ECLI:CZ:US:2019:3.US.2256.19.1
sp. zn. III. ÚS 2256/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Kateřiny Skýpalové, zastoupené JUDr. Kristýnou Dolejšovou Kabelovou, advokátkou, sídlem Ke Stírce 490/57, Praha 8 - Kobylisy, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. dubna 2019 č. j. 8 C 304/2018-60, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2019 č. j. 8 C 304/2018-60 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku 1 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku požadovala vedlejší účastnice řízení z důvodu přirážky k jízdnému, neboť stěžovatelka použila vozidlo městské hromadné dopravy a neoznačila bezodkladně (neprodleně) po nástupu do vozidla jízdenku v označovači, čímž porušila dopravní řád a smluvní přepravní podmínky. Okresní soud dospěl k závěru, že nástupem stěžovatelky do vozidla veřejného dopravního prostředku byla mezi ní a vedlejší účastnicí řízení uzavřena smlouva o přepravě osoby podle §2550 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vzal přitom za prokázané [výpovědí stěžovatelky, její matky, zaměstnance vedlejší účastnice řízení (pracovníka přepravní kontroly) a audiozáznamem z přepravní kontroly], že předem připravenou jízdenku označila stěžovatelka až ve 23 sekundě po uzavření dveří vozu, což ovšem nepředstavuje neprodlené označení jízdenky, když současně neprokázala, že by existovaly překážky, které by jí bránily v jejím neprodleném označení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkových okolností případu a obsahu napadeného rozhodnutí. Je si vědoma bagatelnosti rozhodnutí, avšak domnívá se, že napadený rozsudek vykazuje takové nedostatky, že je nezbytné, aby se Ústavní soud věcí zabýval. Okresnímu soudu vytýká, že si vůbec nepoložil otázku, proč stěžovatelka nastoupila do vozidla s předem připravenou jízdenkou. Vyslovuje přesvědčení, že hodnocení okresního soudu za daného skutkového stavu představuje popření zásady rovnosti účastníků řízení. Rovněž mu vytýká, že při hodnocení výpovědi zaměstnance vedlejší účastnice řízení nepřihlédl k tomu, že je finančně motivován na ukládání pokut. Stěžovatelka konečně namítá nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Závěrem poukazuje na obecně neférový postup revizorů v Plzni vůči pasažérům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předesílá, že peněžité plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem (předmětem sporu je částka ve výši 1 500 Kč s příslušenstvím), je třeba považovat za bagatelní, čehož si je ostatně stěžovatelka dobře vědoma. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští jak odvolání [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], tak i dovolání [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421) a ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Ve sporech o tyto bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
9. Stěžovatelka tak musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející nepředstavuje podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.
10. Namítá-li stěžovatelka, že okresní soud při hodnocení důkazů nepřihlédl k určitým skutečnostem, či nezohlednil určité okolnosti, jde o námitky týkající se zjišťování skutkového stavu. K tomu Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěl obecný soud [nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 230/96 (N 27/7 SbNU 173)]. Do procesu utváření skutkových zjištění může Ústavní soud vstoupit v případě, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a jemu odpovídající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4178/18, bod 82.) Žádnými takovými závažnými vadami však napadený rozsudek netrpí. Naopak okresní soud jasně a srozumitelně svoje rozhodnutí odůvodnil a z provedených důkazů vyvodil odpovídající závěry.
11. Zpochybňuje-li stěžovatelka svědeckou výpověď zaměstnance vedlejší účastnice řízení tvrzením, že je finančně zainteresován na udílení pokut, pak lze v obecné rovině připomenout, že pouhá skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu