodovaly každý třikrát. Věc byla po právní, skutkové a zejména procesní stránce složitá, soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, prováděly výslechy velkého počtu svědků, a to i ze zahraničí, prostřednictvím dožádaných soudů, přičemž stěžovatel (ale i státní zástupce) využíval zákonných prostředků své procesní obrany (např. žádosti o odročení hlavního líčení). S ohledem na uvedené považoval městský soud celkovou dobu trestního řízení proti stěžovateli (7 let a 8 měsíců) za přiměřenou. Při rozhodování o nákladech řízení městský soud zohlednil i úspěch stěžovatele u nároku na přiznání nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí.
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 2236/2017-153 podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele ohledně nároku na zaplacení nemajetkové újmy vzniklé zahájením trestního stíhání ve výši 50 000 Kč není přípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nadto stěžovatel byl ohledně tohoto nároku plně úspěšný, tudíž dovolání je v této části rovněž subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani v části, jíž stěžovatel napadl závěr městského soudu ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, neboť stěžovatelem v dovolání vymezené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud dále dovodil, že přípustnost dovolání nezakládá ani námitka týkající se nákladového výroku.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nereagoval na jeho námitky, které uplatnil v dovolání, a tak nedostál povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit. Stěžovatel konkrétně namítal, že je nesprávný názor, že "že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě". Stěžovatel poukazoval na to, že ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 je výslovně uvedeno, že "při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoli tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům či nečinnosti". Přesto Nejvyšší považoval dobu 7 let a 8 měsíců za přiměřenou. Nejvyšší soud tak zastává opačný názor, než jaký vyslovil ve svém sjednocujícím stanovisku ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a používá nyní judikaturu, kterou svými následnými rozhodnutími sám změnil.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449) je uvedeno, že sám Nejvyšší soud považuje za adekvátní odškodnění částku 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční - pozn. Ústavního soudu). Ačkoli Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo k újmě stěžovatele, odchýlil se od své praxe a stěžovateli žádné zadostiučinění nepřiznal. Nejvyšší soud se v odůvodnění nevyjádřil k tomu, proč v případě stěžovatele nyní postupuje jinak, než ve svých předchozích rozhodnutích.
9. Stěžovatel dále poukazoval na rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643), který uváděl, že účastník má nárok na úplnou náhradu nákladů řízení, pokud plnění závisí na úvaze soudu. Stěžovatel je toho názoru, že městský soud měl přiznat náklady řízení z částky 50 000 Kč. Ani touto částí se Nejvyšší soud nezabýval. Stěžovatel má za to, že jelikož se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkami uvedenými v dovolání, nedostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že hodnocení jednotlivých úkonů, které byly provedeny v trestním řízení, je nerozhodné. Stěžovatel v trestním řízení splnil své povinnosti, neměl žádný zájem na protahování věci, a proto nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že drobné průtahy nevadí a je nerozhodné, proč se věc třikrát projednávala u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu.
10. Stěžovatel namítá, že důvodem pro nepřiznání náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zproštění dle principu in dubio pro reo je nesprávné. Městský soud nevysvětlil, jaký vliv dle jeho názoru měl tento princip na požadované odškodnění. Rozhodnutí městského soudu je tak nepřezkoumatelné a Nejvyšší soud se touto námitkou nezabýval, ačkoli byla téměř hlavním důvodem pro zamítnutí návrhu. Stěžovatel je také přesvědčen, že rozhodnutí městského soudu je překvapivé. Městský soud nevyjádřil v průběhu odvolacího řízení svůj názor, že délka řízení je přiměřená a že z důvodu zproštění in dubio pro reo, není nárok na odškodnění. Jeho rozhodnutí je tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 (N 52/80 SbNU 635).
11. Městský soud dále nepřiznal stěžovateli zadostiučinění proto, že stěžovatel využíval všech zákonných prostředků své obrany. V odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, jaké prostředky to měly být. Stěžovatel pouze podával odvolání proti nesprávným rozsudkům, když ve všech případech bylo odvolání shledáno městským soudem důvodným. Náprava nesprávných rozhodnutí soudu nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady za nepřiměřenou délku řízení. Nejvyšší soud nereagoval ani na tuto námitku a tím porušil právo stěžovatele na soudní ochranu.
12. Stěžovatel má za to, že soudy své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnily a s námitkami stěžovatele se náležitě nevypořádaly, což má za následek nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí a tedy i jejich neústavnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
17. Městský soud při rozhodování o výši náhrady za nepřiměřenou délku řízení přihlédl k tomu, že trestní řízení proti stěžovateli bylo téměř plynulé a bezprůtahové a že stěžovatel se na prodloužení řízení sám podílel svými dalšími návrhy, např. výslechem svědků ze zahraničí až v odvolacím řízení, a zohlednil i význam předmětu řízení pro stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že městský soud při rozhodování o nároku stěžovatele přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem a své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Uvedeným závěrům městského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí dále proti usnesení Nejvyššího soudu a namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkami a nesprávně posoudil jeho dovolání. Ústavní soud ze stěžovatelova dovolání zjistil, že stěžovatel v něm namítal, že městský soud nevysvětlil, jaký vliv měl princip in dubio pro reo na požadované odškodnění, že městský soud nepřiznal stěžovateli zadostiučinění proto, že užíval všech zákonných prostředků své obrany, že soudy musely o věci rozhodovat třikrát, neboť obvodní soud nebral v úvahu práva obhajoby a neprovedl navržené důkazy, že rozhodnutí je v rozporu s aktuální judikaturou a s principy právního státu, a dále brojil proti výroku o nákladech řízení. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi v dovolání předestřenými námitkami stěžovatele. Uvedené námitky stěžovatel nyní uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v podrobnostech na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odkazuje. Po přezkoumání obsahu dovolání stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení posoudil přípustnost jeho dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání v předmětné věci není přípustné, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
19. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/11, sp. zn. IV. ÚS 3085/15 a sp. zn. I. ÚS 42/16, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, neboť tato rozhodnutí na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají.
20. Ústavní soud konstatuje, že z hlediska obsahu a charakteru uplatněných námitek je posuzovaná ústavní stížnost pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině běžného zákona, a stěžovatel zřejmě, avšak nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
21. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou i Úmluvou, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu