ECLI:CZ:US:2019:3.US.2505.18.1
sp. zn. III. ÚS 2505/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 4 Tdo 230/2018-58, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2017 sp. zn. 6 To 61/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. 1 T 2/2009, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti Kühne & Nagel, spol. s.r.o., sídlem Pekařská 7/621, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zároveň požádal o její přednostní projednání s ohledem na povahu předmětné věci a její závažné negativní důsledky do jeho právní sféry.
3. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem I. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem II. spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Napadeným rozsudkem městského soudu byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. 1 T 92/2013 [ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2014 sp. zn. 11 To 278/2014], jímž byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen souhrnný a společný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši pěti let, přičemž pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovateli a spoluobviněné S. A. T. bylo zároveň uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozené obchodní společnosti Kühne & Nagel, spol. s. r. o., částku ve výši 5 352 200 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená obchodní společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl odvoláním, jež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve veřejném zasedání podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel proti usnesení vrchního soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který je jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k porušení zákazu reformace in peius, neboť poté, co bylo v důsledku úspěšného dovolání stěžovatele zrušeno původní rozhodnutí městského soudu ze dne 8. 11. 2013 v téže věci, kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let, byl stěžovateli následně napadeným rozsudkem městského soudu uložen nepodmíněný souhrnný a společný trest ve výměře pěti let. Stěžovatel odmítá závěr vrchního soudu i Nejvyššího soudu, které v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, že při ukládání souhrnného trestu je zásadu zákazu reformace in peius třeba korigovat v kontextu zákazu uložení mírnějšího trestu oproti trestu uloženému dřívějším rozsudkem. Stěžovatel uvádí judikaturu Ústavního soudu k této otázce, přičemž zdůrazňuje v souladu s touto judikaturou, že zásadu zákazu reformace in peius je třeba vykládat co nejšířeji.
7. Stěžovatel dále uvádí, že nalézací soud řádně nezohlednil při ukládání trestu jednak časový odstup, který uplynul od spáchání předmětné trestné činnosti (11 let od započetí páchání trestné činnosti), a jednak nezohlednil délku trestního řízení proti stěžovateli vedenému, která byla nepřiměřená (8 let a 7 měsíců).
8. Stěžovatel taktéž namítá, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což mělo za následek vyvození extrémně vadných právních závěrů. Stěžovatel takto konkrétně zmiňuje rozpor mezi tvrzeními svědků a východisky znaleckého posudku z oboru ekonomika; nekritické převzetí tvrzení jediného přímého svědka F.; vyvození nesprávných závěrů z výpovědí stěžovatele v přípravném řízení; nezohlednění závěrů posudku v oboru písmoznalectví a v oboru kybernetika, jakož i vyvození nesprávných závěrů nalézacího soudu ze záznamů o telefonických hovorech. Dále stěžovatel namítá, že městský soud vadně argumentoval, když odmítl verzi skutkového stavu předestřenou stěžovatelem. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci neproběhlo řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a že došlo i k porušení principů kontradiktornosti řízení a presumpce neviny.
9. Stěžovatel konstatuje, že v řízení došlo k závažným procesním vadám zkracujícím práva obhajoby. Stěžovatel městskému soudu na jeho výzvu v otázce opětovného provedení důkazů dříve provedených osobou vyloučené předsedkyně senátu (výslech svědků, resp. znalců) sdělil, že trvá na osobním slyšení konkrétních svědků i konkrétních znalců a že tedy nesouhlasí se čtením protokolů o výslechu těchto osob z přípravného řízení podle §211 odst. 1 trestního řádu. V průběhu hlavního líčení dne 1. 2. 2016 však nalézací soud za nepřítomnosti stěžovatele a přes opakované protesty obhájce stěžovatele přečetl protokoly o výpovědi některých svědků, kteří se na předvolání k soudu nedostavili a obdobně nalézací soud postupoval i v případě výslechu znalce Čani, když přistoupil toliko k přečtení znaleckého posudku z oboru ekonomika.
10. Stěžovatel uvádí, že došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, jakož i jeho práva na spravedlivý proces, a to výrokem nalézacího soudu o nároku poškozené vedlejší účastnice na náhradu škody. Tuto svou námitku stěžovatel odůvodňuje skutečností, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by se stěžovatel jakkoliv obohatil a že nikdy nedisponoval takovou hotovostí, která činí výši škody. Stěžovatel zpochybňuje dokazování nalézacího soudu, které bylo k výši škody vedeno. Stěžovatel zároveň udává, že vedlejší účastnice si počínala velmi neopatrně a nelogicky, když mnohamilionové obraty svěřila mladému člověku, který nebyl důvěryhodný a s nímž nebyla uzavřena dohoda o hmotné zodpovědnosti. Tímto způsobem se vedlejší účastnice v podstatě podílela na vzniku škodlivého následku, což mělo být zohledněno v adhezním řízení. Stěžovatel se proto domnívá, že vedlejší účastnice měla být s celým svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, kde by civilní soud měl více prostoru na prokázání výše údajné škody, resp. možného spoluzavinění vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatel ve své první uplatněné námitce zpochybňuje postup nalézacího soudu, který měl mít při ukládání souhrnného a společného trestu za následek porušení zásady zákazu reformace in peius. Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně označil zákaz reformationis in peius za klíčový princip garantující svobodu odvolacího práva v trestních věcech (viz článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě), který je nedílnou součástí práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) či nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393)]. Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku (nenapadne-li ovšem rozhodnutí ve stejné šíři státní zástupce), je součástí práva na obhajobu a úzce souvisí i s požadavkem kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)]. Porušení zákazu reformace in peius v rámci trestního procesu znamená zároveň porušení práva obviněného být stíhán jen způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 254/08). Ústavní soud v citovaných nálezech vyslovil, že uvedený zákaz je třeba pojímat co možná nejšířeji. V případě stěžovatele však nelze přisvědčit jeho námitce, že uložený souhrnný a společný trest porušuje zásadu zákazu reformace in peius. Touto námitkou se podrobně zabývaly jak vrchní soud, tak i dovolací soud a Ústavní soud předmětnou argumentaci považuje za ústavně konformní. Je třeba především vzít v potaz, že stěžovateli byl uložen v řízení, které následovalo po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, trest souhrnný za souběh trestných činů a trest společný za pokračující trestnou činnost sestávající z několika dílčích útoků. Takto ukládaný trest, tedy trest ukládaný za další trestnou činnost stěžovatele, musí být z povahy věci přísnější než trest, který byl stěžovateli uložen v původním řízení ve výměře tří let s podmíněným odkladem na pět let. Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto smyslu konstantní, když Nejvyšší soud opakovaně v obdobných věcech konstatuje, že při ukládání souhrnného trestu není soud vázán pouze zásadou zákazu reformace in peius (jsou-li k uplatnění zásady dány podmínky), ale též pravidlem, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Zákaz reformace in peius pak neplatí absolutně, protože uložení stejného souhrnného trestu jako byl trest samostatný, by v podstatě znamenalo nepotrestání pachatele za sbíhající se trestný čin, jak by tomu bylo při splnění podmínky stanovené trestním zákoníkem upravující upuštění od uložení souhrnného trestu. Není-li tato podmínka splněna, je souhrnný trest uložen vždy jako přísnější, i když pouze k odvolání obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1144/2006). Stěžovateli navíc nebyl ukládán toliko souhrnný trest, nýbrž i trest společný za podmínek §45 odst. 1 trestního zákoníku za dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Jde tedy o zcela nový trest, který byl uložen namísto trestů předcházejících, a to jak ve věci souběhu trestné činnosti, tak ve věci pokračující trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel namítá, že uložení nepodmíněného trestu namísto předchozího trestu podmíněného znamená zhoršení jeho postavení, a tudíž porušení zákazu reformace in peius. Stěžovateli lze přisvědčit, že to zhoršení postavení skutečně přináší, nicméně je zároveň třeba přihlédnout k dalším skutečnostem. Jak je již uvedeno výše v tomto bodě, uložený souhrnný a společný trest reflektuje tu skutečnost, že stěžovatel je trestán za vícero trestných činů, resp. dílčích útoků, tedy v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu musí být trest uložený namísto původních samostatných trestů přísnější. Další skutečností je fakt, že stěžovateli byl rozsudkem vrchního soudu uložen trest souhrnný, a to rozsudkem ze dne 6. 4. 2016 pod sp. zn. 5 To 90/2015, kde byl stěžovatel potrestán za trestnou činnost, pro niž byl shledán vinným i okresním soudem pod sp. zn. 1 T 92/2013 ve spojení s rozsudkem krajského soudu sp. zn. 11 To 278/2014, a to ve výši tří let s podmíněným odkladem na 5 let. Původním rozhodnutím městského soudu ze dne 8. 11. 2013 pod sp. zn. 1 T 2/2009 byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody taktéž ve výměře tří let s podmíněným odkladem na 5 let. Za této situace, kdy se sešly dva podmíněné tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem na pět let, nelze uložit opět trest podmíněně odložený, neboť by to fakticky znamenalo, že by část trestné činnosti stěžovatele zůstala nepotrestána. Je třeba vzít na zřetel, že trest lze podmíněně odložit právě v nejvyšší výměře tří let (srov. k tomu §81 odst. 1 trestního zákoníku), přičemž zkušební doba pěti let je nejdelší možnou zkušební dobou (k tomu srov. §82 odst. 1 trestního zákoníku). V situaci, kdy se stěžovateli "sešly" dva podmíněné tresty odnětí svobody, avšak oba na samé hranici uložitelnosti podmíněného trestu, nebylo možno stěžovatele potrestat podmíněným trestem odnětí svobody, pokud měly být současně dodrženy zásady pro ukládání souhrnného a společného trestu.
15. Stěžovatel dále uvádí, že nalézací soud při ukládání trestu nezohlednil jednak dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, jednak nezohlednil ani délku řízení, která byla nepřiměřená. Stěžovateli ani v této námitce nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud tyto dvě okolnosti zmiňované stěžovatelem zohlednil. Zároveň však musel zohlednit ještě další skutečnosti, které mu zákon ukládá, jimiž jsou např. škodlivost žalovaného jednání, která je dána např. délkou několika let, během nichž obžalovaní páchali trestnou činnost, promyšleností a sofistikovaností tohoto jednání; výší způsobené škody, která převyšuje škodu velkého rozsahu, přičemž je třeba uvážit také to, že v případě přiznané škody šlo pouze o část nároku, neboť vedlejší účastnice byla odkázána dále na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud nakonec stěžovateli uložil trest na samé spodní hranici trestní sazby, což Ústavní soud nepovažuje, při zvážení všech dalších jmenovaných skutečností, za trest nepřiměřený či dokonce extrémní, jehož uložení by představovalo stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zakotvených práv.
16. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu a následné hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel v ústavní stížnosti. Převážnou část námitek stěžovatele Ústavní soud shledává námitkami skutkového charakteru, které stěžovatel následně navazuje na způsob hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
17. Ve své další námitce stěžovatel uvádí, že došlo ke zkrácení práv obhajoby. Této námitce je třeba přisvědčit, neboť městský soud tímto způsobem vedení hlavního líčení obstruoval řádné zjištění skutkového děje, čímž došlo k porušení principu materiální pravdy. Dále městský soud neumožnil stěžovateli prostřednictvím obhájce uskutečnit výslech svědků, když soud toliko přečetl jejich výpovědi, přestože na jejich výslechu stěžovatel výslovně trval. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ze zákonné úpravy uvedené v trestním řádu nikterak nevyplývá, že za situace, kdy se stěžovatel výslovně domáhal slyšení konkrétních svědků (byl městským soudem vyzván, zda trvá na osobním slyšení), přičemž následně se řádně omluvil z hlavního líčení, by městský soud byl oprávněn se toliko spokojit se souhlasem státního zástupce se čtením protokolů o výslechu konkrétních svědků z přípravného řízení. Ze znění zákona vyplývá i za použití pouhého jazykového výkladu, že tato situace je vyloučena (srov. §211 odst. 1 trestního řádu). Opačný výklad by byl v rozporu s kontradiktorností hlavního líčení, které je těžištěm dokazování, a tudíž právě v této fázi řízení má dojít k uplatnění zásady kontradiktornosti, která se v předsoudní fázi řízení (v přípravném řízení) uplatňuje v důsledku neveřejné povahy přípravného řízení toliko omezeně. Uvedený postup městského soudu tedy v rozporu s principem kontradiktorního procesu významně zkrátil práva obhajoby. Nicméně je třeba podotknout, že tato vada byla konstatována i vrchním soudem, který ji ve veřejném zasedání zhojil, neboť vyslechl svědky a ke čteným výpovědím ostatních svědků nepřihlížel. Ústavní soud tedy tuto námitku stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněnou.
18. Ve své poslední námitce stěžovatel brojí proti výroku městského soudu o náhradě škody. Tato námitka opět nevyhnutelně souvisí se způsobem, jakým městský soud prováděl a hodnotil důkazy, což není otázka, k jejímuž přezkoumání je Ústavní soud povolán, a proto pro stručnost odkazuje k závěrům uvedeným pod bodem 16.
19. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
21. Ústavní soud neshledal důvod pro přednostní projednání věci, jak stěžovatel žádal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu