ECLI:CZ:US:2019:3.US.2478.19.1
sp. zn. III. ÚS 2478/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Jany Svobodové, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2019 č. j. 5 As 175/2018-29 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2018 č. j. 30 A 112/2016-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny rozsudky správních soudů označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaných správních spisů a soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč, neboť se dopustila správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni 13. 6. 2015, tím, že jako provozovatelka motorového vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Řidič vozidla, jehož provozovatelkou je stěžovatelka a jehož totožnost nebyla správnímu orgánu známa, na pozemní komunikaci I/37 v obci Choustníkovo Hradiště v úseku platnosti dopravní značky IS 12a "obec" překročil povolenou rychlost 50 km/hod., neboť mu zde byla naměřena rychlost 73 km/hod. Ke stěžovatelčinu odvolání vedlejší účastník svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a odvolání zamítl.
3. Proti rozhodnutí o odvolání podala stěžovatelka žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem dne 23. 4. 2018 č. j. 30 A 112/2016-45. Dle krajského soudu bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka přezkoumatelné. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že měření rychlosti bylo v daném úseku vedeno snahou získat příjem z pokut, a nikoli zájmem na zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Poukázal na obsah veřejnoprávní smlouvy o výkonu úsekového měření rychlosti, usnesení zastupitelstva města Dvůr Králové nad Labem ze dne 6. 6. 2013, usnesení zastupitelstva obce Choustníkovo Hradiště ze dne 29. 5. 2013 a nájemní smlouvy k měřícímu zařízení. Vyhodnotil, že tyto podklady nepodporují obavu stěžovatelky, že měření rychlosti postrádá bezpečnostně-preventivní funkci. Krajský soud dále uvedl, že správní orgán činil všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Nepřisvědčil námitce, že stěžovatelka neměla možnost určit, kdo vozidlo řídil. Krajský soud jako nevěrohodnou vyhodnotil obranu stěžovatelky, která tvrdila, že nevěděla, kdo s jejím vozidlem disponuje. Jako nedůvodné rovněž posoudil námitky, že nebylo prokázáno, že by jednání řidiče naplnilo skutkovou podstatu přestupku. Stěžovatelčiny úvahy o předjíždění nenadále zrychlujícího vozidla či umístění přenosné dopravní značky povolující rychlost 70 km/hod. označil za nepodloženou spekulaci.
4. Stěžovatelčinu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 č. j. 5 As 175/2018-29. Uvedl, že rozsudek krajského soudu nebyl nepřezkoumatelný, jak namítla stěžovatelka. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že neexistují indicie, že by měření rychlosti bylo vedeno jiným zájmem než zájmem na bezpečnosti silničního provozu. Nejvyšší správní soud dále shledal, že správní orgán se náležitě pokusil zjistit totožnost řidiče. Jelikož však stěžovatelka jako provozovatelka vozidla jeho totožnost odmítla sdělit, nebylo jej možno zjistit. K námitkám zpochybňujícím, že by řidič vozidla naplnil skutkovou podstatu přestupku, Nejvyšší správní soud poznamenal, že důkazní břemeno ke skutečnostem tvořícím skutkovou podstatu přestupku tíží správní orgán. Hodlá-li obviněný z přestupku některou ze zjištěných skutečností zpochybňovat po skutkové stránce, musí ovšem své skutkové tvrzení též doložit, což stěžovatelka neučinila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud přehlížel důkazy a argumenty dokládající, že úsekové měření rychlosti bylo v daném místě vedeno snahou obdržet příjem z pokut, nikoli zájmem na bezpečnosti silničního provozu. Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ohledně námitky excesivního výkonu pravomoci tak dle jejího názoru nebyla řádně vyhodnocena. Správní soudy totiž nehodnotily předloženou nájemní smlouvu či míru nehodovosti v daném místě. Stěžovatelka se domnívá, že navenek obce nebudou ochotny přiznat, že důvodem k zavedení úsekového měření rychlosti je příjem z pokut. Dle jejího názoru je proto třeba pečlivě zkoumat okolnosti zavedení úsekového měření.
6. Stěžovatelka dále namítla, že neměla možnost se vyjádřit k totožnosti řidiče, aniž by dostala nějaké relevantní podklady od správního orgánu. Dvě předložené fotografie byly nezřetelné, a tudíž nepoužitelné k tomu, aby mohla zodpovědně říci, kdo vozidlo řídil. Vyjádřila nesouhlas s hodnocením Nejvyššího správního soudu o povinnostech správního orgánu při vyhledávání pachatele. Dále považuje za absurdní, aby prokazovala svou obranu, že v daném místě mohla být umístěna přenosná dopravní značka povolující rychlost 70 km/hod. Nemůže totiž vědět, zda tomu tak bylo nebo nebylo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že Nejvyšší správní soud pochybil, neshledal-li nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ohledně vypořádání námitky excesivního výkonu pravomoci při vybírání pokut. V rámci této námitky stěžovatelka dovozovala, že úsekové měření bylo na daném místě zavedeno, aby se zvýšil příjem veřejného rozpočtu z výběru pokut, nikoli s ohledem na bezpečnost silničního provozu.
10. V bodu 109. nálezu ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (116/2018 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud obiter dictum poznamenal, že orgány veřejné moci jsou povinny usilovat o to, aby rozmístění automatizovaných technických prostředků skutečně bránilo vzniku škodlivých následků spojených s porušováním povinností řidiče, a aby naopak nesloužilo především naplňování obecních rozpočtů, jejichž jsou pokuty, respektive určené částky příjmem (§125e odst. 6 a §125h odst. 8 zákona o silničním provozu).
11. V posuzované věci Ústavní soud vyhodnotil, že správní orgány i správní soudy se účelem sledovaným úsekovým měřením rychlosti dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. K naplnění zájmu na zajištění bezpečnosti silničního provozu lze přistoupit nejen tak, že automatizované technické prostředky měření rychlosti budou umísťovány v místech, kde v minulosti ve zvýšené míře již došlo k dopravním nehodám a rizikovým situacím spojeným s překračováním nejvyšší povolené rychlosti. Tímto směrem zřejmě mířila stěžovatelčina tvrzení o nízké nehodovosti v Choustníkově Hradišti či její požadavek na doplnění spisu o statistiku nehodovosti. Zájem na zajištění bezpečnosti silničního provozu prostřednictvím automatizovaných prostředků měření rychlosti lze odvíjet i od jiných skutečností než nehodovosti v minulosti. Lze jej rovněž odvíjet i od povahy místa, kde se má rychlost měřit, jde-li o místo, kde překročení rychlosti zvyšuje riziko krizových situací. Již správní orgán prvního stupně podrobně rozebral, že měřený úsek se nachází v obci, kde je zvýšený pohyb chodců, kteří zde také přecházejí mezi autobusovými zastávkami, navíc se zde nachází základní a mateřská škola. Stěžovatelce tak bylo podrobně objasněno, že šlo o úsek, kde jakékoli překročení povolené rychlosti neúměrně zvyšuje riziko krizových situací s potenciálně vážnými následky. I v případě, že by doposud shodou šťastných okolností v minulosti v takovém místě nedošlo k vážným dopravním nehodám, stále jde o místo, kde je třeba bezpodmínečně trvat na dodržování nejvyšší povolené rychlosti, k čemuž automatické úsekové měření rychlosti může přispět. Jinými slovy, při umísťování automatizovaného úsekového měření není třeba čekat na to, až se v daném místě stane tragédie, ale je vhodné zde úsekové měření umístit s ohledem na povahu místa preventivně, aby napomáhalo snížení rizik. Ústavní soud konstatuje, že správní orgán prvého stupně podrobně odůvodnil, jak úsekové měření rychlosti v daném místě naplňuje zájem na zajištění bezpečnosti silničního provozu, způsobem, pro který nehrály roli stěžovatelkou postrádaná statistika nehodovosti či její tvrzení o nízké nehodovosti nehrály.
12. Správní soudy vyhodnotily, že nájemní smlouva k měřícímu zařízení nepodporuje stěžovatelčinu domněnku, že důvodem k zavedení úsekového měření rychlosti byl příjem z pokut. Dle dané smlouvy může obec jako nájemce měřícího zařízení od smlouvy odstoupit, pozbude-li oprávnění udělovat sankce za překročení rychlosti, jež jsou příjmem rozpočtu nájemce. Ústavní soud dané smluvní ustanovení vnímá jako dílčí součást smluvních ujednání, jež obci umožňují reagovat i na případné změny ve veřejnoprávních předpisech týkajících se oprávnění k měření rychlosti či podmínek provádění takového měření. Ze smluvního ujednání, které odstoupením od smlouvy umožňují reagovat na případné změny v právních předpisech týkající se pravomocí správních orgánů na úseku silničního provozu, však nevyplývá, za jakým účelem bylo úsekové měření v Choustníkově Hradišti zavedeno. Nic protiústavního tak nelze spatřovat na závěru správních soudů, že tvrzení o zavedení měření bylo motivováno příjmem z pokut, je pouhou spekulací. Rovněž zmínka v usnesení zastupitelstva, že radar bude financovat Dvůr Králové nad Labem, což se dotkne i příjmu z pokut, nedokládá stěžovatelčino tvrzení o tom, že měření bylo zavedeno za účelem získání těchto příjmů. Je logické, že na zastupitelstvu byla zmíněna i otázka financování zřízení radaru. I u úsekového měření rychlosti, které je zavedeno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu, je totiž nezbytné vyřešit otázku financování provozu měření. Ze zvoleného způsobu zajištění jeho financování Dvorem Králové nijak neplyne, že by důvodem k jeho umístění mělo být něco jiného než na zastupitelstvu zmíněný zájem na bezpečnosti silničního provozu.
13. Již správní orgán prvního stupně reagoval na stěžovatelčino tvrzení o tom, že řidiči nebyli na úsekové měření upozorněni. Ústavní soud konstatuje, že předchozí upozornění řidičů na měření rychlosti není podmínkou jeho provedení (jen s účinností od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2011 byla v §79a odst. 2 zákona o silničním provozu úprava, která počítala s tím, že obecní policie může měřit rychlost jen v úseku označeném značkou "měření rychlosti"; k měření rychlosti v posuzované věci došlo 13. 6. 2015, kdy již daná úprava účinná nebyla). Správní orgán prvního stupně dodal, že veřejnost byla o úsekovém měření rychlosti informována zveřejněním veřejnoprávní smlouvy o výkonu úsekového měření rychlosti, dále v Krkonošském deníku a že informace o měřených úsecích je dostupná na internetových stránkách města Dvůr Králové nad Labem. I zjištění o rozsahu zveřejnění informace o úsekovém měření rychlosti v Choustníkově Hradišti vyvrací stěžovatelčinu spekulaci o tom, že k umístění radaru vedla snaha dosáhnout příjmu z pokut, a nikoli zájem na bezpečnosti silničního provozu.
14. Nedůvodné jsou i námitky, dle nichž stěžovatelka neměla možnost vyjádřit se k totožnosti řidiče. Výše zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/16 Ústavní soud zamítl návrh na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jež spoluvytváří skutkovou podstatu správního deliktu, za nějž byla stěžovatelka postižena. Shledal zde, že §10 odst. 3 a na něj navazující §125f odst. 1 zákona o silničním provozu nestanovují povinnosti provozovatele vozidla, nýbrž pouze jeho objektivní odpovědnost za porušení povinností řidiče (bod 69. zmíněného nálezu). V rámci hodnocení, zda je úprava této objektivní odpovědnosti přiměřená cíli, k němuž směřuje a jímž je zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, zmínil, že zákon upravuje postup, jehož smyslem je přednostně potrestat pachatele přestupku a objektivní odpovědnost provozovatele nastupuje až tehdy, nedošlo-li k potrestání pachatele. Takto vyjádřená subsidiarita správního deliktu činí z objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla prostředek, který sledovaného cíle dosahuje mnohem šetrněji (bod 85. zmíněného nálezu). Součástí popsané subsidiarity je i možnost provozovatele vozidla sdělit k výzvě k úhradě určené částky dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§125h odst. 6 zákona o silničním provozu). Výzva podle §125h odst. 1 daného zákona, na níž je možno reagovat též sdělením totožnosti řidiče, musí dle §125h odst. 4 zmíněného zákona obsahovat popis skutku s označením místa i času jeho spáchání a označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje. Ústavní soud konstatuje, že za dostatečný podklad pro to, aby provozovatel vozidla měl možnost sdělit totožnost řidiče, považuje již výzvu dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu s uvedeným zákonem stanoveným obsahem týkajícím se popisu skutku s označením místa a času jeho spáchání a označení přestupku (§125h odst. 4 daného zákona).
15. Stěžovatelce byl poskytnut časový údaj o spáchání přestupku s přesností na minuty (dne 13. 6. 2015 v 13.08 hod.) s určením místa (obec Choustníkovo Hradiště, silnice I/37) a popisem skutku v podobě popisu překročení rychlosti. Jde o dostatečný okruh informací, aby byl provozovatel vozidla schopen identifikovat, kdo jeho vozidlo řídil, případně aby to zjistil od osob, kterým ke svému vozidlu umožnil přístup. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se jí netýkají spekulace, že by si nevzpomínala, komu vozidlo půjčila nebo kdo její vozidlo obvykle užíval. Její tvrzení o tom, že navíc obdržela dvě fotografie, které ovšem označila za nedostatečné, je irelevantní. Již na základě údajů ve výzvě mohla být schopna identifikovat či dohledat osobu řidiče, který vozidlo řídil v době spáchání přestupku.
16. Jak Ústavní soud poznamenal v bodě 76. zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16, předpokládá se, že provozovatel vozidla ví, kdo v době spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu užil jeho vozidlo, jakož i že má zájem domoci se po řidiči náhrady zaplacené pokuty, respektive určené částky, případně, že bude na řidiče v rámci vzájemných vztahů působit jiným způsobem tak, aby se porušení povinnosti neopakovalo, včetně možnosti zamezit mu v dalším užívání vozidla. Pokud by provozovatel vozidla na porušování povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích adekvátně nereagoval, vystavil by se riziku, že v budoucnu sám ponese případné další sankční následky.
17. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nelze spatřovat ve způsobu, jakým se správní soudy vypořádaly s jejím tvrzením, že v daném místě mohla být umístěna dopravní značka povolující rychlost 70 km/hod. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být uložena povinnost (§50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). To bylo k úpravě rychlosti splněno, neboť se správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí věnoval tomu, jaká rychlost byla povolena na měřeném úseku. Uvedl, že šlo o úsek mezi dopravními značkami IS 12a "obec" a IS 12b "konec obce", kde je dle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/hod. Úpravou maximální povolené rychlosti se tedy správní orgán zabýval. V ústavní stížnosti sama stěžovatelka připustila, že její obrana s možnou vyšší povolenou rychlostí stanovenou dopravní značkou je spekulativní, neboť uvedla, že neví, zda tomu tak bylo či nikoli. Nic neústavního Ústavní soud nespatřuje v tom, že správní soudy zmíněné spekulativní obraně nepřiznaly váhu v situaci, kdy ji stěžovatelka nepodložila žádnými důkazy.
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány se nepokusily vyhledat pachatele přestupku, který překročil rychlost ve vozidle, jehož provozovatelem je stěžovatelka. Dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu může správní orgán projednat správní delikt provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 daného zákona pouze tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Ústavní soud nemůže z hlediska ústavních předpisů nic vytknout závěrům, k nimž dospěly správní soudy v napadených rozhodnutích. Dle nich se rozsah nezbytných kroků, které má správní orgán učinit ke zjištění pachatele přestupku, odvíjí od konkrétních okolností případu. Odlišují se tak případy, kdy má správní orgán indicie o totožnosti pachatele a kdy žádné takové indicie nemá. Ústavní soud souhlasí s tím, že v případech, kdy správní orgán nemá žádné indicie o totožnosti pachatele a jeho totožnost odmítne sdělit i provozovatel vozidla, není dána reálná možnost jeho totožnost zjistit. V posuzované věci žádné indicie o totožnosti řidiče nebyly. Nezbytné kroky, které mohl správní orgán učinit ke zjištění totožnosti řidiče, se tak redukovaly na výzvu provozovateli vozidla dle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu s poučením, že provozovatel vozidla může sdělit údaje o totožnosti pachatele (§125h odst. 6 daného zákona). K této výzvě však stěžovatelka totožnost řidiče nesdělila. Ústavní soud tak neshledal nic neústavního v závěru správních soudů, které vyhodnotily, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nepoukázala na žádný možný krok, který by v posuzované věci správní orgán mohl reálně učinit k zjištění totožnosti řidiče a který by neučinil.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu