ECLI:CZ:US:2019:3.US.2360.19.1
sp. zn. III. ÚS 2360/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019 č. j. 8 Tdo 391/2019-481, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2018 č. j. 7 To 130/2018-436 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. prosince 2017 č. j. 1 T 228/2014-382, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným organizováním přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") k §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a organizování přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §210 odst. 2 a 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 2. 2015 č. j. 4 T 104/2013-308 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2016 č. j. 7 To 187/2015-338 mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců. Dále rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o škodě uplatněné poškozenou obchodní společností MONETA Auto, s. r. o. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalované D. M.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele krajský soud dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu ohledně stěžovatele zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným organizováním přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1 a 4 tr. zákoníku a organizováním přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §210 odst. 2 a 4 tr. zákoníku ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích mu podle §210 odst. 4 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. O uplatněné škodě rozhodl stejně jako okresní soud.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud chybně předvolal k veřejnému zasedání svědka L. S., který se tak k soudu nedostavil. Zjevné pochybení pak bylo "zakamuflováno" zamítnutím výslechu tohoto svědka jako nadbytečného. Stěžovatel považuje výslech svědka za důležitý pro posouzení otázky, s kým spoluobžalovaná jednala o prodeji vozidla a komu uhradila část kupní ceny. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k opomenutým důkazům. Krajskému soudu dále vytýká, že odmítl přihlédnout k obsahu výdajového pokladního dokladu na částku 80 000 Kč, který měl prokazovat vyplacení akontace L. S. spoluobžalovanou. Nesouhlasí s jeho argumentem, že výdajový doklad obsahuje nesprávné číslo občanského průkazu D. M. Domnívá se, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, které netvoří uzavřený okruh. Činí výhrady k osobě D. M., která si měla sama připravovat podmínky ke spáchání podvodu, a jako obžalovaná neměla povinnost mluvit pravdu, i k ostatním provedeným důkazům, na základě nichž byl uznán vinným.
6. Stěžovatel se dále domnívá, že v odvolacím řízení byl porušen zákaz reformationis in peius. Nepodal-li odvolání v jeho neprospěch státní zástupce, neměl krajský soud rozdělit údajné jednání stěžovatele na dva skutky a pozměnit právní kvalifikaci prvního přečinu. Tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu.
7. Za vnitřně rozporné a formálně nesprávné stěžovatel označuje i usnesení Nejvyššího soudu, který provedl v podstatě věcný přezkum rozsudku krajského soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 (N 113/80 SbNU 771; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) má za to, že Nejvyšší soud měl posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v tomto rozsahu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
9. Jde-li však o napadený rozsudek okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
11. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního pouze posuzuje, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
12. V posuzované věci jsou právní závěry krajského soudu, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními, která se zřetelně podávají z jednotlivých provedených důkazů. Již okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Provedené důkazy také v souladu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů náležitě zhodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemném souhrnu a přesvědčivě odůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, když předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a především zpochybňuje věrohodnost výpovědi spoluobžalované. Z hlediska ústavnosti je významné, že výpověď D. M. soud důkladně zhodnotil i z hlediska její věrohodnosti, a že tato výpověď koresponduje s řadou dalších objektivních důkazů, které s ní tvoří ucelený řetězec. Jak však připomněl krajský soud, hodnocení důkazů je doménou soudu, který důkazy provedl. Na závěru o procesně nezávadném dokazování i jejich logicky správném zhodnocení krajský soud nic nezměnil ani poté, co sám dokazování doplnil a zhodnotil, neboť shledal, že všechny důkazy posuzované jako celek nejsou způsobilé učiněné skutkové závěry jakkoliv zvrátit. Krajský soud sice vyhověl návrhu obhajoby a předvolal k výslechu jako svědka L. S., učinil tak ovšem procesně nesprávným způsobem, takže jmenovaný se o veřejném zasedání nedozvěděl a nedostavil se k němu. V odůvodnění svého rozhodnutí však dostatečně vysvětlil, proč jeho výslech nakonec nepovažoval za potřebný. Nejde tudíž o důkaz opomenutý, jak tvrdí stěžovatel s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
13. Skutkové závěry obou soudů lze označit za výsledek jasné, logické a plně přezkoumatelné úvahy, která je důkazem o tom, že soud rozhodující ve věci nabyli vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě.
14. Ke stěžovatelem namítanému porušení zásady zákazu reformationis in peius se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, neboť tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Postup krajského soudu, který rozdělil trestněprávní jednání stěžovatele na dvě části a pozměnil právní kvalifikaci prvního přečinu z podvodu na podvod úvěrový, však nepovažoval za změnu rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Argumentace stěžovatele, že krajský soud posoudil jeho jednání jako dva trestné činy, je nepřípadná, neboť již okresní soud hodnotil skutek jako dva trestné činy, přičemž nijak nezasáhl do skutkových zjištění okresního soudu, které plně akceptoval a beze změny je do svého výroku převzal. Zjištěné jednání pouze logicky rozdělil na dva časově i charakterově odlišné útoky, původně včleněné do jedné skutkové věty. Přečin podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 tr. zákoníku mají přitom stejnou trestní sazbu odnětí svobody i možnost uložení peněžitého trestu, takže ani v této souvislosti nebylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, přičemž i výše uloženého trestu a povinnost k náhradě škody zůstaly rozsudkem krajského soudu beze změny.
15. Nejvyšší soud se zabýval i konkrétními argumenty stěžovatele směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů obou stupňů však neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách z nich vycházel. Nedospěl tak k závěru, že by napadené rozhodnutí krajského soudu bylo v rozporu s požadavky kladenými ústavněprávními normami na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel i v dovolacím řízení dovolával. Nelze tak souhlasit se stěžovatelem v tom, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vnitřně rozporné a formálně nesprávné, či že by Nejvyšší soud odmítl posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva, včetně práva na spravedlivý proces.
16. Lze uzavřít, že skutkové závěry, k nimž dospěl okresní soud, a které ponechal krajský soud beze změn, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně bezrozporné, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy zjišťovaly skutkový stav, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu