ECLI:CZ:US:2019:3.US.2427.19.1
sp. zn. III. ÚS 2427/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o stížnosti Ing. Václava Dvořáka, zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Nad Královskou oborou 41, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1571/2019-105 ze dne 28. 5. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 310/2018-77 ze dne 28. 11. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 23/2018-26 ze dne 12. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - České národní banky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 23/2018, stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po žalované České republice - České národní bance 452 688,80 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť stěžovatel neuvedl konkrétní nesprávný úřední postup Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, jenž měl vést ke vzniku škody, a neprokázal příčinnou souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem.
4. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, zabýval se nicméně prvně námitkou promlčení, kterou v nalézacím i odvolacím řízení žalovaná vznášela, a dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok byl promlčen. Dále se odvolací soud ztotožnil i s argumenty soudu prvního stupně.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti pro vady, neboť stěžovatel ve vztahu k promlčení nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zčásti (co do napadeného výroku o nákladech řízení) pro nepřípustnost.
II.
6. V ústavní stížnosti se stěžovatel zaměřuje zejména na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu uvádí, že splnění podmínek přípustnosti řádně vymezil. Upozornil na fakt, že prvostupňový soud žalobu pro promlčení nezamítl, a jelikož městský soud rozhodoval toliko k odvolání stěžovatele, nemohl údajně dle zákona rozhodnout způsobem, který by zhoršil jeho postavení. Stěžejní otázkou tak nadále dle stěžovatele zůstává splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu.
7. Navzdory uvedenému se stěžovatel údajně s otázkou promlčení nároku v dovolání argumentačně vypořádal, přičemž Nejvyšší soud se odmítl dovoláním zabývat pouze z toho důvodu, že v úvodu dovolání stěžovatel neuvedl, že i otázka promlčení nároku by měla být ze strany dovolacího soudu vyřešena jinak. To stěžovatel považuje za přehnaně formalistické, jelikož ihned v následující pasáži dovolání stěžovatel zcela jasně vymezil důvody nesprávnosti závěru o promlčení nároku, a dovolacímu soudu tudíž muselo být zřejmé, že i v této otázce je rozhodnutí stěžovatelem napadeno.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je, v části, v níž je napadáno usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
9. V části, kterou je napadáno usnesení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu musí být v dovolání (krom dalšího) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud mimo jiné již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 uvedl, že odmítnutím dovolání, které toto vymezení neobsahuje, nedochází k porušení ústavně zaručených práv dovolatele. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak je citována v napadeném usnesení dovolacího soudu, musí dovolatelé vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu. Stojí-li tedy dovoláním napadené rozhodnutí na více samostatných argumentech, které odvolací soud (i samostatně) vedly k přijatému výroku, je nezbytné vymezit předpoklady ke každému z nich.
11. Stěžovatel tento právní závěr nikterak nezpochybňuje, namítá však, že "dovolacímu soudu muselo být naprosto zřejmé, že i [v otázce promlčení] je rozhodnutí stěžovatelem napadeno". To však není podstatné, neboť nejde o to, v jakém rozsahu stěžovatel dovoláním odvolací rozhodnutí napadl, ale zda vymezil, či nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání ke každé jednotlivé právní otázce. Je přitom zřejmé, že u promlčení stěžovatel jím shledané naplnění podmínek přípustnosti nevymezil. Ve vztahu k promlčení se zabýval jen dovolacím důvodem (spočívajícím v právní argumentaci, proč k promlčení dle jeho mínění nedošlo), přípustnost dovolání však pominul (vymezil ji jen k jiným právním otázkám).
12. Ostatně i v ústavní stížnosti se stěžovatel omezuje na konstatování, že "i otázka promlčení nároku by měla být ze strany dovolacího soudu vyřešena jinak". Zcela tím ignoruje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož je "nezbytné, aby [z dovolání] bylo ve vztahu ke každé jednotlivé předkládané otázce zřejmé ... od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit". Stěžovatel nejenže žádné takové řešení neuvedl v dovolání (jak Nejvyšší soud uvedl, stěžovatel citoval rozhodnutí týkající se jiné právní otázky, což stěžovatel nyní nijak nezpochybňuje), nečiní tak dokonce ani v ústavní stížnosti (ačkoli by to nemohlo na výsledku tohoto řízení nic změnit).
13. Stěžovatel dále argumentoval tím, že nalézací soud žalobu pro promlčení nezamítl a odvolací soud nemohl jeho postavení při absenci odvolání protistrany zhoršit. Dovolání se ovšem vymezuje vůči rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli soudu nalézacího (viz §237 a §241a občanského soudního řádu). Není přitom pochyb, že odvolací soud své rozhodnutí postavil právě i na otázce promlčení, věnoval se jí ostatně hned z úvodu své argumentace. Otázka promlčení tak byla jednou z otázek, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a to do té míry, že případné odlišné posouzení jiných otázek by nemohlo na výsledku odvolacího řízení nic změnit. Dovolání se proto mělo bez ohledu na odůvodnění nalézacího soudu vymezit i vůči řešení této otázky, a to z hlediska přípustnosti dovolání i dovolacího důvodu.
14. Považoval-li stěžovatel závěr odvolacího soudu o promlčení za chybný i s ohledem na tvrzené zhoršení svého postavení při absenci odvolání protistrany, mohl to v dovolání namítnout. Lze nicméně dodat, že není důvod, proč by odvolací soud měl ignorovat žalovanou opakovaně vznášenou námitku promlčení. Koneckonců dle §219 občanského soudního řádu odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li správné ve výroku, právní důvody se tak mohou lišit. Není pak podstatné, že žalovaná odvolání nepodala, jelikož k jeho podání ani neměla důvod. To jí neznemožňuje i v odvolacím řízení (nadále) namítat promlčení nároku, jak také činila. Ke zhoršení stěžovatelova postavení tím nedochází, stěžovatel byl již před prvostupňovým soudem neúspěšný a rozhodnutí odvolacího soudu na tom nic nezměnilo. Zhoršení právního postavení nelze spatřovat v tom, že stěžovatel musí doplnění argumentace odvolacím soudem reflektovat ve svém dovolání.
15. Podáním vadného dovolání stěžovatel řádně nevyčerpal prostředek ochrany práva, který měl k dispozici. V souladu s tím plénum Ústavního soudu v již zmiňovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 konstatovalo, že je-li dovolání odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení shledaných předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Argumentací směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu se tak Ústavní soud nemohl podrobněji zabývat. Technicky vzato by mohla být přípustná ústavní stížnost ve vztahu k výrokům o nákladech řízení, ty však stěžovatel argumentačně pomíjí.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu