ECLI:CZ:US:2019:3.US.2270.19.1
sp. zn. III. ÚS 2270/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 8 To 171/2019, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") uvedeného v návětí tohoto usnesení, neboť jím dle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jeho práva na osobní svobodu, zachování lidské důstojnosti, dobré pověsti, nezasahování do jeho soukromého a rodinného života a rovněž jeho svobody pohybu a pobytu, jakož i jeho práva svobodně opustit Českou republiku dle čl. 14 Listiny a konečně i jeho práva na ochranu rodiny dle čl. 32 odst. 1 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a legalizace výnosů z trestné činnosti dle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a to pro skutek, který spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl bez příslušného povolení České národní banky prostřednictvím společností ve Spojených státech amerických, které ovládal, v České republice několik let nabízet a prodávat automatizovaný systém tzv. forexových robotů pod záminkou zhodnocení vkladů, nicméně vybrané prostředky použil pro svou osobní potřebu, čímž měl způsobit nejméně 1 400 klientům škodu nejméně 1,4 miliardy korun českých. Dále měl stěžovatel legalizovat prostředky pocházející z této trestné činnosti ve výši cca 0,5 miliardy korun českých. V průběhu tohoto trestního stíhání navrhl státní zástupce Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby uložil stěžovateli zákaz vycestování do zahraničí, což však tento soud usnesením ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 1 Nt 701/2019, dle §77a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Proti tomuto usnesení však podal stížnost státní zástupce, na jejímž pokladu stížnostní soud svým napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a dle §77a odst. 1 trestního řádu uložil stěžovateli zákaz vycestování do zahraničí.
IV. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá 1) odnětí možnosti podat opravný prostředek; 2) nezměněnou právní kvalifikaci po rozšíření trestního stíhání; 3) vztah stěžovatele ke Slovenské republice a jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení; 4) nedostatečnost argumentace státního zástupce ohledně zahraničních účtů. Podstatu těchto námitek lze v jednotlivostech shrnout takto:
5. Ad 1) stěžovatel namítá, že tím, že stížnostní soud sám ve věci rozhodl, odňal stěžovateli možnost brojit proti pro něj nepříznivému výsledku řádným opravným prostředkem. Již jen tím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
6. Ad 2) stěžovatel uvádí, že ačkoliv proti němu bylo rozšířeno trestní stíhání, základní právní kvalifikace a horní hranice trestní sazby zůstaly nezměněny.
7. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že až donedávna měl stěžovatel trvalý pobyt na Slovensku, kde se od roku 2018 trvale léčil, neboť je velmi vážně nemocen. Na Slovensku má rovněž převážnou část své rodiny a příbuzných, vyvíjel zde podnikatelské aktivity a byl zde zaměstnán. Od zahájení trestního stíhání v roce 2017 se stěžovatel zdržoval na svobodě a mohl volně vycestovat do zahraničí, přičemž po celou dobu poskytoval orgánům činným v trestním řízení plnou součinnost a k plánovaným úkonům se řádně dostavoval.
8. Ad 4) se stěžovatel vymezuje proti tomu, že státní zástupce poukázal na výpověď stěžovatele ze dne 18. 3. 2019 o tom, že by se v cizině měly nacházet bankovní účty s finančními prostředky. Stěžovatel k této argumentaci kontruje, že celé trestní stíhání je založeno na domněnce, že si stěžovatel celý systém WSM a obchodování vymyslel a že orgány činné v trestním řízení nezjistily žádné skutečnosti, že by takový obchod někdy probíhal, a doplňuje, že tyto účty byly v zahraničí již řadu let a nikdy nebyly důvodem k tomu, aby s jejich prostředky stěžovatel neoprávněně nakládal.
V. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost, ačkoliv je podána v souvislosti s ještě neukončeným trestním řízením, není nepřípustná [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13 ze dne 12. 11. 2014 (U 16/75 SbNU 649) - pozn. Ústavního soudu: všechna zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná i ze stránky https://nalus.usoud.cz], je však zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud vymezil již v minulosti podmínky pro svůj zásah proti rozhodnutí o uložení zákazu vycestování do zahraničí (srov. k jejich přehlednému souhrnu usnesení sp. zn. II. ÚS 3286/16 ze dne 22. 11. 2016, bod 8.). V nynějším případě nemůže Ústavní soud konstatovat, že by tyto podmínky pro kasační zásah ve vztahu k napadenému usnesení stížnostního soudu byly naplněny.
12. Ústavní soud předně uvádí, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je toliko opakováním stěžovatelovy argumentace uplatněné již ve stížnostním řízení, přičemž k odůvodnění napadeného usnesení se stěžovatel nijak přímo nevyjadřuje, nepolemizuje s ním, nevyvrací jeho závěry ani neusiluje o to, aby je argumentačně překonal. Výslovně se stěžovatel vymezuje pouze proti závěrům intervenujícího státního zástupce, nikoliv k závěrům soudu. Za těchto okolností, za nichž stěžovatel ani sám žádný konkrétní argument proti odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu nevznáší, Ústavní soud, nemá-li se stát pouze další revizní instancí, která znovu posoudí argumentaci stěžovatele proti uložení zákazu vycestování do zahraničí a argumentaci státního zástupce pro jeho uložení, může posoudit toliko to, zda je napadené usnesení řádně odůvodněno či není jinak zcela zjevně ústavně nonkonformní. Nic takového však Ústavní soud v nynější věci neshledal. Blíže k jednotlivým stěžovatelovým námitkám se Ústavní soud vyjadřuje následovně:
13. K námitce 1) se patří uvést, že stěžovatel se mýlí, má-li za to, že rozhodnutí podle tzv. apelačního principu ve stížnostním řízení dle trestního řádu je per se porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud využití apelačního principu samo o sobě nepovažuje za problematické (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 731/14 ze dne 30. 4. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 695/06 ze dne 14. 3. 2007 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1348/08 ze dne 26. 6. 2008). Porušením některého z ústavně zaručených základních lidských práv či svobod může však postup dle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu být, jestliže nebyla ve stížnostním řízení dodržena zásada kontradiktornosti, a tedy obviněný neměl možnost se relevantně vyjádřit k argumentaci uvedené ve stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1859/12 ze dne 6. 6. 2012). To však zjevně není stěžovatelův případ, neboť stěžovatel netvrdí, že by o podané stížnosti nevěděl, a nadto, jak vyplývá z bodu 3. napadeného usnesení, se ke stížnosti podané státním zástupcem i písemně vyjádřil.
14. Co se týče námitek 2) až 4), tyto mají společný základ v tom, že stěžovatel se snažil přesvědčit stížnostní soud, že důvody, pro něž byl podán státním zástupcem návrh na uložení zákazu vycestování do zahraničí, existovaly již dlouho předtím, přičemž stěžovatel nijak v možnosti vycestovat do zahraničí zbaven nebyl, a přesto k žádnému maření účelu trestního řízení nedocházelo. V době, kdy byl tento návrh podán, nenastalo pak podle stěžovatele nic, co by změnilo poměry tak podstatně, aby to odůvodnilo uložení uvedeného zákazu.
15. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že stížnostní soud dospěl k závěru, že k relevantní změně poměrů došlo, což odůvodnil v bodech 6. - 8. napadeného usnesení. Vyšel přitom zejména z toho, že trestní stíhání vedené proti stěžovateli bylo rozšířeno tak, že nyní byl stěžovatel obviněn ze spáchání trestného činu na 1 400 poškozených se škodou cca 1, 4 miliardy korun českých, že stěžovatel již desítky milionů ze zahraničních účtů odčerpal, že stěžovatel sám uvedl, že bankovní účty v zahraničí užíval a že v řadě případů by odčerpání peněz z účtů v zahraničí bylo na dálku značně komplikované, ne-li nemožné.
16. Ústavní soud k tomu na základě tohoto odůvodnění uvádí, že závěr stížnostního soudu, že zde k podstatné změně poměrů došlo, věru nelze považovat za nedůvodný či arbitrární, a to obzvláště s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel byl původně obviněn ze spáchání podvodu na 56 poškozených s celkovou škodou cca 15 milionů korun českých. Ačkoliv právní kvalifikace a z ní vyplývající horní hranice trestní sazby se nezměnila, dramaticky se změnily jak potenciální okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu, tak i možná výše škody, jejíž uhrazení by stěžovateli mohlo potenciálně být uloženo. V tomto okamžiku samozřejmě Ústavní soud není oprávněn jakkoliv předvídat další vývoj trestního stíhání proti stěžovateli, nicméně uzavírá, že tato změna poměrů z hlediska ústavněprávního obstojí pro změnu názoru orgánů činných v trestním řízení na důvodnost uložení zákazu vycestování do zahraničí.
17. Stížnostní soud se rovněž věnoval i poměřování míry zásahu do stěžovatelových práv v souvislosti s uložením zákazu vycestování do zahraničí, které odůvodnil v bodě 8. svého napadeného usnesení. Ani tomuto odůvodnění nemá Ústavní soud co vytknout, zejména přihlédne-li k typově nižší míře intenzity zásahu zákazu vycestování do práv stěžovatele ve srovnání s vazbou útěkovou (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 766/17 ze dne 28. 11. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 2180/18 ze dne 15. 8. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 1363/16 ze dne 22. 8. 2016 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3228/14 ze dne 10. 12. 2014 ). Jelikož stěžovatel žádnou bližší argumentaci proti tomuto odůvodnění neuvedl a Ústavní soud je nemůže považovat za na první pohled protiústavní, nemá důvodu k zásahu proti napadenému usnesení ani na podkladě této stěžovatelovy námitky.
VI. Závěr
18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh bez nutnosti vyžádat si další podklady neshledal v napadeném rozhodnutí stížnostního soudu ničeho, co by v mezích stěžovatelem uplatněných námitek bylo způsobilé dovodit byť potenciální porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sám od sebe. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu