ECLI:CZ:US:2019:3.US.2518.19.1
sp. zn. III. ÚS 2518/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Tibora Danka, zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 109/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 618/2019-394 ze dne 24. 4. 2019, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 323/2017-329 ze dne 24. 4. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 49 C 170/2003-294 ze dne 25. 5. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spol. České dráhy, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, stěžovatel se žalobou ze dne 7. 12. 2015 domáhal u Městského soudu v Brně (dále také "městský soud") obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 49 C 170/2003. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud žalobu zamítl, neboť žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci již dne 14. 9. 2007, a marně tak uplynula objektivní tříletá lhůta dle §233 odst. 2 občanského soudního řádu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako vadné, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dodal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
II.
4. Stěžovatel argumentuje, že mu lhůta neuplynula, neboť po právní moci žalobou napadených rozsudků podal dovolání a posléze ústavní stížnost. Poté se obrátil i na Evropský soud pro lidská práva, který ač to neuvádí výslovně, stěžovatelovu stížnost údajně odmítl pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. Stěžovatel tak má za to, že mu lhůta k podání žaloby na obnovu řízení nemohla uplynout, zvláště když základní práva jsou nezcizitelná a nepromlčitelná. Objektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení proto stěžovatel považuje za protiústavní.
5. K rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel poznamenává, že z dovolání šlo dovodit, že Nejvyšší soud měl otázku promlčení "posoudit jinak", přičemž z poučení krajského soudu se údajně podává, že dovolání v dané věci bylo přípustné. Navíc Nejvyšší soud údajně ignoroval doplnění dovolání, které stěžovatel zaslal dne 8. 3. 2019.
6. Hlavní část ústavní stížnosti je pak věnována námitkám vůči řízení, které stěžovatel žádal obnovit.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je, v části, v níž je napadáno usnesení Nejvyššího soudu, přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. V části, kterou je napadáno usnesení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu musí být v dovolání (krom dalšího) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud mimo jiné ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 uvedl, že odmítnutím dovolání, které toto vymezení neobsahuje, nedochází k porušení ústavně zaručených práv dovolatele.
10. Stěžovatel tento právní závěr nezpochybňuje, uvádí pouze, že namítal "protiústavnost lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, tedy aby tato otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak". Podmínka přípustnosti, podle níž má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, ovšem není vymezena tím, že dovolatel uvede, že určité ustanovení považuje za protiústavní. Vymezena je zásadně tehdy, uvede-li dovolatel judikaturu Nejvyššího (případně Ústavního) soudu a právní závěr v ní uvedený, od kterého se má Nejvyšší soud nově odchýlit. To vše je v napadeném usnesení Nejvyššího soudu uvedeno, aniž by stěžovatel předložil argumentaci, která by cokoli z řečeného zpochybňovala nebo svědčila o tom, že stěžovatel těmto požadavkům dostál.
11. Lze dodat, že v poučení krajského soudu není, že je dovolání přípustné bez dalšího, nýbrž že je přípustné za splnění uvedených podmínek. Nadto, i kdyby se poučení omezilo na strohé konstatování, že je dovolání přípustné, neznamenalo by to, že by se na stěžovatele nevztahovaly zákonné požadavky na formu a obsah dovolání.
12. Jde-li o doplnění dovolání, dle §241b odst. 3 občanského soudního řádu dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Stěžovatel podal doplnění několik měsíců po uplynutí této lhůty, jak Nejvyšší soud v napadeném usnesení upozornil, nadto ani netvrdí, že by právě v něm podmínky přípustnosti dodatečně vymezil.
13. Nejvyšší soud nad rámec odmítnutí dovolání pro vady také konstatoval, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s praxí dovolacího soudu. Toto doplnění je nutno považovat toliko za obiter dictum, Ústavní soud nicméně pro úplnost k související argumentaci stěžovatele poznamenává, že mu nic nebránilo podat návrh na obnovu řízení společně s jinými prostředky ochrany práva. Pro účely běhu zákonné lhůty pak není podstatné, z jakého důvodu Evropský soud pro lidská práva odmítl stěžovatelovu stížnost, nicméně i kdyby ji skutečně odmítl pro nevyčerpání žaloby na obnovu řízení (což se nejeví pravděpodobné), znamenalo by to pouze, že dle uvedeného soudu měl stěžovatel žalobu podat již dříve, což odpovídá závěrům vysloveným v napadených rozhodnutích.
14. Podáním vadného dovolání každopádně stěžovatel řádně nevyčerpal prostředek ochrany práva, který měl k dispozici. V souladu s tím plénum Ústavního soudu v již zmiňovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 konstatovalo, že je-li dovolání odmítnuto pro vady spočívající v nevymezení shledaných předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu a městského soudu tak byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.
15. Stěžovatel v rámci odůvodnění ústavní stížnosti konstatoval, že považuje lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení za protiústavní, z ústavní stížnosti nicméně nelze s určitostí dovodit, že by Ústavnímu soudu navrhoval zrušení konkrétního ustanovení ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. I kdyby nicméně stěžovatel tento návrh podal, na výsledku řízení by to s ohledem na vše uvedené nemohlo nic změnit.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu