ECLI:CZ:US:2019:3.US.2429.19.1
sp. zn. III. ÚS 2429/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2019 č. j. 68 Co 54/2019-451, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 14 Nc 1537/2016-390 Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") svěřil nezletilou pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů v každém sudém týdnu do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") a v každém lichém týdnu do péče stěžovatele (dále také jen "otec") s tím, že k předání a převzetí nezletilé bude docházet vždy v neděli v 17:00 hodin v místě bydliště toho z rodičů, kde střídavá péče začíná (výrok I). Současně soud vyslovil, že otec je povinen počínaje právní mocí rozsudku přispívat na výživu nezletilé částkou 8 000 Kč měsíčně (výrok II) a matka je povinna počínaje právní mocí rozsudku přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok III), a rozhodl dále, že matka i otec jsou povinni uhradit státu každý náklady řízení (znalečné) ve výši 18 300 Kč (výroky IV a V), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu vlastních nákladů řízení (výrok VI).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2019 č. j. 68 Co 54/2019-451 rozsudek obvodního soudu ve výroku o střídavé péči o nezletilou změnil tak, že nezletilá se svěřuje pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky a otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu od středy od 18.00 hodin do pondělí do 8.00 hodin. Soud dále upravil styk pro období letních, jarních, velikonočních a vánočních prázdnin. Městský soud po doplnění dokazování uvedl, že neshledal správným závěr obvodního soudu o tom, že přání nezletilé být ve výlučné péči matky je důsledkem ovlivnění matkou vyvolaného tím, že se ve výlučné péči matky nezletilá fakticky aktuálně nachází. Městský soud konstatoval, že výlučná péče matky se současně velmi rozšířeným stykem otce s nezletilou je v nejlepším zájmu nezletilé, jejíž názor je třeba vzít v potaz, neboť nezletilá je dostatečně zralá a schopná svůj názor vyjádřit, přičemž žádné ovlivnění rodiči z provedeného dokazování nevyplynulo. Za daných okolností městský soud dovodil, že z chování a projevů nezletilé bylo jednoznačně patrné, že si přeje setrvat v péči matky, v prostředí ve kterém pociťuje jistotu. Také ze znaleckého posudku provedeného k důkazu v odvolacím řízení i z výpovědi znalkyně plyne, že v současné době by střídavá péče nebyla ideální.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soudu, který na rozdíl od obvodního soudu shledal lepší výchovné prostředí pro nezletilou u matky, a to převážně z důvodu přání nezletilé. Stěžovatel upozorňuje, že žádný ze soudů neshledal v péči matky o nezletilou ani v péči stěžovatele žádné závady. Stěžovatel má pro nezletilou připravené odpovídající bytové a materiální zázemí a přestěhoval se do blízkého okolí školy nezletilé. U obou rodičů jsou tedy splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče. Nezletilá sice v řízení před obvodním soudem uvedla, že nechce být toliko s otcem, protože otec je přísnější než matka, nicméně tato přísnost spočívá pouze v požadavku na jisté dodržování pravidel, jak ve svém rozhodnutí správně vyložil obvodní soud. Stěžovatel má za to, že při hodnocení přání nezletilé měla být vzata v potaz skutečnost, že nezletilá byla na základě předběžného opatření svěřena po dlouhou dobu do péče matky, od listopadu 2016 u ní fakticky trávila většinu času, a mohla jí být manipulována. Také ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Plášila a MUDr. et. Mgr. Viktora Hartoše vyplývá, že střídavá péče je v nejlepším zájmu nezletilé, a že nezletilá trpí poruchou loajality z důvodu, že tráví s matkou podstatnou část času, kdy matka vystupuje v roli hlavního vychovatele. Vycházel-li městský soud ze závěrů znaleckého posudku Mgr. Zuzany Bouškové, tyto jsou v rozporu se znaleckým posudkem znalců PhDr. Vladimíra Plášila a MUDr. et. Mgr. Viktora Hartoše, a městský soud dostatečně neodůvodnil, proč přihlédl zejména k závěrům znaleckého posudku Mgr. Zuzany Bouškové. Stěžovatel závěrem dodává, že i kdyby městský soud dospěl k závěru, že je potřeba respektovat přání nezletilé v plném rozsahu, mohl uvažovat nad jinými modely střídavé péče, než je standardní model střídavé péče v týdenních cyklech tak, jak byl upraven obvodním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Obecným soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí městského soudu i soudu obvodního, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilé dospěl k odlišným závěrům o podobě péče o nezletilou. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí rozumný úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní.
8. Ústavní soud nemá shora učiněným závěrům městského soudu čeho vytknout, neboť jeho skutková zjištění vycházela z řádně provedených důkazů, při svém rozhodování použil platnou právní úpravu a ústavně souladným způsobem odůvodnil svůj závěr, že svěření nezletilé do střídavé péče rodičů by nebylo v jejím nejlepším zájmu. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že si je vědom ustálené judikatury, která střídavou péči rodičů upřednostňuje, současně však kladl důraz na stabilitu výchovného prostředí a nejlepší zájem dítěte. Městský soud taktéž vysvětlil, že nezletilá výslovně formulovala a odůvodnila svůj názor, že jí vyhovuje dosavadní stav, a z jejího chování měl za zřejmé, že otce nikterak nezavrhuje ani nevylučuje ze svého života, má k němu pozitivní vztah a chce se s ním stýkat.
9. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou [např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. z odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že výše uvedená premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)." Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno.
10. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče, základním kritériem musí vždy být především zájem dítěte. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.
11. Uvedenými kritérii se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval, a vzal v úvahu i skutečnost, že soudem ustanovení znalci ani znalkyně, která zpracovala posudek na základě zadání matky a byla odvolacím soudem vyslechnuta, neshledali žádné negativní okolnosti na straně stěžovatele, naopak pokládali za důležité, aby došlo k zajištění plnohodnotného kontaktu a vytváření hlubších vzájemných vztahů mezi nezletilou a stěžovatelem do budoucna. Tyto okolnosti promítl krajský soud do svých závěrů o rozsahu a formě styku, který upravil jako dostatečně široký, aby umožnil stěžovateli účast na vývoji nezletilé a jeho výchovné působení na ni.
12. Městský soud přitom postupoval ústavně souladným způsobem, vycházel-li současně z přání nezletilé. Ústavní soud již mnohokráte uvedl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)]. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Vycházel-li tedy městský soud z názoru nezletilé (když nedospěl k závěru, že nezletilá prezentovala své názory pod vlivem matky), ověřil-li si současně, že nezletilá má u matky stabilní výchovné prostředí, a své rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením opatrovníka i znalkyně, nemá jeho závěrům z pozice ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout.
13. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele týkajícím se k provádění důkazů znaleckým posudkem městským soudem. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nesouhlasil se závěry znaleckého posudku Mgr. Zuzany Bouškové, městský soud doplnil dokazování o výslech uvedené znalkyně. Městský soud vzal v úvahu, že znalkyní byla vyšetřena jen nezletilá, a nikoliv její rodiče, a řádně zdůvodnil, jakým způsobem předmětný důkaz zhodnotil, přitom postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle které není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. To platí jak pro znalecký posudek vypracovaný soudem ustanovenými znalci, tak pro znalecký posudek, jenž, si z vlastní iniciativy opatřil účastník řízení. V posuzované věci vzal městský soud v potaz oba znalecké posudky, přisvědčil však znaleckému posudku zpracovanému na základě zadání matky, který více zdůrazňoval schopnost nezletilé formulovat své myšlenky a přání.
14. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilé, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Městský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající podklad v obsahu spisu. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu