ECLI:CZ:US:2019:3.US.2371.19.1
sp. zn. III. ÚS 2371/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ontario Group, s. r. o., sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 č. j. 26 Cdo 545/2019-265 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2018 č. j. 30 Co 167/2018-235, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v řízení o zaplacení částky 6 036 448,17 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 29. 6. 2018 č. j. 30 Co 167/2018-235 zastavil odvolací řízení, neboť stěžovatelka (žalovaná) přes výzvu nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek z odvolání. Městský soud takto rozhodl v situaci, kdy stěžovatelce bylo nejprve Obvodním soudem pro Prahu 5 (usnesení ze dne 15. 3. 2018 č. j. 35 C 11/2017-212) přiznáno osvobození od soudních poplatků, které jí však bylo následně podle §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odňato usnesením městského soudu ze dne 1. 6. 2018 č. j. 30 Co 167/2018-228, neboť stěžovatelka řádně nedoložila skutečnosti potřebné pro posouzení jejích majetkových poměrů. Po výzvě městského soudu k zaplacení soudního poplatku stěžovatelka podala novou žádost o osvobození od soudních poplatků, v níž však neuvedla žádnou novou skutečnost, z níž by bylo možno dovozovat změnu poměrů od doby, kdy bylo naposledy o osvobození od soudních poplatků rozhodováno. Tvrzení stěžovatelky, že došlo k radikálnímu snížení příjmů, nepovažoval městský soud za relevantní, neboť stěžovatelka již v původní žádosti o osvobození od soudních poplatků dokládala výpisy z účtů, že v poslední době neměla žádný příjem, takže u ní nešlo o změnu poměrů.
3. Následné dovolání stěžovatelky, které podala na základě poučení obsaženého v rozhodnutí městského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 26 Cdo 545/2019-265 odmítl podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že usnesení, jímž městský soud zastavil odvolací řízení, je sice usnesením, kterým se odvolací řízení končí, avšak podle §229 odst. 4 o. s. ř. je může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2016 sp. zn. 29 NSČR 164/2016 nebo z 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5653/2017), proto dovolání proti tomuto usnesení nemohlo být přípustné. Přípustnost dovolání pak nemohlo založit ani nesprávné poučení poskytnuté stěžovatelce městským soudem v písemném vyhotovení rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 62/2001 aj.). Napadala-li stěžovatelka výrok o náhradě nákladů řízení, nebylo její dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svého shora uvedeného práva na soudní ochranu, popř. práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jí bylo odepřeno právo na přístup k soudu. Poukazuje na to, že městským soudem byla poučena o přípustnosti dovolání, takže pokud se jím řídila, nemůže být sankcionována rozhodnutím o odmítnutí dovolání. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2163/11 (N 97/69 SbNU 641; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), s nímž je rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jejího názoru v rozporu. Zdůrazňuje, že poučením městského soudu byla uvedena v omyl a poškozena na svých právech. Postupem Nejvyššího soudu byla porušena zásada legitimního očekávání účastníka řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva nebo jiné nesprávnosti.
7. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž byla přípustná žaloba pro zmatečnost, podle §229 odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky v důsledku skutečnosti, že její dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byla (byť nesprávně) poučena městským soudem.
8. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 či stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí nemeritorní povahy z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Jak již bylo správně řečeno Nejvyšším soudem, nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal.
9. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné, nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí městského soudu počala běžet již dnem následujícím po dni jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatelka se při podání dovolání řídila nesprávným poučením obsaženým v usnesení městského soudu, kterážto skutečnost by jí neměla jít k tíži (srov. např. rozsudek Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61-77, včetně konkurenčního stanoviska soudců Lemmense, Kurise a Spana. Odmítnutí stěžovatelčiny ústavní stížnosti pro nepřípustnost by tak znamenalo porušení jejího práva na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. S ohledem na výše uvedenou specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí městského soudu za přípustnou. Stěžovatelka však vůči tomuto rozhodnutí, přestože je v petitu ústavní stížnosti formálně označuje, v podstatě žádnou argumentaci, natož argumentaci ústavněprávní, nepředkládá. Za dané situace se tak Ústavní soud omezí na konstatování, že ani v rozhodnutí městského soudu nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Toto rozhodnutí je řádně odůvodněno a proti jeho závěrům nelze mít žádné výhrady.
11. Stěžovatelka dále odkazovala na nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11, s nímž měla být napadená rozhodnutí v rozporu. V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že bylo povinností odvolacího soudu, který odmítl odvolání stěžovatele, poučit ho o možnosti podat proti rozhodnutí žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel se tak mohl legitimně domnívat, že občanské soudní řízení mu už žádný prostředek nápravy neposkytuje. Podle Ústavního soudu tak měly obecné soudy "dovodit mimořádnou přípustnost žaloby pro zmatečnost i po překročení zákonné lhůty, a to z důvodů chybného (resp. matoucího) poučení" (bod 26 citovaného nálezu). Přestože z uvedeného nálezu vyplynul mj. vzkaz ohledně poučovací povinnosti pro soudy řešící věc samu, jeho závěry a nosné důvody se týkaly soudů rozhodujících až o žalobě pro zmatečnost. Z uvedeného je zřejmé, že byť je výchozí situace obdobná (přípustnost žaloby pro zmatečnost ex lege podle §229 odst. 4 o. s. ř.), nejsou závěry podávající se z tohoto nálezu v současné situaci na nyní posuzovanou věc přiléhavé.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu