ECLI:CZ:US:2019:3.US.2406.19.1
sp. zn. III. ÚS 2406/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Horáka, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2019 č. j. 51 Co 79/2019-83, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 4. 4. 2018 č. j. 28 C 143/2017-51 v řízení o přiměřené zadostiučinění ve výši 174 000 Kč s příslušenstvím uložil vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplatit stěžovateli (žalobci) částku ve výši 24 887 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Co do částky 149 113 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč (výrok III.).
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2019 č. j. 51 Co 79/2019-83 změnil (co do částky 24 887 Kč s příslušenstvím) částečně vyhovující rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatele zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalované částky se stěžovatel domáhal z důvodu nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného na jeho majetek. Oproti obvodnímu soudu nepovažoval městský soud, i přes existenci jednotlivých dílčích průtahů v řízení, délku exekučního řízení (od roku 2006, kdy byla nařízena exekuce, do roku 2014, kdy byl podán návrh stěžovatele na zastavení exekučního řízení) za nesprávný úřední postup, neboť až do návrhu stěžovatele na zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilosti exekučního titulu (rozhodčího nálezu) bylo exekuční řízení prováděno důvodně a účelně (soudní praxe nepovažovala v té době rozhodčí doložky obdobného znění ve spotřebitelských vztazích za neplatné) a o jeho návrhu na zastavení exekuce bylo následně rozhodnuto v přiměřené době (v roce 2016). K tomu městský soud dále podotkl, že přiměřenost délky exekučního řízení se pro účely posouzení nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), posuzuje odlišně od jiných druhů řízení, přičemž platí, že není-li dosud vymáhaná částka vymožena, není zcela zřejmé, že jde o nedobytnou částku, tudíž má soudní exekutor oprávnění (i povinnost) v exekučním řízení nadále pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí, když odlišně hodnotil skutkový stav věci a dále namítá nedostatečnost jeho odůvodnění. Podle názoru stěžovatele nemůže obstát závěr městského soudu o tom, že nepřiměřenost délky exekučního řízení lze posuzovat až od roku 2014, kdy došlo ke změně judikatury v posuzování způsobilosti rozhodčích nálezů jako exekučních titulů. Poukazuje na to, že exekuce podle neplatné rozhodčí doložky neměla být vůbec vedena a soud se měl i bez jeho návrhu zabývat způsobilostí exekučního titulu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu, jímž byl změněn částečně vyhovující rozsudek obvodního soudu, a žaloba stěžovatele byla zcela zamítnuta, neboť v délce exekučního řízení nebyl shledán nesprávný úřední postup. Stěžovatel v prvé řadě namítá překvapivost rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Podstatou zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, jak se podává z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz], není vyloučení změny právního hodnocení obecných soudů v průběhu soudního řízení, nýbrž zajištění práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Ve stávající věci městský soud rozhodoval k odvolání vedlejší účastnice řízení, která v něm mj. námitku, že exekuce byla zastavena až v souvislosti se změnou judikaturní praxe ohledně rozhodčích nálezů jako způsobilých exekučních titulů, uplatnila. K podanému odvolání měl stěžovatel možnost se vyjádřit, což také, jak se podává z odůvodnění rozsudku městského soudu, učinil. Z tohoto pohledu nelze považovat rozhodnutí městského soudu ve světle judikatury Ústavního soudu za překvapivé.
8. Ústavní soud rovněž nemá výhrady proti argumentu městského soudu, že je třeba přihlížet ke specifikům exekučního řízení, jehož délka je ovlivněna nejen kritérii uvedenými v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce. Rovněž Evropský soud pro lidská práva, jenž ve své judikatuře (srov. rozsudek ve věci Cebotari a další proti Moldavsku ze dne 27. 1. 2009 č. stížností 37763/04, 34350/04, 35178/04 a další, nebo rozsudek ve věci Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 15. 11. 2011 č. stížností 8229/04, 8234/04, 12713/04 a další) exekuční řízení z pohledu jeho přiměřené délky považuje za nedílnou součást řízení, podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na konkrétní okolnosti případu.
9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadenému rozhodnutí v ústavněprávní rovině. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina a judikatura Ústavního soudu. Městský soud sice poměrně stručně, ale dostatečně přesvědčivě a srozumitelně, své rozhodnutí odůvodnil.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu